Musím souhlasit s příspěvky přede mnou. Slečna vymouzuje psa na bezdomovcích, o psovi neví nic, ale prostě se jí hnulo v hlavě. No a hárající fenku nechá běhat na volno po parku a ještě se diví, že zdrhne a obskočí jí první pes. Asi trochu slabá duchem....a vůbec, byla z toho štěňata nebo ne?

@Elynor: Musím se tady těm tvým zážitkům strašlivě smát, takové nemám, ale kdyby jo, taky bych moc ráda na ně vzpomínala.
Mně se pouze vybavuje, jak náš pes zdvihl nožku a počůral celá záda paní, znaveně sedící v trávě - tedy paní venčící dogu a jejich 9 štěňat, tudíž reagovala sníchem. Nebo to, jak jsem si vyjela na kole koupat se na blízkou pískovnu a když jsme odjížděli zpět, tak naše totálně přerostlá doga zmizela. Byla tak trochu líná, takže se nakonec našla, nacpaná cizím lidem v autě a oni se chudáci báli nastoupit - no, nakonec se tomu smáli a smála se celá pískovna.
Nebo jak jsme zapoměli zamknout domek a odjeli do práce a nějací lidé, v domění, že v něm ještě nikdo nebydlí, tam vlezli. Celý si ho prošli (to už tedy museli vidět, že bydlí, ale byli drzí), načež je náš, do té chvíle přátelský boxer Polda, nepustil ven. Takže se tam nakonec klepali strachy do večera.
Nebo jak jsme jeli s Poldou nakrýt fenku a oni pořád chodili, vrčeli na sebe a pořád nic, až se jim to podařilo uprostřed cesty, po které nikdy nikdo nejel, ale jak už to tak bývá, v tu chvíli se tam s auty roztrhl pytel. No, všichni z těch aut vylezli a dobře půl hodinu všichni čekali, až ti dva skončí - což by se dalo za romantiku považovat - tedy tu psí.
Na tu byl expert náš vořech Bert, toho znala celá Olomouc a on měl celou Olomouc zmapovanou. A nebyl k uhlídání, vždycky nějak zdrhnul, když vytušil, že někde některá slečna hárá. A všichni policajti věděli, že chytit se nedá. Jednou jsme šli okolo školy a on se na rohu setkal s hárající fenkou a že byli oba na vodítku, tak to bylo bez předehry a hned a zrovna končilo vyučování - tak jsme tam seděli, já a ten chlapec na zídce a čekali a všichni žáci stáli okolo ... No, skončím, to bychom tady mohly myslím psát a psát.Ale máš pravdu, že pokud jde o nějakou tu člověčí romantiku, není lepší antikoncepce, než mnohý pes. Některý nedovolí ani pohlazení.

@helza: Myslela jsem zcela obecně fůru lidí, aniž bych je chtěla nějak specifikovat. Pes poněkud zmnožuje ty situace, kde je nutné a potřebné navázat mezilidský kontakt nebo to není nutné, ale vyplyne to přirozeně samo. Spíš si pamatuju ty průšvihy, protože to vyžadovalo nějakou akci, řešení, likvidaci škod a podobně. Náhodná setkání, kdy k ničemu nedošlo, to člověk většinou zapomene. V paměti zůstávají akce, kdy nás asi 20 hledalo uprchlé psí spřežení, nebo kdy mi zdrhnul chrt a odcizil oblečení opalující se slečně, takže tato zůstala chudinka nahá, případně když museli nádražáci kvůli mým psům rozpojit vagony, a tím vzniklo nemalé zpoždění vlaku. Nebo když jeden z mých psů vnikl zadním vchodem do lahůdkářství a sežral 30 chlebíčků. Když jiný z mých psů zkoušel chodit po vodě, a musela jsem ho zachraňovat z lesní tůně, a následně mě s ním nechtěli pustit do autobusu, an byl mokrý, příšerně zapáchal a byl obalen žabincem. Kdy jsme na Silvestra vyhnali veterináře od oslavy do ordinace zašívat psa lehce poškozeného poté, co si s jiným psem vyjasňovali kompetence. Když jsme o půlnoci v hluboké tmě hledali malého černého psa, prakticky neviditelného za těchto podmínek a pevně rozhodnutého, že na zavolání fakt nepřijde... Když jsem vezla štěně na lodičkách v Hřensku a v lodi byla dáma, která se ho bála (pro mě nepochopitelně tam nastoupila, ačkoli musela toho psa vidět a projít kolem něj, a teprve asi po 10 minutách plavby pojala myšlenku, že buď ona nebo pes... přitom mohla v klidu nastoupit do vedlejší loďky, kde žádný pes nebyl). A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Bohužel ale nemám v zásobě historku, kdy by vznikla romantická láska

@Elynor: Když jsem se před lety stěhovala s obavou, že přijdu o všechny přátele, říkal mi syn - neblbni, vždyť máš psa. Máš pravdu, pejskaři se všude a vždycky seznámí. Já jsem tedy v rámci majitelů psů nikdy žádnou špatnou zkušenost nezažila, ale ono to může být jinde jinak. My jsme byli vždycky jedna velká a dobrá parta, i když se psi občas servali a občas se muselo k veterináři. A jsme i tady a to i přes to, že teď máme fenečku narozeno v útulku, která měla před námi 6 pánů a která psa zvláště psí slečny napadá. I tak se rádi potkáváme a pokecáme, byť s tou naši dračicí v náruči. Ale abych ji nekřivdila, dnes už pár kamarádů, kluků, taky taky má.Teď mě napadá, jestli jsi nemyslela tu "fůru lidí", z nichž jedni psy milují a druzí nesnášejí. Tak to opravdu dobrým vztahům moc nepřeje. To už jsem zapoměla. Na dědině bydlím dlouho, tady se tak nanejvýš někdo psů bojí (u nás 1 člověk), a nevraživost vůči psům z toho neplyne. Prostě to víme a když se potkáme, tak psa uvážeme.

Já vždycky všechny omlouvám a hledám vysvětlení, tentokrát se musím omluvit za sebe, neb opravdu nemůžu skousnout, že Justýna pustí na volno nevykastrovanou hárající fenečku, to je podle mne naprosto neuvěřitelné. Ještě neuvěřitelnější ovšem je, že se pak rozčiluje na pejska, který toho využil a žádá po jeho pánovi nějaké cosi. A úplně nejhorší je, že chtěla jejich radovánky přerušit - to neví, že pejsci nejsou lidi a že by jim tím mohla velmi ublížit, navíc u tak mrňavého psíka? Já nevím, já, být tím mladíkem na lavičce, nedokázala bych jí to odpustit. Za což se velmi omlouvám.

Psi se obvykle postarají o seznámení s fůrou lidí, ale většinou je to proto, že něčí pes něco vyvede, ztratí se, najde se, někoho otravuje, někdo otravuje psa... Prostě okolnosti většinou nejsou příznivé nějaké romantice. V příběhu mi chybí informace, zda tedy byla nějaká štěňata, a co se s nimi případně stalo. Předpokládám, že asi byla, když majitelé nechali ty psy pak vykastrovat. Někdo potřebuje důrazné poučení, aby se mu rozsvítilo, že množit psy, navíc nečistokrevné, je hloupost, a že kastrace je základní věc, co měl udělat co nejdříve.

To já mám sousedku , šerednou , jak hajnej , má blbou fenku , která celý den vyje , když bába není doma , takže nejraději bych je co ?