Johanka kvůli svému bývalému manželovi přišla o všechno a málem skončila na ulici. Spásu našla nejdříve v azylovém domě a pak u kamarádky, kterou několik let neviděla. Dodnes je jí vděčná za všechno…
Vinou exekucí, které měl na svědomí můj tehdejší manžel, jsem se před pěti lety dostala do azylového domu. Ze dne na den jsem přišla o svůj domov, úspory i jistoty. Měla jsem pár let do důchodu a vidina toho, že ho prožiju jako poloviční bezdomovkyně, způsobila mrtvici, kterou jsem prodělala a kvůli níž jsem ochrnula na levou ruku. Vlastní děti nemám a jediná moje příbuzná je neteř, která žije v Austrálii.
Kromě ní jsem měla ještě kontakt na spolužačku Vlaďku, se kterou jsem chodila na průmyslovku. Občas jsme si vyměnily pár dopisů a zdravic, Vlaďka totiž bydlela osmdesát kilometrů ode mě a naposledy jsme se viděly na pohřbu naší další spolužačky.
Laura Poláková
19. srpna 2018
V azylovém domě jsem se ale cítila opuštěná, a tak jsem Vlaďce jednoho dne napsala osmistránkový dopis, kde jsem jí svou situaci vylíčila. Papír byl skropený několika mými slzami a zakončený srdečným pozdravem a adresou azylového domu.
Uplynul necelý měsíc, já čekala na dopis, ale marně. Stačil by mi aspoň pohled s přáním, že mi drží palce, nějaká podpora, pohlazení po bolavé duši… Říkala jsem si, že je Vlaďka možná někde mimo domov, že prostě ještě napíše. Asi jsem se na čekání na její odpověď moc upnula.
Laura Poláková
16. srpna 2018
Pak jsem šla jednou na procházku a před vchodem do azylového domu jsem si všimla stěhovacího vozu. Šla jsem blíž a u dveří rozpoznala důvěrně známou postavu. Vlaďka! Přijela mě navštívit, no ta je hodná, zaplesalo mi srdce.
Vlaďka se na mě vrhla, objala mě tak, že mě málem porazila, a bez řečí mě táhla na pokoj. „Sbal si těch pár švestek a jedeme. Tady tě rozhodně nenechám. Všechno jsem už zařídila u paní ředitelky. Stěhuješ se ke mně do Přerova. A bez debat!“
Laura Poláková
14. srpna 2018
Stála jsem jako opařená. Slzy mi tekly po tváři a připadalo mi to jako sen. Vlaďka mi nabídla další azyl. U ní doma, v rodinném domku, který obývala jen se svým psem. Neměla jsem šanci cokoli říct, moje přítelkyně byla odhodlaná mít spolubydlící.
Byly to krásné roky, žily jsme jako sestry a já Vlaďce nikdy nezapomenu, co pro mě udělala. Už je bohužel po smrti. Odešla tou nejmilostivější smrtí, ve spánku. Jinou si ani nezasloužila. A já teď žiju v domě, který na mě přepsala, s jejím jezevčíkem, fotkami a vzpomínkami. Takovou přítelkyni bych přála každému…