@Mata69: mně se pořád nechce věřit na tu "hyperaktivitu".Jsem přesvědčená, že když dostane děťátko na p....(zdravím Nory), je po hyperaktivitě. Fakt je, že dvouleté bych asi neřezala, ale o to víc hlídala. I tak se jim už ve 2 letech dá tónem řeči naznačit, že se to nedělá a dvouleté dítě už moc dobře vnímá.Ty kšíry na vodění dětí jsou vynikající věc, jelikož u nás je to víc, než nezvyklé, lidi na to koukají, jako když vedete psa. Když je dítě přikšírované v kočárku, taky si to nikdo nesrovnává s Kajínkem, když ho vedou k soudu. Viděla jsem ten řemínek někde na západě-už nevím kde-snad ve Francii nebo Itálii, nikdo se nad tím nepozastavoval. U nás jsou lidi zlí, místo aby přemýšleli, jak je to bezpečné a perfektní, měli by pindy.Stejně nějací papaláši jenou vymyslí, že přivazování dítěte v kočáru a autě je omezování jeho osobní svobody.....

Moje dcerka byla taky pěkně akční. Neustále někam lezla a chtěla odevšad skákat, čím výš tím líp. Pamatuju se, že v 1 roce vylezla na úplný vršek poměrně vysoké prolézačky. Já už jsem ji znala (že vyleze všude a díky bohu nepadá, byla na svůj věk velmi motoricky šikovná), takže jsem na ni kousek vedle jen dohlížela (pod prolézačkou byl navíc písek). Ale pro okolní maminky to bylo něco nevydýchatelného. Každou druhou minutu jsem vždycky slýchala "Ježišikriste, kde máš maminku?"... No maminka už věděla, že sundávat nemá smysl a pomoc odmítá, protože ji nepotřebuje. Vždycky jsem na to upozorňovala, ale tehdy vylezla dcera fakt vysoko a jedna paní ji bleskurychle sundala. Dcera spustila neskutečný virvál a okamžitě vylezla zpátky až nahoru. Musím říct, že jsem se tehdy fakt nasmála jaký měla paní výraz Dorazil to o 2 roky starší syn, který řekl "tam nepolezu, je to moc vysoko" Ale k článku: právě proto, že jsem měla tak akční dítě, tak jsem už měla vypozorované co je problém (např. chuť utíkat do ulice) a co není (lezení po prolézáčkách nebo schodech měla fakt zmáknuté a hlídala jsem ji, ale jen pohledem kousek od ní)... Takže naprosto nemůžu pochopit paní z článku: přece když vím, že mi dítě utíká, tak ho nemůžu nechat před školkou apod.! Já jsem i syna (který naopak vůbec neutíkal) nenechala samotného před školkou. Copak je možné spolehnout se na tak malé dítě, že někde opravdu zůstane stát? To je přece nesmysl. Navíc když neuteče, tak co když se něčeho hodně lekne (např. psa, který ho může i kousnout) a uteče ze strachu? Tohle opravdu nepochopím... Dneska jsem zrovna nad tím vrtěla hlavou, když jsem viděla dítě v kočárku, zhruba roční, nepřikurtované, jak sedí před obchodem. A maminka nešla poměrně dlouho. To bych si v životě "nelajzla"... Přitom do toho obchodu je jen 1 větší schůdek a klidně se dá vjet dovnitř. Je to pro mě stejné jako nechat malé dítě samotné v autosedačce - nepochopitelné.Pokud se maminky nebojí o dítě, tak se nebojí aspoň toho, že jsou za dítě trestně zodpovědné??

@lebahu: Lépe bych to nenapsala. Současné právní prostředí rozhodně neumožňuje rodičům dítě vést k samostatnosti podobně, jak jsme to dělali my. A je toho více, co je dnes jinačí. Díky zdravotní péči, nemocnicím a analgetikům děti nevidí umírání, nevidí utrpení a tím pádem nemají strach riskovat.

@Elynor: Ono je to dnes složitější, dřív (i ti Indiáni) tak nějak počítali se ztrátama na životech. Porodila 13 dětí a když měla velký štěstí, polovina se jich dožila dospělosti. U těch Indošů zvlášť, je to přirozený výběr. Holt nějakým způsobem defektní dítě, které neudrží krok a pozornost ten jaguár prostě sežere. Bohužel v naší civilizaci to těžko můžeš praktikovat, myslím že u soudu by argument "byl to hyperaktivní útěkář, tak ho holt sejmulo auto, dobře mu tak..." asi neobstál.

Možná ani nemusíme k amazonským indiánům. Ještě před několika málo generacemi děti nikdo nijak zvlášť nehlídal, ani na to nebyl čas. Lidi měli fůru starostí opatřit si živobytí, takže děti byly poměrně dost ponechány bez dozoru. Mohli je hlídat starší sourozenci, nebo staří prarodiče, pokud byli v dosahu a k dispozici. Ovšem část lidstva si postupně vytvořila technickou civilizaci, kde se žije jinak, rychleji, a každá generace se musí naučit víc věcí, než ta předchozí, aby se v tom blázinci orientovala a přežila. Naštěstí děti jsou velmi přizpůsobivé, takže obvykle snadno a rychle pochopí věci, které jejich rodiče složitě a pracně poznávali až ve věku dospělém. Myslím, že je lepší ty děti co nejdřív naučit co nejvíc, aby tu ochranu tak moc nepotřebovaly. Nebezpečné situace ze světa odstranit nelze, dítě pod šturc dát taky nelze, a jestli má vlítnout ve městě pod auto, nebo v džungli jaguárovi do tlamy, to už ve výsledku vyjde na stejno. Celkem nevidím důvod, proč by lidi neměli mít pud sebezáchovy, oni ho patrně neztratili, jenom přírodní národy se nemůžou spoléhat na tu techniku, musí se ohlídat sami jaksi mimochodem, při běžném provozu.

Na téma navazuju spíš v obecné rovině.............připomlo mi to totiž knížku kterou jsem kdysi četla.......byla dle skutečých událostí o ženě ze západu, která žila s jedním přírodně žijícím (tuším že amazonským) kmenem..........celé téma té knihy je o tom že tamní děti vyrůstající dle v šeho v člověku asi nejpřirozenějším (biologicky daném) stylu života se chovají úplně jinak než děti vyrůstající v moderní společnosti............tch příkladů je tam noho a jeden z nich se týká právě dětí utíkajících. Hezky tam popisuje že v tom kmeni nikdy nedochází k tomu že by matky hledaly své děti nebo se honily za utíkajícím dítětem jako tomu často bývá na západě.......když jdme matka například na dříví a dítě ji následuje ani se po něm neohlíží, prostě je přesvdčena stejně jako třeba laň že mládě půjde za ní........pokud dít matce skutečně nestačí kníkne si a ona na něj počká aby jí dítě mohlo dojít ale v porovnání se západními matkami ho moc nehídá, paradoxně práv díky tomu u těch dětí přetrvává přirozený pud sebezáchovy, které má každé mládě a tak zcela podvědomě a instinktivně nedělá věci, které by ho mohly ohrozit na životě.........pokud je to pravda, pak by se dalo odvodit žeto že děti zdrhají a neustále působí dojmem že bez rodičů se každou chvíli zraní či vlítnou pod auto je přímý důsledek výchovy a toho jak naše společnost funguje, nikoli vrozené neposušnosti dítěte...............což je docela zajímavá myšlenka.

@Mata69: V tom máš pravdu, to mě taky požádně zarazilo. A nechat tak malé dítě kdekoliv čekat samotné bych nenechala ani já před 40. lety. Ani kdyby bylo poslušné. Já jsem se pouze zakecala obecně o problému toulavých dětí.

to vodítko na dítě jsem viděla v akci (navíjecí jak na psa), měla to paní s asi dvouletými dvojčaty. teda věk "je to ještě pitomý, ale už rychlý jak sra.ky". Jako působí to divně, ale lepší než kdyby jí vlítli pod auto. A asi v podstatě i pro to dítě příjemnější (jako pro pejska), nemusí jít v nebezpečných oblastech za ručičku (u nohy) a může si jít vlastním tempem a po cestě hrát (občůrávat patníky).

@Mata69: No jo, to máš asi pravdu, že když už teda člověk ví, že má útěkáře, a že je téměř jistota, že uteče při každé možné příležitosti, tak je dost nesmysl ho někde nechávat samotného. I když je to v dohledu - koukat přes výlohu nestačí, než se matka dostane z krámu ven, je mladej fuč třikrát. Po zkušenostech, co paní z článku popisuje, by bylo asi vhodné dávat víc pozor. Jenže ono se to líp řekne, než udělá. Rodič je taky jenom člověk. Unaví se, a nevydrží být ve střehu nepřetržitě pořád 24/7 několik let. Dneska třeba se to dá řešit i elektronikou - jsou hodinky pro děti, které rodičům hlásí na mobil polohu potomka, a tak je nemusí pracně hledat, ale jde najisto podle souřadnic GPS. My jsme kdysi mohli nanejvýš utvořit rojnici a provolávat různá hesla, a doufat, že se dítko ozve. Ale co se tak matně pamatuju, větší útěkáři byli psi, ty jsme hledali o dost častěji, než děti.

@helza: No, asi je hodně těžké malého útěkáře hlídat, ale ta paní vůbec nepíše, že by ho nějak více hlídali. Naopak, nechávala ho před obchodem (nenechala bych tam dítě ani kdyby nebylo útěkář), tatínek ho nechal před školkou...takže nějak v tom článku postrádám to zvýšené hlídání, když to o tom dítěti věděli, že prostě neposlechne a půjde si kam chce. O to mi tu jde. Vědět, že dítě utíká a nehlídat ho a pak se ještě divit. Jo a ještě o tom psát do časopisu jak těžkou výchovu to měli a co strachu zažili!

@Rambíša: K těm kolonkám souhlasím, nesouhlasím, by měli přidat "líbí se mi". Tu bych ti teď zaklikla. :)

V každé generaci jsou děti různé: poslušné i neposlušné.Dnes bych řekla,že jsou více neposlušné a nevychované. My jsme jako děti museli pozdravit každého v domě nebo v práci u mámy,když jsem tam byly. Mluvila -li máma s někým,ať už nám známým nebo neznámým,jen jsme stáli/seděli a mlčeli,dokud jsme nebyli přímo tázáni.Dnes se skoro nedá s někým,kdo má malé děti,mluvit,neboť děti neustále skáčou do řeči,předvádějí se,neposlouchají....Moje máma měla občas divný nápad,když jsme s bratrem zlobili (bylo nám cca 3 a 5 let),tak nám dala něco do malého kufříčku,vyšoupla nás za dveře bytu na chodbu a řekla nám,že za to,jak jsme zlobili,nás už nechce a my si máme jít hledat jinou mámu a dveře zavřela! My jsme se samozřejmě dali do řevu,tloukli jsme na dveře,až sousedi začali otvírat dveře a šli se podívat i z jiných pater,pak nás vtáhla dovnitř a my byli zase nějaký čas hodní...Tohle udělala máma po létech jednou mému o 10 let mladšímu bráchovi,a on nehnul brvou,bylo mu asi tak 5-6 let,vzal kufřík a odešel.Máma nejdřív dělala jakože nic,ale pak šla koukat z okna,kam on půjde,a když viděla,jak mizí za rohem,musela jsem se obléci a běžet pro něj...Od té doby se u nás do světa nevystrkovalo.Náš syn jednou se ztratil ve městě na rušné ulici,hledali jsme ho s manželem jako šílení,až nám ho přivedli nějací lidé,že ho našli plačícího někde na opačné starně,než jsme ho hledali...

Souhlasím s názory níže, že je to hlavně problém rodičů. Tohle se nesmí stát ani poprvé. Dítě, do tří let věku, jsem nespouštěla z očí. Nepřipadalo v úvahu, že by sama stála před krámem. Nespoléhala jsem na to, že mne 100% poslechne. Když se to stalo poprvé a byli tak k smrti vyděšení, jak tatínka napadlo nechat dítě před školkou samotné? Děti zhruba do 12 let nejsou schopné nerozběhnout se za něčím, co jim spadlo do vozovky... To beru v úvahu vždy, když vidím v blízkosti silnice hrající si děti. Dobře vědí, že jsou tam auta, ale stejně vběhnou pod kola za míčem či čepicí. Vlastní zkušenost.Na vesnici je to jednodušší než ve městě. Prožila jsem si obojí.

@Mata69: Mám dojem, že bez toho vodítka, o kterém píše Elynor, malého útěkáře neuhlídáš. Já jsem v předškolním věku taky často utíkala. Jednou jsem vyběhla s obchodu a s cizím kočárkem, který tam stál, jsem přešla přes hranici do Polska (byla jsem tak malá, že jsem prošla pod závorou a unikla pozornosti finance, který okénkem tak nízko neviděl.) Jak dlouho tehdy mě a to miminko hledali už ale nevím. Jindy jsem se vytrhla babičce z ruky, prolezla šprušlemi plotu okolo tratě a šmárovala si to po trati, po níž jezdily rychlíky. Babička se mohla ukřičet, ale plotem neprolezla. Musela doběhnou na nádraží a běžet mi naproti. Můj prostřední syn byl miláček, ale taky rád cestoval. Měl 2 roky, když mi ráno utekl s velkou plastovou tatrou z garáže, kterou používal jako dopravní prostředek, do nějž zaklekl a odrážel se nohou. Jeho tříletý brácha ho neudržel a než jsem nakšírovala ročního chlapečka (měla jsem ho na hlídání) do kočárku, byl pryč. Hledali jsme ho celý den, před domkem bylo velké pole, celé rozkopané, kladli tam nějaké potrubí. Takže jsme ho hledali s pejskaři a se psy, jelikož ty díry byly hluboké, plné vody a stěny z jílu, děsilo mě, že tam spadl. Když už se stmívalo, poprosila jsem "rusáky", kteří na tom poli tábořili. Vyjeli s náklaďákem se světlometem a za hodinu mi ho přivezli. Našli ho až ve městě, musel přejít dvě hlavní silnice. Myslela jsem, že bude brečet, ale zářil jak sluníčko, že se svezl s vojákama.

@Elynor: No a k tomu vodítku...jsem ho jednou viděla na vlastní oči! Nejspíše babička, vedla na vodítku dítko. Dítko mělo takové kšírky, jako bývaly na kočárek a k nim klasika vodítko jako na psa. Řekla jsem si, že dítko je asi živější a babička nestíhá...ale vypadalo to divně teda.

@Elynor: Víš co, taky jsme lítali po venku až kdoví kde...hlavní bylo být doma v určenou hodinu. Ale určitě ne jako dítko předškolní. No, nepamatuji si to, my měli velkou zahradu a dvorek, tak mi to možná stačilo. A řeknu asi dogma - "byla jiná doba".Moji kluci jako malí taky lítali po zahradě, a protože je velká, stačila jim, nebo louka za barákem (bydlíme na vsi) byla taky velká dost a takový remízek, lesík se mi tomu ani nechce říkat.Ale když vím, že předškolní dítě, tedy ve věku 2-6 let, si při každé menší příležitosti vyjde na špacír až kdoví kam, neposlechne - tak takový dítě prostě bez dozoru nenechám.

Dokonce jsem zrovna nedávno viděla někde v hlubinách internetu článek o vodítku na dítě. Jeden konec se připne na zápěstí dospělého, druhý konec dítěti na ruku, a mezi tím je taková pružná barevná spirála. Když se dítě někam rozběhne, natáhne se to odhadem tak na dva metry, ale dál robátko nezdrhne a rodič má čas zaregovat a odlapit si ho. Na dítě, které už chodí, ale ještě nemá rozum, tedy tak do tří let, by to snad mohlo být celkem použitelné, na starší už mi to přijde jako pod důstojnost toho dítěte, aby bylo na vodítku jako pes.

Mně to zas tak dramatické nepřijde. Ale to bude asi tím, že jsem sama byla dítě, které se vydávalo na procházky, když byla příležitost. Ovšem zároveň jsem byla poslušná holčička, takže když se mi řeklo "tady čekej a nikam nechoď", čekala jsem a nikam nechodila. Když se to ale neřeklo... :/ Osobně si to nepamatuju, z vyprávění mé matky vím, že jsem byla v předškolním věku hledána jenom dvakrát, a později už se nikdo nenamáhal, protože se předpokládalo, že trefím domů. Rodiče nám tenkrát dávali daleko větší volnost, než mají dnešní děti. Když mi bylo 10 let, a dostala jsem své první kolo, významně se zvětšil i můj akční rádius, a běžně jsem se mohla vyskytovat kdekoli v okruhu 15 km od bydliště. Akorát se chtělo, abych přišla včas domů k večeři. Mí synové na tom byli podobně, jako předškolní jsem je hledala taky cca dvakrát nebo třikrát, a jak dorostli do věku školního, už jsem byla bez šance, to už si chodili zcela svobodně, kam je napadlo. Akorát museli být včas doma k večeři.

A k otázce pod článkem bych řekla, že tady byli problémoví hlavně rodiče.

Článek tu byl ráno a nešel pod něj přidat příspěvek, odkaz přesměroval jinam a pak článek zmizel.Tak teď to sem napíšu. Kluk se jim pořád ztrácel, věděli, že nikdy nikde nepočká, neposlechne, odejde si kamkoliv a dle všeho byl malý, nechodil ještě do školy. Takže i přes to všechno, ho ti rodiče nechávali někde samotného čekat (před obchodem...apod.)? A pak se divili a šíleli, že se jim ztratil? Přijde to divné jenom mně?Děti jsou všelijaké, sama jsem měla malého hyperaktivistu. Toho když v tom předškolním věku cosi zaujalo, rozběhl se za tím a bylo zbytečné za ním volat. Musela jsem běžet taky a ulovit ho. Kdybych byla jako paní z článku, nechala bych ho běhat si kam chce, volala za ním jak blázen (přestože bych věděla, že je to marné) a pak se hrozně divila, že mi utekl.