Fotogalerie

Jiřina Tauchmanová: Každá kolekce je vyjádřením mého já

Libka Safr (My life)

6. října 2010 7:00

Jiřina Tauchmanová se v módě pohybuje již mnoho let, ale nepřestává pracovat na sobě ani na své tvorbě.

Vaše šaty lze na českém trhu vysledovat poměrně daleko do minulosti. Jak se tvoří módnímu návrháři dnes a jak se tvořilo před rokem 1989?

Víte, oděvní tvorba je odrazem života, jehož mantinely ohraničují i ji. Na druhou stranu jakýkoli nedostatek, omezení a touha po něčem lepším podněcuje vynalézavost.

Před rokem 1989 bylo všechno takové jednoduché – bez velkých možností, ať už jde o výběr materiálů nebo inspiraci získanou na vlastní oči v zahraničí. Ale trh byl lačný po zboží a skýtal velké možnosti. Dnes se usmívám při vzpomínce, co jsme ušili manšestrových kalhot, šusťákových souprav, prošívaných bund, mikin s nažehlenými obrázky Šmoulů… materiálům vévodil krimplen, tesil a diolen.

S odstupem let si uvědomuji, jak jsme byli omezeni a sešněrováni, doslova rukojmí tehdejšího režimu. Není divu, že jsme po revoluci roztáhli křídla a některým se opravdu podařilo vzlétnout a udržet se ve vzletu dodnes. Pro mou práci je nejdůležitější inspirace získaná cestováním a pak samozřejmě nepřeberné množství materiálů, ze kterých můžu tvořit.

Je svobodné a krásné rozhodovat sami o sobě, doba je ale složitější a orientovat se v ní je náročnější. Nikdo za nás nerozhoduje a svou cestu si určujeme sami.

Svatební šaty jsou jen částí nabídky. Rozsah činnosti mého ateliéru reaguje na poptávku a pro mne je každá poptávka výzvou. Z hlediska odbornosti se nezaleknu žádné práce, ráda se pouštím do nových věcí a stejně ráda se novým věcem učím. Tím, že je mně práce koníčkem, věnuji jí hodně energie, invence, času i sama sebe. Tak jsem došla k tomu, že kromě prádla, plavek a sportovního oblečení je v mých kolekcích úplně všechno.

Samozřejmě že se neobejdu bez spolupráce se specializovanými výrobními firmami. V závislosti na poptávce šijeme vícekusové zakázky pro firmy a kolektivy, přičemž jednodušší kusy ve větším objemu zadáváme ke konfekčnímu zpracování.

Ve vaší tvorbě je hodně ruční práce a pleteniny, můžeme to považovat za váš rukopis?

Ano, ruční práce je opravdu mým rukopisem, i když je to činnost náročná. Mám ráda kreativní a rukodělné konání, uklidňuje mě a dobíjí zároveň. I když je únavná a vyčerpávající, je pro mě současně hnacím motorem. Nutným předpokladem takovéto tvorby je vynikající pracovní kolektiv, který se mně naštěstí podařilo vytvořit. No, a ten mi už nedovolí pracovat jinak.

Komu jsou vaše kolekce určeny? Jaká je zákaznice Jiřiny Tauchmanové?

Mí zákazníci jsou nároční, ať už jde o ženy nebo muže, a jsou to takoví, kteří se vracejí. Kromě designu a materiálu ocení i to, že dostanou vše na jednom místě. Příjemné je, že ti, kdo po prvním zhlédnutí odejdou – především z finančních důvodů – hledat něco jiného, se většinou vrátí a stanou se z nich stálí zákazníci. Pokud jde o věk – navrhuji šaty i pro dívenky do tanečních, k maturitě, přicházejí vysokoškolačky, které si nechávají šít kostýmek ke zkouškám nebo k promoci. Mnohé z nich si našetřily samy nebo jim – zejména do těch tanečních – „našporovaly“ babičky. Tak se rodí ženy, které umějí být v oblékání opravdové dámy. Mou nejstarší klientkou je třiaosmdesátiletá hraběnka.

Je těžké udržet módní salon v konkurenci, jaká vládne v oděvním průmyslu u nás i v zahraničí?

Do salonu si klienti vždy cestu najdou. Zákazníci, kteří si mohou dovolit zaplatit za tyto služby, se vždy rozhodují podle toho, kde jim poskytnou, co si přejí a co potřebují. Oděvní průmysl není konkurencí, ten uspokojuje úplně jiné potřeby. Možná ale právě proto, že na trhu převládá nabídka až příliš ležérního oblečení, přicházejí lidé do salonů. A pokud jde o návrháře, my si zákazníky navzájem nepřetahujeme. Jakmile si klient najde návrháře, jehož rukopis mu vyhovuje, zůstává mu věrný.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch a čeho byste chtěla dosáhnout?

Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem přežila, ne v doslovném smyslu slova, ale že jsem v džungli, do které jsme byli všichni hozeni, ani nezapadla, ale ani neztratila soudnost. Zůstala jsem sama sebou a někam jsem „to dotáhla“. Nebylo to jednoduché, mnohokrát jsem byla na dně, vyčerpaná k zemdlení, ale vždy, ač to může znít nevěrohodně, mě z této šlamastyky dostala práce. A samozřejmě mí lidé. Od těch nejbližších až po okruh, řekněme, mírně vzdálenějších. Velké věci, o kterých jsem snila, drobnosti, které jsem vždy chtěla, to všechno jsem si už splnila a všeho jsem dosáhla. Další cíle samozřejmě mám, bylo by hezké jich dosáhnout. Dnes už ale vím, že nemusím urputně lpět na každé maličkosti nebo lámat věci přes koleno, nadhled mi dovolí povolit tam, kde by šlo o plýtvání energií nebo časem, a překvapivě tyto věci se většinou časem podaří dotáhnout do konce. Čím víc se jich podaří, tím lépe.