JITKA (40): Syn nám pořád utíkal, větší strach jsem v životě nezažila

Na téma navazuju spíš v obecné rovině.............připomlo mi to totiž knížku kterou jsem kdysi četla.......byla dle skutečých událostí o ženě ze západu, která žila s jedním přírodně žijícím (tuším že amazonským) kmenem..........celé téma té knihy je o tom že tamní děti vyrůstající dle v šeho v člověku asi nejpřirozenějším (biologicky daném) stylu života se chovají úplně jinak než děti vyrůstající v moderní společnosti............tch příkladů je tam noho a jeden z nich se týká právě dětí utíkajících. Hezky tam popisuje že v tom kmeni nikdy nedochází k tomu že by matky hledaly své děti nebo se honily za utíkajícím dítětem jako tomu často bývá na západě.......když jdme matka například na dříví a dítě ji následuje ani se po něm neohlíží, prostě je přesvdčena stejně jako třeba laň že mládě půjde za ní........pokud dít matce skutečně nestačí kníkne si a ona na něj počká aby jí dítě mohlo dojít ale v porovnání se západními matkami ho moc nehídá, paradoxně práv díky tomu u těch dětí přetrvává přirozený pud sebezáchovy, které má každé mládě a tak zcela podvědomě a instinktivně nedělá věci, které by ho mohly ohrozit na životě.........pokud je to pravda, pak by se dalo odvodit žeto že děti zdrhají a neustále působí dojmem že bez rodičů se každou chvíli zraní či vlítnou pod auto je přímý důsledek výchovy a toho jak naše společnost funguje, nikoli vrozené neposušnosti dítěte...............což je docela zajímavá myšlenka.