Jitka si během synova dětství užila svoje. Chlapec byl sice zdravý, ale pořád se ztrácel. Jak Jitka říká, nejhorší je strach o dítě...
Můj syn byl velmi živé dítě. Sotva se naučil chodit, už chtěl sám, ne za ruku. Ale nějak přitom zapomínal na pravidla bezpečnosti i na to, kam jdeme my dospělí. V pozdějším věku, když už si cestu trochu pamatoval, rád podnikal výpravy na vlastní pěst.
Takže jsme ho – navzdory naší ostražitosti – stále někde hledali. Většinou za přispění okolí, někdy se vrátil i sám. Na policii jsme se naštěstí obrátili jen jednou, při návštěvě příbuzných, kdy syna nakonec našli lidé ze sousední vesnice. Ale to by byly delší příběhy, teď uvádím jen několik z jeho malých útěků.
Laura Poláková
20. ledna 2019
Jednou jsem šla se synem nakupovat. Nechtěl se mnou jít dovnitř. Slíbil, že si bude hrát venku před obchodem. Neustále jsem běhala k výkladní skříni a sledovala ho. Pak jsem chvilku čekala ve frontě a v tu ránu byl chlapec pryč! Košík s nákupem jsem nechala stát u výlohy a běžela jsem ho hledat.
Oběhla jsem celý obchod, sousední paneláky, pískoviště. V zoufalství jsem se začala ptát kolemjdoucích. "Neviděli jste malého chlapečka?" Naštěstí si jedna paní povšimla osamělého chlapce na okraji sídliště. Seběhla jsem tedy schody, přeběhla delší chodník, další schody a až tam dole, pořádný kus cesty od obchodu, si můj dareba spokojeně hrál. To byla úleva!
Laura Poláková
17. ledna 2019
Jindy jsem musela s dcerkou na očkování. Než jsem však dítě uložila do kočárku, syn byl v trapu. Napadlo mě, že utekl do vedlejšího vchodu, kde pracovali stavaři a odkud bylo neustále slyšet sbíječku. Jenže tentokrát se nevrtalo ani ve vedlejším vchodu ani v tom dalším. Co teď? Nešel napřed k lékaři? Cestu docela zná.
Riskla jsem to, jenže on na poliklinice nebyl. Zpátky jsem celou cestu utíkala. Syn naštěstí čekal před domem. Dozvěděla jsem se, že byl až na opačném konci paneláku, který má asi osm vchodů. Skutečně ho přilákal vzdálený hluk sbíječky, dveře mezi jednotlivými vchody za sebou vždycky zavřel a mě nenapadlo, že se dá projít pod celým domem...
Laura Poláková
13. ledna 2019
Jindy šel manžel vyzvednout děti ze školky. Naplánovali si, že mi přijdou naproti do práce. Manžel nejdřív vyzvedl syna a pak šel pro dceru. Syn slíbil, že počká před vchodem a půjčil si deštník, že ho zatím bude držet. Manžel vyzvedl dcerku, ale když vyšli ven, syn nikde! Nejdříve oběhl školku, pak rozšířil pátrání i na přilehlé objekty. Marně. Rozhodl se projít celou cestu zpět, jestli syn nešel domů. Bez výsledku.
Mně mezitím skončila pracovní doba, jdu domů a najednou vidím za blízkou křižovatkou, jak po druhé straně ulice kráčí malý kluk s deštníkem. Rozběhl se ke mně napříč křižovatkou (naštěstí nic nejelo) a radostně mi hlásil: "Mami, jdu ti naproti a nesu ti deštník!" Zeptala jsem se: "A kde je táta?" "No, ve školce," odvětil bezelstně.
Laura Poláková
10. ledna 2019
Co nejrychleji jsme tedy spěchali domů. Manžel zatím prošel bezmála celé sídliště, ale bez výsledku. Že by mi syn sám šel naproti, ho ani ve snu nenapadlo! Spadl mu kámen ze srdce, když jsem chlapce přivedla s sebou.
Ještě několik let trvalo, než se syn přestal zatoulávat. Když šel do první třídy, už měl perfektní smysl pro orientaci. Pak pohlídal i svou mladší sestru. Ovšem na stres, kdy jsme syna marně hledali a netušili jsme, kde zase vězí, vzpomínám i teď po letech. Maminky dětí, které se drží jejich sukní, netuší, jaký mají poklad! Protože strach o dítě, které se ztratí, se nezmenší, ani když se toulání stane pravidlem.