Jitka si prošla krušným obdobím. Své nejlepší kamarádce pomohla, když jí bylo nejhůř, a ona jí po tom všem přebrala manžela. Teď po několika letech Jitka zvažuje, zda jí má odpustit…
S Evou jsme byly kamarádky od střední školy. Bylo to takové to opravdové přátelství, kdy se pořád navštěvujete, telefonujete si, říkáte si všechno, můžete se jedna na druhou spolehnout. Když se rozešla se svým přítelem, samozřejmě jsem jí byla oporou. Pomohla jí najít nový byt, utěšovala ji, snažila se ji rozptýlit. Často jsem ji zvala k nám domů a vytáhla ji i na společnou dovolenou.
V té době mi připadalo skvělé, že si moje nejlepší kamarádka a můj muž tak skvěle rozumí. Že si dokážou společně večer povídat, když já jsem unavená a jdu si lehnout. Že oba rádi jezdí na kole a několikrát si i společně vyrazili… aspoň jsem vždycky nemusela s mužem já. Že sdíleli nadšení pro stejný typ rockové hudby… pro mě neposlouchatelný.
Laura Poláková
28. června 2018
Dokonce jsem se vysmála své kolegyni, která říkala: „A to nežárlíš? Nebojíš se, že si spolu něco začnou?“ Proč bych se měla bát, je to přece moje nejlepší kamarádka, byla jsem si jistá. Jak jsem se mýlila!
Už několik měsíců jsem cítila, že to mezi mnou a mým mužem není to pravé ořechové. Nějak vymizely běžné doteky, pohlazení… Sex jsme v podstatě vypustili. Prý je unavený. Smutná a nešťastná jsem se samozřejmě svěřovala kamarádce. A ona mě utěšovala, že se to určitě zlepší, že je to jen momentální situace, že toho má můj muž dost v práci, že na milenku nemá čas.
Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že tou milenkou je ona… Zjistila jsem to bohužel tím nejhorším možným způsobem. V noci na chatě jsem se vzbudila žízní a rozhodla se zajít si do kuchyně pro sklenku vody.
Přistihla jsem je, jak spolu leží v objetí u rozpáleného krbu. Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem tam stála a nevěřila. A jejich reakce? Stejná. Seděli, dívali se na mě a nikdo z nás aspoň pět minut nepromluvil.
Laura Poláková
24. června 2018
Nakonec jsem se rozbrečela. V pyžamu jsem vyběhla ven, nastartovala vůz a odjela domů. Cítila jsem, že odtamtud musím okamžitě utéct. Za tu noc mi přišlo snad sto esemesek. Od mého muže i od ní. Na žádnou jsem neodepsala.
Trvalo mi týden, než jsem dokázala znovu se jim podívat do očí a vyslechnout si příběh o tom, jak se oba dlouho bránili, ale nakonec osudové lásce podlehli. Nevím, jestli jsou spolu šťastní. Nezajímá mě to. Já se díky tomu naučila jedno: „Nikomu nevěř!“
Už je to několik let, co jsem oba ztratila. Můj muž mi už ani tolik nechybí, koneckonců, jak se říká, láska vždycky vyprchá, ale přátelství je navždy. A mně moc chybí moje nejlepší kamarádka, možná i proto, že zas tak moc přátel nemám.
Pravdou ale je, že se mě Eva nedávno pokusila několikrát kontaktovat. Nevím, z jakého důvodu, protože jsem na její výzvy nereagovala. I když mi tak moc chybí, stále jí nedokážu odpustit a nevím, co udělat pro to, abych toho byla schopná.
Mám pocit, že už bych jí nikdy nedokázala věřit, protože kdo zradí jednou, může zradit znovu. Pořád si říkám, že čas všechno zahojí, ale přijde mi, že to trvá hrozně dlouho. Mám se tedy smířit s tím, že jsem o svoji nejlepší kamarádku přišla navždy?