Chlapecká výchova
Jiřina Štěpničková se narodila v dubnu 1912 v Praze, tatínek byl mistr v továrně. Přál si syna, ale narodila se holčička, kterou oslovoval jménem Jiří. Od malička ji taky vychovával spíše v chlapeckém duchu, sportovala, hrála tenis, lyžovala a jezdila na kánoi.
Pokud jde o herecké vlohy, projevovaly se u ní už v dětství. Když však chtěla odejít studovat konzervatoř, tatínek byl proti. Na přijímací zkoušky tak odešla Jiřina pouze se souhlasem maminky, aby o tom otec nevěděl.
Vyhazov z domu kvůli úspěchu
Jiřina studovala rok tajně a její otec se domníval, že chodí na obchodní akademii. Její talent byl nepřehlédnutelný a všiml si jí Miloš Nedbal z Osvobozeného divadla. Jiřině bylo šestnáct a začala vystupovat před diváky. O rok později už dostala svou první filmovou nabídku. Protože studenti konzervatoře ale měli zakázáno hrát, vystupovala pod jménem své maminky. Kritiky ovšem okamžitě nadchla a začalo se o ní psát, všechno prasklo a tatínek vyhodil Jiřinu z domu.
Začala hrát v Národním divadle a v roce 1933 excelovala v tragickém dramatu Maryša. Tatínek jí odpustil a tajně se na ni chodil dívat. V Národním divadle vydržela šest let a pak se přemístila do Divadla na Vinohradech. Už před válkou hrála ve filmech, poprvé se objevila v roce 1931 v komedii Miláček a v ten samý rok excelovala po boku Hugo Haase v komedii Muži v offsidu. Její hvězda strmě stoupala. V oblibě ji měl zejména režisér Martin Frič, hrála vedle Oldřicha Nového, Vlasty Buriana či Hugo Haase.
Kolegové ji potopili
Zdálo se, že Jiřina má slávu a štěstí před sebou. Ovšem pak přišel komunistický puč v roce 1948 a s ním i velký zvrat pro herečku. Situace v Divadle na Vinohradech nebyla příznivá, ubývalo rolí. Herečka nepodepsala spolupráci s StB, takže si sama podepsala ortel. V roce 1951 se rozhodla, že se synem, dnes slavným hercem Jiřím Štěpničkou, emigruje.
Tenhle pokus jí bohužel nevyšel, průvodce, který ji měl převést přes hranice, pravděpodobně sloužil komunistickému režimu. Herečka tak stanula před soudem a měla se stát odstrašujícím příkladem pro všechny, kteří by si dovolili protestovat.
Lidé z různých divadel psali petice, v nichž žádali, aby byla herečka tvrdě potrestána. V jejím domovském divadle dokonce drtivá většina kolegyň zvedla ruku pro požadavek trestu smrti! Stoprocentní důkazy sice chybějí, ale údajně šlo o Světlu Amortovou, Soňu Neumannovou, Jarmilu Švábíkovou a Světlu Svozilovou. Tahle čtyři jména ve svých pamětech uvádí Vlasta Chramostová. Listina s požadavkem na trest smrti však nikdy nalezena nebyla. Jiřina Švorcová, která v té době v divadle taky hrála, tvrdila, že to byla lež – ovšem kde je pravda, vědí už jen ti, kteří se toho zúčastnili.
Syn skončil nejprve v dětském domově, pak u prarodičů
Ať už to bylo jakkoli, Jiřina Štěpničková byla odsouzena k patnácti letům. Ve vězení nakonec strávila deset let. Syn Jiří skončil v dětském domově, pak vyrůstal u prarodičů. S maminkou se opět shledal, když mu bylo 13 let.
V té době se taky ukázalo, kdo z hereckých kolegů má charakter a odvahu mít vlastní názor. Našli se tedy i tací, kteří za ni orodovali a snažili se o její propuštění. Byli mezi nimi například Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Zdenka Baldová, František Smolík, Vlasta Fabianová či Jaroslav Vojta. Možná i díky tomu jí zkrátili trest o pět let.
Návrat do normálního života byl pro Štěpničkovou nelehký, začala opět pracovat, ale nikdy to už nebylo jako dřív. Až do své smrti v roce 1985 hrála v Realistickém divadle v Praze.