Jitka má rodinu, kterou sice miluje, ale v poslední době má pocit, že by se svým životem měla udělat to, po čem vždy toužila. Znamenalo by to ale, že svoji rodinu musí opustit. Jak se má rozhodnout?
Myslím, že za můj příběh mě zřejmě každá žena odsoudí a žádná mě nepochopí. Jenže člověk svým pocitům neporučí a ať se je snaží potlačit sebevíc, vždy se někde proderou na povrch. Asi jsem sobecká ženská, která si nezaslouží nic z toho, co má, ale nemůžu si pomoct.
Vdávala jsem se ve třiceti letech a děti jsme si začali pořizovat rok po svatbě. Ale abych byla upřímná, manželství ani mateřství mě vlastně nikdy příliš nelákalo. Když nad tím zpětně přemýšlím, vlastně jsem se asi vdala proto, že se to ode mě očekávalo a že je to prostě běžný společenský model.
Nechci tím říct, že bych svého manžela nemilovala nebo že bych neměla ráda svoje děti, to vůbec ne. Jen si prostě uvědomuji, že v mých snech měl můj život vypadat úplně jinak, a teď už je možná pozdě realizovat své sny. A nebo je nejvyšší čas, ale za cenu toho, že ublížím své rodině.
Když se narodila první dcera a dva roky po ní i druhá, měla jsem o zábavu postaráno. Nechtěla jsem zanedbávat péči o ně, ale zároveň mi hodně záleželo na mé práci, která je mým životem, a tak jsem se i během mateřské snažila aspoň trochu pracovat. Bylo to náročné a chvílemi jsem myslela, že to nezvládnu, ale vyplatilo se to a po skončení mateřské jsem získala skvělé místo.
I tak mě holky pořád potřebovaly, takže jsem neměla žádné zaječí úmysly a pořád jsem žila v tom, že takhle prostě běžný život vypadá, i když jsem někde v koutku duše cítila, že jsem vlastně po běžném životě tak úplně netoužila.
Ale vždy jsem se uklidňovala tím, že vlastně můžu být šťastná za to, co mám. Můj manžel mě miloval, obě dcery byly zdravé a ve škole dobře prospívaly, peníze nám nikdy nechyběly, měla jsem i dost přátel a při pohledu na některé ženy ve svém okolí jsem si říkala, že je vlastně všechno v pořádku.
Jenže čím jsou dcery starší a samostatnější, tím víc ve mně bují myšlenka, že chci prožít svoje sny. Jenže do těch moje rodina prostě nepasuje. Chci žít v různých částech světa, pracovat tam a pomáhat lidem, kteří to potřebují. Jet do takových míst s rodinou je naprostý nesmysl. Chci cestovat po celém světě a ruku na srdce – také potkat i nové muže.
Na druhou stranu svého manžela si velmi vážím a mám ho pořád ráda, i když s ním je problém jet i na dovolenou, protože ho cestování nezajímá. Miluji i svoje dvě dcery, ale čím víc vidím, že už mě pomalu nepotřebují, tím víc mám pocit, že bych mohla odjet. Ale vím, že je to v očích okolí nesmysl a že by mi to rodina nikdy neodpustila.
Jenže když budu čekat dalších deset let, až dcery dospějí, rozhodně už nebudu mít takové příležitosti, jako mám teď, a také už budu třeba ve věku, kdy nebudu mít takovou odvahu. A pak už prostě jen budu dožívat svůj život s pocitem, že jsem se obětovala pro rodinu a zahodila jsem to, po čem jsem vlastně toužila nejvíc. Vím, že mi asi většina z vás řekne, že jsem jen sobecká a pálí mě dobré bydlo… Ale je opravdu tak sobecké chtít také pořádně prožít svůj život?