Jsem v tomhle celá po tátovi. Ten si s přibývajícím věkem může čím dál víc dovolit odhodit masku zdvořilosti a říct naplno, že kromě své rodiny nikoho ke štěstí nepotřebuje a trávit čas s lidmi, kteří ho nezajímají, ho obtěžuje. Takhle radikálně bych to já asi nahlas neřekla, ale v podstatě to cítím stejně.
A oproti tátovi mám jeden velký problém navíc – neumím se přetvařovat. Vím, že jsou lidé, kteří vám dokážou s úsměvem hodinu naslouchat a přitom myslet na něco úplně jiného, nebo vést společenskou konverzaci s někým, kdo je jim úplně ukradený, a přitom dotyčnému dát pocit nejdůležitějšího člověka na světě. To mně bohužel nejde. Ať dělám, co dělám, společenský úsměv dokážu udržet prvních pár minut, o konverzaci ani nemluvě.
Jsem taková odmalička. Pamatuju si, že když jsem chodila na základní školu, všechny spolužačky se pořád houfovaly do nějakých skupinek a já byla stranou. Ne proto, že by mě mezi sebe nechtěly – bylo to přesně naopak. Dokonce jsem ze školy odcházela třeba až čtvrt hodiny po ostatních, jen abych mohla jít domů sama a přemýšlet si o svých věcech.
Kamarádek a kamarádů mám přitom hodně. Jen jsou každý z úplně jiné oblasti – posbírala jsem je postupně na základní škole, gymnáziu i na různých akcích – a tak se scházím vždy s každým zvlášť. Nikdy jsem neměla nějakou velkou partu a vůbec mi to nechybí.
Přítelova rodina je extrémně společenská
Můj přítel je pravý opak. Není to sice nějaký „pařmen“, ale kamarády má víceméně odmala pořád stejné, velkou partu lidí, která se neustále rozrůstá o „nabalené“ partnery a partnerky. Samozřejmě mi nezbylo nic jiného, než se do této velké téměř rodiny začlenit. Lidi v ní jsou fajn a zas tak velké potíže mi to nečiní. Nevadí mi, když Tonda s nimi tráví čas sám svými aktivitami, a stejně tak jednou za čas s nimi jdu i já a bavím se.
O mnoho horší je to však s přítelovou rodinou – to je to pravé peklo, se kterým si nevím rady. Tondovi rodiče jsou sami o sobě velmi společenští, hlavně máma, a od počátku našeho vztahu měli tendenci mě zapojovat do všeho, co se v jejich rodině děje. Byla jsem z toho v šoku – zatímco já představila Tondu rodičům až někdy za půl roku, a to naprosto neutrálně a bez jakékoli pompy, u Tondy doma jsem se musela ukázat už po měsíci a konaly se kolem toho pomalu válečné manévry.
No a od té doby to začalo. V té rodině neustále někdo něco slaví – a oslavy jsou velké a hromadné, ať jde o narozeniny, svátek, nebo výročí svatby. Nepomáhá mi ani to, že můj budoucí švagr, tedy manžel Tondovy sestry, je extrémně společenský typ, který si v takových akcích libuje, a tak se nějak automaticky předpokládalo, že se mnou tu bude stejné. Jenže já taková nejsem a trpím.
Vím, že s partnerem si tak trochu berete i jeho rodinu, a že určité společenské konvence jsou žádoucí. Na druhou stranu by podle mě nikdo neměl nikoho nutit do něčeho, co mu není blízké. Už několikrát jsem se snažila naznačit, že na tohle nejsem, ale můj názor nikoho moc nezajímá. Když se jedná o narozeniny rodičů, ok, to beru, a nechci Tondovi dělat to, aby tam z celého příbuzenstva jediný přišel beze mě a musel to nějak složitě vysvětlovat. Ale proč bych se proboha měla zúčastňovat oslav svátku jeho tety nebo švagra?
Pořád se jen něco slaví
Když na tohle došlo naposled, vzbouřila jsem se. Měla jsem úplně jiné plány a on mi navíc oslavu oznámil na poslední chvíli. Nekompromisně jsem řekla, že nikam nejdu, a snažila se mu svoje důvody vysvětlit. Nakonec šel sám, ale naštvaný jako už dlouho ne. „Takže co si mám vymyslet, že je ti špatně, že máš práci, že jsi nemocná?“ ptal se ironicky.
„Ne, řekni pravdu. Že se mi prostě nechtělo,“ uzemnila jsem ho a dodala: „Nezlob se na mě, ale já jsem prostě zvyklá slavit jen v nejužším okruhu. U vás je to možná jinak, ale nemůžeš po mně chtít, abych juchala na oslavě tvé tety, když pro mě je to v podstatě úplně cizí paní.“ Nevím, co jim tenkrát nakonec řekl, tipuju ale, že pravda to nebyla.
Ještě víc mě ale štve, jak se Tondova rodina snaží mě předělat k obrazu svému a vnucuje už mi velké oslavy mých vlastních záležitostí! Nedávno jsem měla narozeniny, navíc kulaté. Tondovi jsem jasně řekla, že žádnou oslavu nechci, že si spolu zajdeme na večeři a tím to považuji za uzavřené. Výslovně jsem mu řekla, ať mi jeho rodiče hlavně nic nedávají, že tu nic takového zatím zavádět nechci, když nejsme ani manželé. Jenže oni trvali na tom, že mě tedy aspoň pozvou na večeři.
Na oslavě vlastních narozenin jsem vypěnila
Nakonec jsem pro klid souhlasila. Bylo mi přislíbeno, že to opravdu bude večeře rodičů a mě s Tondou. Jenže když jsem přišla do restaurace, byla tam také Tondova sestra s manželem a dalších asi pět lidí z rodiny. Samozřejmě mi všichni dali dárky a do toho Tondova máma vytáhla dort a řekla: „Tak, a až dojíme, zajedeme k vám a tam si ho společně dáme.“
V tu chvíli jsem viděla rudě a řekla si, že to takhle dál nejde. Slušně, ale nekompromisně jsem jim řekla, že za všechno děkuju, ale že jsem si výslovně přála, aby to takhle nebylo, a že i když to myslí dobře, tak pro mě je spíš smutné, že nedokážou respektovat moje přání a řídí se tím, co se líbí jim. A že je mi líto, ale s žádnou návštěvou jsem na dnešek nepočítala, v bytě máme bordel, ráno vstávám a že slušnost je návštěvu předem ohlásit a domluvit se, a ne mi to oznámit jako hotovou věc, aniž by se mě někdo zeptal, takže žádný dort u nás nebude.
Koukali na mě, jako kdybych snad někoho zavraždila. Po zbytek večera byla u stolu pokažená atmosféra, i když všichni pokrytecky dělali, že se nic nestalo. S Tondou jsme se pak doma chytli, ale nakonec z toho vznikla dlouhá debata, kde jsme si všechno vyjasnili, a on mě snad konečně pochopil.
Teď plánujeme svatbu a vím, že tam se budu muset hodně přizpůsobit. Což o to, to je jeden den. Jenže pak budu už napořád součástí rodiny, kde vrcholem blaha pro všechny členy je společně trávený víkend celého příbuzenstva. Už se mi o tom dokonce i zdálo. Ve chvíli, kdy se narodí nějaké vnouče, je jasné, že u nás někdo bude pečený vařený a stejně tak my budeme muset navštěvovat ostatní. Mám z toho dost hrůzu a ráda bych to brala nějak s humorem, jenže čím víc na tohle myslím, tím větší averzi k tomu všemu mám.
Zuzana, 30 let