JOHANKA (48): Dva roky to úžasně klapalo, jenže pak jsme se sestěhovali

2 komentáře

Elynor
10. srpna 2021 • 12:05

Dodatek - ono po padesátce už z člověka moc nevyrazíte velkou změnu životního stylu. Ten muž z článku nikdy neměl rodinu a nikdy asi ani neměl tu potřebu mít rodinu. Je mu přes padesát, má nacvičený nějaký svůj způsob života, a do toho mu zjevně nezapadají děti, ani vlastní, natož cizí. Nemluví se o tom, že by měl sourozence, nebo jiné příbuzné, co by měli rodiny a děti. Není tedy zřejmě zvyklý na to, že je třeba se chodu rodiny výrazně přizpůsobovat. Pro některé lidi je tohle problém i ve třiceti a s vlastními dětmi, i proto je tolik rozvodů. Johanka ty děti bude mít vždycky, i kdyby se odstěhovaly, tak jí nezmizí ze života. Pořád tam budou mít významné místo. Posléze i případná vnoučata. Nezmizí tedy ani ten problém, že by se ten muž musel vždycky, i v budoucnu, přizpůsobovat tomu, že bude vždycky nějaký, a asi poměrně rušný, rodinný život. Jak jsem už psala, nikdy to nebude lepší. Na místě Johanky jsem nikdy nebyla, protože to bych svým synům neudělala, nastěhovat si domů cizího chlapa, v tomhle jsem měla jasno vždycky. Takže to vidím spíš z té strany člověka, co je náhle postaven před situaci, která mu nevyhovuje, on nechce těm ostatním lidem ublížit, ale taky nechce zbytek života prožít pod tlakem okolností, a jestli už musí něco obětovat, tak snad radši ty předchozí tři roky, než následujících 20 let. Tož tak.

Elynor
10. srpna 2021 • 7:58

To se docela divím, že to vůbec zkoušeli. Není žádnej spěch, mohli počkat, až se aspoň jedno dítě osamostatní a odstěhuje, aby byl volný aspoň ten jeden pokoj. I když ani to by nebyla žádná výhra. Takhle se pán nastěhoval do jejího bytu, do jejího pokoje, který navíc neposkytuje žádné soukromí ani Johance samotné, protože jí tam pořád někdo leze. Ani na tom záchodě pán neměl klid a soukromí. Otázka je, kolik si vůbec směl do takhle přecpaného bytu vzít svých vlastních věcí. Nejspíš jen oblečení a možná ani to ne všechno. Jak je to popsáno, nevydržela bych to ani tejden. Johanka říká, že je zvyklá, a že jsou to přece její děti - ovšem jestli dělají každé ráno kravál, hádají se o svačinu, o koupelnu, lezou jí do jejího soukromí, to by se snad dalo pochopit, kdyby jim bylo 12 let. U dospělých lidí je to velmi zarážející a je to jemně řečeno nevychovanost a netrpěla bych to. Ten chlap je svatej, že vydržel půl roku a patrně byl odhodlán vydržet i déle, přesto, že ho to muselo ničit, a musel si připadat hůř než poslední kočka v této domácnosti. Stěhování zpátky bylo jediné rozumné, co se v tomto příběhu stalo. Johanka se bojí, že pán ten vztah ukončí, ale ono by to ve skutečnosti asi bylo to nejlepší. Nikdy to totiž nebude lepší. Její děti jsou dospělé a co ona ve výchově neudělala podstatně dříve, to už teď nedožene. Syna může mít doma ještě dalších 10 let, nebo napořád, to se často stává, že takový synek se nehrne do samostatného života a bydlení jinde než u maminky. Dcera se možná jednou někdy vdá a odejde, ale asi ne nejbližších 5 let, odhadem. Možná ani nejbližších 10 let. Kdyby Johanka přistoupila na vztah "hezké chvíle", kdy pána nebude cpát do společného soužití, a budou si jen užívat společné výlety a dovolené, možná by to mohlo fungovat. Ale po tomto nevydařeném pokusu já osobně bych od toho dala ruce pryč, a popřála Johance hodně štěstí, bude ho potřebovat.

Doporučujeme

Články odjinud