Jsem kleptomanka a nedokážu s tím přestat

Všechno začalo celkem nenápadně na střední škole, když mi bylo asi čtrnáct let. Jeli jsme se třídou na školní výlet do jižních Čech. Navštívili jsme také Jindřichův Hradec a zašli do obchodu se suvenýry, kde jsme kupovali pohledy a různé drobnosti jako dárek domů. Byl nás tam chumel dětí a prodavač vůbec nestíhal všechno uhlídat. Spolužáci-kluci se začali hecovat, kdo vezme nějakou věc „jen tak“. Chtěla jsem být zajímavá, a tak jsem popadla první, co mi přišlo pod ruku – byla to porcelánová figurka slona, hrozný kýč. Ale lup se mi podařil, bez povšimnutí jsem prošla ven a večer se klukům pochlubila. Polovina z nich obdivně pokývala, druhá polovina mi vynadala, že jsem blbá. A já jsem někde v hloubi duše měla hrozně příjemný pocit, jakési vzrušení, že se mi to povedlo.

Pak se několik let nic nedělo, dokud jsem nešla na vysokou školu. Chudý studentský život na koleji, peníze od rodičů na to nejnutnější, občas nějaká ne zrovna výnosná brigáda – na vyskakování si to zrovna nebylo. Jednou jsem takhle šla na nákup do potravin, počítala drobné v peněžence a najednou jako bych slyšela nějaký hlas: „Jestli na to nemáš, tak to prostě ukradni!“ Chvíli jsem bojovala sama se sebou a strachem, co by bylo, kdyby mě chytili. Nakonec jsem do kapsy strčila čokoládovou tyčinku, u pokladny zaplatila půlku chleba a celá rudá a zpocená vyběhla ven. Zase mi to prošlo!

Od té doby kradu v obchodech pravidelně. Nejhorší na tom je, že to vůbec nemám zapotřebí kvůli nějaké finanční nouzi. Chodím do práce, plat mě slušně živí, žiju s partnerem v pronajatém bytě. Krádeže jsou pro mě adrenalinová zábava, které nedokážu odolat! Tohle vědomí je pro mě snad ještě horší než fakt, že jsem zlodějka. V obchodech beru jen drobnosti, nikdy jsem nevzala věc, která by měla větší hodnotu než pár desítek korun.

Jednak je to proto, že beru jen malé předměty, aby bylo riziko co nejmenší, jednak mi výčitky nedovolí ukrást cennou věc – naivně si tak své chování omlouvám, že přece nikomu nepůsobí nijak velkou škodu. Beru třeba mýdla, žvýkačky, pečivo, drobné věci z papírnictví. Přesto radši téměř nechodím do jiných obchodů než do potravin či drogérie. Nechci riskovat, že by mě moje posedlost ovládla i jinde a já vzala třeba svetr za několik stovek! A tak si všechno, co je dražší, kupuju v e-shopech na internetu. Přítel nemá o mém problému ani tušení, zřejmě si ale myslí, že trpím fóbií z nakupování. Kdykoli někam jdeme a on chce zajít do obchodu, táhnu ho pryč. Na začátku se mu to i líbilo, říkal, že jsem zcela výjimečná ženská, když nemám ráda nakupování, ale poslední dobou už mu to začíná vadit. Nechci s ním totiž třeba ani na nákup do supermarketu. Bojím se, že bych se opět neovládla a on by mě třeba viděl, to bych nepřežila.

Nejhorší ale je, že se už nespokojím jen s obchody. „Suvenýry“ si odnáším i z restaurací, a dokonce i od kamarádů a známých. Nedávno jsme byli na návštěvě u přítelovy sestry a jejího manžela, a já jim v kuchyni v nestřežené chvíli sebrala škrabku na brambory. Je to úplná drobnost, ale jak jsem ji cestou domů svírala v kapse, měla jsem strašně dobrý pocit, že mám nějakou „kořist“. Před časem jsem zase v práci jednala se šéfem v jeho kanceláři – a odcházela bohatší o propisku.

Vím, že bych svůj problém měla nějak řešit, moc dobře si ho uvědomuju. Ale nevím, za kým bych měla jít. Bojím se, že když se svěřím nějakému psychiatrovi, dostane se tahle informace dříve či později i k mému okolí. A i před samotným lékařem bych se musela strašně stydět! Pořád doufám, že to jednou nějak přejde samo, jinak mi nezbude než sedět doma a nikam nechodit. Protože kdyby mě jednou přistihli, tak bych to asi nepřežila.

Petra, 25 let

ČTĚTE TAKÉ:
Vdávala jsem se třikrát. A šla bych do toho znovu!

ČTĚTE TAKÉ:
V sexu mám velké nároky. A to se chlapům nelíbí.