Premiéra filmu
Přestože máte v současné době stále řadu aktivit ať již v divadle nebo v televizi, nakonec jste se rozhodla do tohoto náročného programu přidat i filmové natáčení. Co bylo pro vás rozhodující, že jste se rozhodla roli ve filmu Vrásky z lásky přijmout?
K tomuto rozhodnutí vedla tentokrát poněkud delší cesta. Zásadní pro mě ale bylo, že mě oslovil režisér Jirka Strach. A zaujala mě už první verze scénáře Marka Epsteina, tedy filmový příběh a moje role v něm.
Příběh Vrásek z lásky vznikal ne zcela obvyklým postupem, když jste nejprve s vaším hereckým kolegou Radoslavem Brzobohatým souhlasili se společným návratem před kameru a až v návaznosti na váš souhlas začal vznikat příběh psaný přímo pro vás – na tělo. Ke svým postavám jste se mohli vyjadřovat již v procesu psaní a svým způsobem jste je vlastně pomáhali vytvářet. Jak spolupráce se scenáristou probíhala? Měla například Jana Furtáková některé rysy nebo vlastnosti, které jste změnila?
Ve svém věku si už mohu dopřát luxus vybírat si a říkat pravdu. Vybrala jsem si a říkala tedy od počátku pravdu o tom, co si myslím a oba mladí muži (scenárista s režisérem) se snažili nejen vyhovět mým připomínkám, ale především vytvořit dramatický filmový příběh tak, aby byl uvěřitelný, pravdivý, dojemný. Aby neplnil jen nějaká moje skrytá přání, ale především očekávání diváků. S mladým týmem scenárista-režisér jsem tentokrát na výsledném scénáři opravdu pracovala o trochu víc než obvykle. A protože jde o herečku, pro inspiraci jsem nechodila daleko. A protože jde o herečku v pokročilém věku, nemusela jsem se chodit nikoho ptát na to, jak se právě cítí. O tom už vím své. Přispěla jsem tedy svými lidskými a hereckými zkušenostmi, ale to je vše. Výsledný scénář je samozřejmě dílem Marka Epsteina a režie pak dílem Jirky Stracha.
Marek Epstein napsal příběh v duchu nejlepších hubačovských tradic. V čem vy osobně vidíte jeho největší sílu?
Když mám při čtení scénáře pocit, že vím, jak mám hrát a rozumím tomu, co hraju - může to být cesta (ale nemusí!) k diváckému úspěchu. A podaří-li se nám dotknout se pravdy a dojmout sdělením, že život netřeba nikdy vzdávat - máme vyhráno. Jiří Hubač o tom věděl své, dojímá mě, že píšete v této souvislosti o " hubačovských tradicích". Kéž byste měla pravdu.
Dalo by se říct, že od časů Fany, jste – na rozdíl od televize - neměla ve filmu takto barvitou roli. Vaše hrdinka je herečka, na jedné straně náladová osoba, na druhé straně energická ženská, která za žádnou cenu nechce život vzdát. S odchodem do ústraní se ale vyrovnává těžce. Podle toho, jak znáte ty různé osudy herců, je Jana Furtáková, tak jak je napsaná, typická a pravdivá? Nebo si tam autor trochu něco přimyslel?
Moje postava je pravdivá. Už proto, že jde o kdysi slavnou herečku, žijící osaměle, na konci životní cesty. Autor postavu vybavil rysy stárnoucích a starých lidí a ani si nemusel mnoho vymýšlet, ono se stačí kolem sebe dívat. V tomto hledu je ta postava (ale i mnohé další) pravdivá. Navzdory osamění, věku a nepřízni osudu nikdy neztratila zájem o život. Dokáže spontánně projevit radost, cit i lásku. Neumírá. Žije!
Pokud se dá soudit, s filmovou hrdinkou máte určitě společnou tu nezničitelnou energii. Vaše mladší kolegyně s obdivem a úctou popisovaly nejen to, jak jste dodávala všem energii při natáčení, ale i třeba to jak suverénně zvládáte moderní techniku. Co je pro vás zdrojem téhle energie, kterou všichni tolik obdivují?
Važte slova! Já už v očích svých příznivců vypadám jako atomová elektrárna, ale pravda je, že některý den po ránu taková, že jsem spíš malý elektrický vařič. Abych užila příměru. Mám výhodu, že jsem geneticky vybavena po své matce, která si taky nedala "pokoj", lítala jak sodík po vodě a všechno ji bavilo. Ale klidně vám přiznám, že jsem to letos poněkud přehnala, vedle filmování trvale hraju v divadle, točím televizi, píšu, starám se o rodinu... A na pár dnů jsem vyrazila do New Yorku tam a zpět, abych se na svět kolem sebe a na sebe dokázala podívat taky z dálky. Ale můj zasloužený odpočinek, to jsou dobrovolné galeje... Jenže - jsem jako ona filmová postava, o níž mluvíme - mě to všechno zkrátka baví. A pokud mi Pámbu zdraví dá, už nic měnit nebudu.
Premiéra filmu, zleva herci: Lenka Vlasáková, Taťjana Medvecká, Jiří Strach, režisér, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý
Vaše postava na jednom místě říká: Největší výsadou stáří je, že už můžete říkat pravdu. Potvrdila byste tuhle myšlenku?
Jistě, už dávno si dopřávám ten luxus říkat pravdu... S rizikem, že výsledek nebývá ani v životě ani ve filmu vždycky jen příznivý. Mnoho lidí pravdu nechce slyšet. To jsem si potvrdila taky.
Častokrát jste vzpomínala na to, když jste jako mladá herečka měla možnost spolupracovat s legendami – třeba v divadle s Janem Werichem. Dnes řada mladých kolegů naopak vzala jako poctu, že si mohli zahrát společně s vámi ve filmu Vrásky z lásky. Cítíte se jako legenda? Je takový obdiv, respekt a úcta od mladých herců potěšující?
Měla jsem velkou radost !!! Ale jako legenda jsem se nikdy necítila, necítím a cítit nebudu. Já vůbec nejsem objekt na "mramorování" třebaže mám z cen a trofejí a příznivých ohlasů na svou práci pokaždé radost. Umím se radovat! Pokud jde o mladé lidi, vyhledávám je a mám je ráda a vždy ocením, když respektují mou životní zkušenost a jsou navíc slušní. Znám takové. Ale vím i tom, že se obecná slušnost a respekt ke stáří v naší společnosti poněkud vytrácí.
Jiří Strach s vámi spolupracoval již před lety např, na filmu Povodeň – nyní vás přesvědčil k poměrně náročnému natáčení. Znamená to, že se vám s ním pracuje dobře?
Ano. Jinak bych s ním nedělala. Je klidný a hlavně ví.
U typů filmu jako jsou Vrásky z lásky, kde v centru děje stojí herecká dvojice je asi nejdůležitější najít pro svou postavu prostor a přitom se vzájemně nezastiňovat. Jak se hledá taková rovnováha?
S Radkem Brzobohatým jsme sehraná dvojice navzdory tomu, že jsme mnoho let spolu nehráli. Ale oba jsme především profesionálové a v profesionální práci není možné se přetahovat. Tam to musí ladit. Doufám, že se nám to podařilo, problémy v profesi jsme neměli.
Samotné natáčení často probíhalo za běžného provozu, na ulicích se často lidé zastavovali a pozorovali práci, ale zdálo se, že vás to vůbec neruší. Jak se hledá v takových situacích soustředění?
Jsem už dostatečně otřískaná na to, abych všechno zvládla; já už hrála i ve lví kleci, takže nějaká ulice ve městě mě nemůže překvapit. Umím se soustředit na práci, protože jinak bych se přece musela zbláznit.
Za dlouhé roky vaší popularity jste už zvyklá na zájem lidí. Zastavují vás stále lidé na ulici nebo vás oslovují na veřejnosti?
Zastavují, oslovují mě a když mám náladu a čas, tak mě to dokonce těší. A velice! Ale jsou chvíle, přiznám, kdy nejsem nejmilejší a kdy si přeju bejt neviditelná jak legendární Hopkirk. Ale těch je naštěstí minimálně.
Tvůrci si pro vás nachystali některé i docela fyzicky náročné scény. Která byla nejnáročnější a vzepřela jste se někdy režisérovi s tím, že tohle už je na vás moc?¨
Jednu chvíli jsem si myslela, že film nikdy nedotočím. Špatně jsem šlápla a už mě vezli málem do špitálu. Úraz. Bolestivý a nepříjemný. Dokonce jsem po tom bolestivém úrazu holenní kosti musela přelézt přes tři metry vysokou bránu. A doktor v Klatovech mi pomohl obstřikem, kterým mi bolestivá místa na několik hodin umrtvil. Jinak bych ti nezvládla. Posílám mu dík. A pak nás trápila zima. Nakonec se pár scén ještě přetáčelo a to už jsem si vážně myslela, že po mně... Není! Žiju!
Ve štábu byl i váš vnuk Marek, který studuje filmovou školu a má za sebou už i první vlastní filmy. Sledujete jeho práci?
Samozřejmě, ale sleduju ho z dálky. Protekci mu nedělám, nepřijal by ji. Vyslechne můj názor, ale stojí si za svým - i v tom mu fandím.
Nedávno jsme viděli v několika filmech vaši dceru Simonu a člověka mimoděk napadne, že by jistě bylo skvělé, kdyby nějaký autor napsal film na tělo pro vás dvě. Myslely jste na to někdy? Prý se dokonce uvažovalo o tom, že by roli vrchní sestry hrála Simona?
Kdyby byl dobrý scénář a role pro nás dvě - proč ne? A o tom, že měla hrát tentokrát se mnou patrně víte víc vy, než já.
Vím, že nerada dáváte divákům návody, jak se mají na film dívat, co si z něj mají brát, ale přesto… budete souhlasit, že Vrásky z lásky jsou nejsilnější tím, jak poskytují naději. Že v sobě mají tu víru, že i přes prohry a odmítnutí se nemá nic vzdávat?
Říkáte to přesně. To s klidem podepíšu. Já svůj život nevzdávám a vzdávat nebudu. Ale návod, jak na to, si musí každý v sobě najít sám. Film k tomu může být pouze dobrou inspirací.
Foto: Profimedia.cz
ČTĚTE TAKÉ:
Video: Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý po 40 letech opět spolu
ČTĚTE TAKÉ:
Lásky z filmového plátna v realitě