Zvláštní je, že to nebyla žádná láska na první pohled, blesk z čistého nebe. Přicházelo to postupně, ale o to víc – a čím déle Michala znám, tím radši ho mám. Připadá mi, že pro mě by to byl úplně ideální chlap a že bychom se k sobě opravdu hodili. Tyhle pocity samozřejmě dusím v sobě, neví o nich vůbec nikdo.
Poprvé jsme se viděli v době, kdy jsem byla ještě zadaná. S Davidem jsem chodila asi půl roku, byl to docela hezký vztah, ale takový poklidný, žádná vášeň. Zjistila jsem, že nejlíp mi je, když jdeme společně někam ještě s dalšími lidmi. Jinak jsem měla pocit, že se spíš nudím. Jsem hodně sportovně založená a pořád mám potřebu být někde venku, v pohybu. David byl spíš klidný typ a víc ho bavilo být doma jen tak ve dvou. Věděla jsem, že to není vztah napořád, ale na druhou stranu jsem chtěla mít někoho blízkého.
Máme už léta stejnou partu přátel, základ tvoří několik spolužáků z gymnázia a na ně se postupně nabalovali jejich partneři a partnerky. Kristýna je mojí nejlepší kamarádkou už od první třídy. Vyrůstaly jsme spolu a dospívaly a i teď, když už chodíme do práce, si pořád stejně dobře rozumíme. Přitom jsme každá úplně jiná.
Jak jsem už psala, já miluju sport a adrenalin, Kristýna je spíš taková požitkářka. Ráda chodí do dobrých restaurací, zajímá ji hodně kultura, móda, a když sportuje, tak hlavně tak, aby se moc nezpotila. My dvě jsme ale vždycky svoje odlišné povahy skloubily a vlastně jsem jedna druhé pomáhaly objevovat věci, které by nás jinak ani nenapadlo zkusit.
Je to zhruba tři čtvrtě roku, co jeden páteční večer přivedla do tradičního posezení v hospodě svého nového přítele. Předtím byla delší dobu sama a pak s námi několik týdnů nikam nechodila, protože „potkala někoho úžasného a nechce to zvorat“. Když si byla jistá, že vztah klape, přivedla Michala mezi nás.
To první setkání pro mě vlastně nebylo nijak zajímavé. Všichni jsem se představili, říkala jsem si, že je Michal pěkný a sympatický kluk, ale nijak zvlášť jsem se o něj ten večer nestarala. Kristýna mi pak stranou popisovala, že se seznámili na nějakém cyklistickém závodě, kde ona zajišťovala občerstvení, pracuje totiž v cateringové firmě.
Michal byl jedním ze závodníků a ona mu prý dodnes tak trochu tají, že sport je u ní víceméně až na posledním místě, a statečně s ním už několikrát absolvovala vyjížďku na kole i pěší túru. Smála jsem se, jak dlouho jí tahle přetvářka vydrží.
Poprvé Michal opravdu vzbudil můj zájem, když jsme s partou vyrazili v zimě na běžky. Nejen že mě fascinovalo, jak dobrý běžkař je, ale i to, jak galantně se ke Kristýně choval. Ta jela beznadějně poslední a on se k ní pořád trpělivě vracel i hlubokým sněhem, pomáhal jí a povzbuzoval ji. Myslím, že většina chlapů už by byla vzteklá, ale on zůstával naprosto klidný. A to jsem Kristýnu podezřívala, že část své nešikovnosti jen hraje.
Totéž se opakovalo i na jarním cyklistickém výletu. To už jsem si všímala i toho, že Michal opravdu dobře vypadá, v dresu nade všemi úplně vynikal a já jsem si poprvé s trochu závisti řekla, čím to, že zrovna nesportovní Kristýna sbalí takového chlapa. Kamarádka opět supěla vzadu, a to jí ještě Michal vezl vodu a jídlo a kdykoli zastavila, vracel se k ní, aby se mohla tu napít, tu si kousnout do tyčinky. Zdálo se mi, že tentokrát už je i on trošičku naštvaný, ale byl moc velký gentleman na to, aby něco řekl.
V květnu se staly dvě události. Rozešel se se mnou David – prý je na mně až moc vidět, jak je mi jedno, a nemá to smysl. Ani jsem neprotestovala, vlastně se mi ulevilo. Smutná jsem ale byla. Hlavně posledního května v den svých narozenin. Nějak na mě padla deprese a rozhodla jsem se, že nic slavit nebudu. Večer u mě zničehonic někdo zazvonil – a za dveřmi stál Michal.
„Čau, slyšel jsem, že máš narozeniny a jsi tady zalezlá,“ hrnul se dovnitř. Předtím už u mě několikrát byl s Kristýnou. Teď mi vysvětlil, že je nemocná, a tak přišel sám. „Mám pro tebe od nás dárek,“ vytáhl balíček a já vybalila překrásnou cyklistickou bundu. „Vybíral jsem ji sám,“ oznámil navíc pyšně. Vzhledem k tomu, že jsem o hlavu vyšší a o 15 kilo těžší než Kristýna, musel mít moje míry v oku, protože se trefil úplně přesně. Nabídla jsem mu zbytek vína z lednice a oschlé chipsy a pak jsme strávili večer povídáním plným smíchu, které mě z deprese úplně vytáhlo.
Horší to bylo o týden později, když jsem Michala znovu uviděla v hospodě. Když přišel a se svým milým úsměvem mě pozdravil, najednou mě bodlo u srdce a uvědomila jsem si, že už se na něj nedívám jako na přítele své nejlepší kamarádky, ale jako na kluka, který se mi líbí a který je pro mě už něčím víc. Celý večer jsem skoro nepromluvila, jen ho nenápadně přes stůl pozorovala a míchaly se ve mně protichůdné pocity. Nadávala jsem si, co mě to popadlo, a současně číhala na každý okamžik, kdy se na mě podíval a já se na něj mohla usmát.
A od té doby prožívám při jakémkoli setkání peklo a ráj zároveň. Trpím, když vidím, jak Michal Kristýnu objímá, hladí, líbá. A tetelím se blahem pokaždé, když spolu mluvíme, když se na mě usměje. V každém jeho gestu a slově hledám něco víc. Na Kristýnu jsem začala hrozně žárlit. Nadávám si za to, ale nedokážu si pomoct. Najednou mi na ní plno věcí vadí, vidím ji hrozně kriticky. Nechápu, jak spolu můžou být, když Michal je sportovec tělem i duší a ona pravý opak. Připadá mi to nespravedlivé, protože k sobě bychom pasovali mnohem líp.
Dnem i nocí přemýšlím, jestli mám všechno nechat, jak je, trápit se a doufat, že mě to časem přejde. Ale to bych se asi musela zavřít doma a nikam nechodit, protože kdykoli Michala vidím, je moje pobláznění zas o něco větší. Ale proč bych měla obětovat své přátel? Druhou možností je Michalovi říct, co cítím, a nechat na něm, co s tím udělá. Občas mám pocit, že se na mě dívá jinak než na ostatní kamarádky v partě, ale možná si to jen namlouvám. Vím jen, že Kristýně nechci ublížit, ale zároveň si říkám, že bojovat o lásku je právem kohokoli.
Alena, 23 let
ČTĚTE TAKÉ:
Alice Bendová: O rozvodu jsem dětem řekla v autě. To je totiž to jediné místo, kde mě poslouchají
ČTĚTE TAKÉ:
Nejžhavější filmové scény: Podívejte se na sexy svůdnice