Bydlím ve sdíleném bytě, jsem single a žádný byt, kariéra ani muž nejsou na obzoru. Jediný, koho zajímám, je má kolegyně. Přemýšlím, že vztah se ženou zkusím.
Všechno je špatně. Život mi proklouzává mezi prsty. Ještě nedávno mi bylo třicet a měla jsem pocit, že mám do života skvěle našlápnuto a všude dveře otevřené. Vystudovala jsem vysokou školu, pak jsem dva roky cestovala.
Vážným vztahům jsem se dlouhou dobu vyhýbala, popravdě se jich ani moc nerýsovalo, na svou nezávislost a svobodu jsem byla hrdá. Chtěla jsem se učit, cestovat, poznávat, prožívat. Usadit se pro mě bylo skoro sprosté slovo. Byla jsem opak mé sestry, ta se svým přítelem žije už od sedmnácti let.
Martina Machová
12. září 2024
A zatímco sestra zůstala na vesnici a nyní čeká již třetího potomka a přistavuje přístavek u našich, já bydlím v Praze a sama. Tedy sama ve svém pokoji, nikoliv v bytě, ten sdílím už sedm let s dvěma dalšími spolubydlícími. Společnou máme kuchyni a sociální zařízení. Dřív mi to nevadilo, teď mě to ničí.
K rodičům se vrátit nechci a asi ani nemohu, moc si nerozumíme. Navíc co bych na vesnici dělala? Studovala jsem ekologii a na vsi mají z mých názorů legraci. V Praze uplatnění mám, od návratu z cest pracuji pro jednu neziskovou organizaci, práce mě sice nijak nenaplňuje, ale ani mě neničí.
Peněz mám při svém nijak nákladném životním stylu tak akorát. Hypotéku bych neutáhla, od rodičů jsem nic nedostala. Pronájem malého bytu bych asi zvládla, ale ukrojil by mi obrovskou část mých příjmů. Počítala bych pak každou korunu – žádná kultura, žádné vzdělávací semináře a podobné aktivity – na nic bych neměla.
Jiřina Sivcová
18. srpna 2024
Přítele nemám. Je to možná k neuvěření, ale dokonce jsem doposavad neměla ani žádný dlouhodobý a kvalitní vztah. Asi mám v tomto ohledu smůlu. Kdysi mi jeden kamarád v opilosti řekl: „Víš, ty jsi hodná holka a ani nejsi nijak ošklivá, ale jsi prostě taková divná, víš, trochu nudná a taková nějaká asexuální.“
Kamarád se mi potom omlouval, prý to tak nemyslel, byl opilý, ale já si myslím, že říkal pravdu, pravdu o tom, jak na muže působím. Prostě je ve většině případů nepřitahuji. Jediného, koho už skoro půl roku přitahuji, je má single kolegyně!
Martina Šebestová
29. února 2024
Kolegyně je zajímavá, hodná a milá „holka“. Je o pět let starší, žije se svou šestiletou dcerou, má tři psí nalezence, kočky, hada a další havěť. Já bohužel nemám žádné zvíře, v bytě, kde bydlím, nemohu mít ani andulku. Také má maličký domek a zahradu, ty byly vždy můj sen.
Co se týče zvířat a zahrady, tam bychom si určitě moc rozuměly, ostatně často se v kuchyňce o těchto věcech zapovídáme. Intimní zkušenost se ženou mám, kdysi na vysoké se „zvrhnul“ jeden večírek… Ta zkušenost nebyla špatná, ale i tak na sto procent vím, že jsem heterosexuál.
Anna Lukešová
16. května 2025
Asi to celé působí šíleně zoufale, a právem, já zoufalá skutečně jsem! Za dva roky mi bude čtyřicet a já přešlapuji na místě. Buď někam odcestuji, anebo si snad opravdu začnu románek se ženou. S jediným člověkem, který o mě kdy usiloval.
Kolegyně je vytrvalá, avšak ne nijak dotěrně. Jednou za čas vždy zopakuje pozvání na večeři a naznačí, že se jí líbím. Se svou orientací se nijak netají, prožila si své a možná i díky tomu působí velmi vyrovnaně. V poslední době ale prý kvůli mně začala přemýšlet o tom, že změní práci, aby mi nebyla na blízku. Trápí se.
Martina Šebestová
10. července 2021
Možná zním i trochu vypočítavě, ale nepřemýšlí podobně i jiné ženy v mém věku a situaci? Nedělají i ony kompromisy? Je mi skoro čtyřicet, jsem sama, chlapům se nelíbím, rodiče mi nic nedali, nedají a příliš dobré vztahy s nimi bohužel nemám. V podstatě nemám domov a nikoho blízkého. Ona mi nabízí všechno. Zavázala jsem se, že si dám ještě měsíc na přemýšlení a pak se definitivně rozhodnu, co dál.