Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Nikdy jsem nebyla žádná úzkostlivá ustrašená chudinka. Naopak. Adrenalinová zábava mi nikdy nebyla cizí. A když si vzpomenu, co jsem vyváděla jako malá, o čem mí rodiče neměli často ani tušení, žasnu, že jsem všechno ve zdraví přežila. Že by byl právě tady zakopaný pes? Protože si dovedu až moc živě představit, čeho všeho jsou děti schopné? Jenže teď kvůli mým obavám trpí ty moje. Bojím se o ně tolik, že jim skoro nic nedovolím.
Přitom tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo. První těhotenství s Lukáškem jsem si užívala, nebylo mi vůbec špatně a dělala jsem prakticky všechno, jako kdybych ani žádné dítě nečekala. Běhala jsem až do osmého měsíce, jen o měsíc méně jezdila na kole, v ničem se neomezovala.
Když se malý narodil, dostavila se ona nezměrná mateřská láska a samozřejmě jsem se o něj strašně bála, když jsem viděla, jak je miminko malé a křehké. Ale bylo to myslím ještě tak nějak normálně, jako to mají všechny mámy. Pak jsem velmi rychle znovu otěhotněla – s manželem jsme to tak chtěli, ale sami jsme nečekali, že se to podaří sotva tři čtvrtě roku po porodu.
Mezi Lukášem a Bárou je tak věkový rozdíl jen zhruba rok a půl a jsou si i proto velmi blízcí. Nevím, kdy se můj běžný rodičovský strach začal měnit v něco většího. Jestli to bylo tím, že najednou děti byly dvě, nebo že Lukáš začal chodit a pak pobíhat a bylo čím těžší ho uhlídat… Najednou jsem ale začala čím dál častěji myslet na to, co všechno by se mohlo stát. Pořád jsem si říkala samé „co kdyby“ a představovala si nejrůznější katastrofické scénáře.
A to se přitom ještě nic dramatického nedělo. S dětmi jsem byla doma a hlídala si je jako oko v hlavě. Bála jsem se i jen na vteřinu některé z nich spustit z očí, aby se něco nestalo. Všechny rohy jsme obložili, nakoupili bezpečnostní zarážky do zástrček, odstranili z dosahu všechno, co by na sebe děti potenciálně mohly zvrhnout. A přesto jsem se pořád bála.
Když nejsou se mnou, nedokážu být klidná
Jenže co teprve, když nastal čas, aby šly děti do školky! Lukáše jsem do ní poslala až s Bárou, předtím to bylo zbytečné, když jsem stejně byla doma – a hlavně jsem se prostě bála ho svěřit někomu cizímu. Za celou dobu nám děti ani mí nebo manželovi rodiče nehlídali déle než třeba dvě-tři hodiny, když jsme nutně potřebovali něco vyřídit. A i tak jsem byla strachy bez sebe, ačkoli s nimi byli u nás doma a byla opravdu minimální pravděpodobnost, že by se něco stalo.
Ale svěřit jim je třeba přes noc nebo na víkend? To jsem si vůbec nedovedla představit. A oni navíc – když jsem jim i za ty dvě hodiny hlídání byla schopná několikrát volat – o to ani nestáli. Nemůžu se jim divit.
Školka byl tedy prubířský kámen. První týden je tam musel vodit manžel, protože já se prostě bála, že bych je tam nedokázala nechat a jít pryč. I tak jsem do školky zpočátku několikrát za den volala a zjišťovala, jestli je všechno v pořádku. Víte, když máte nějaký problém a neuvědomujete si ho, je vám vlastně dobře. Ale já VÍM, že se chovám hrozně – a přesto si nedokážu pomoct. Vím, co si o mně učitelky ve školce a dnes už ve škole musí myslet, chápu, proč nám prarodiče nechtějí hlídat, když je vystresuju tak, že se pak bojí dítě pustit i na záchod, rozumím, proč se s manželem kvůli mému chování hádáme. A přesto si nedokážu pomoct.
Nejradši bych děti měla 24 hodin denně pod dohledem, protože v mojí hlavě se i obyčejný půlkilometr do školy mění v smrtelně nebezpečnou zónu, na které děti může srazit auto, unést nějaký blázen, znásilnit pedofil, pokousat pes, napadnout nějaký násilník… Teď je jim sedm a osm a půl a zatím je ráno vodí manžel a já odpoledne vyzvedávám, takže je to dobré. Ale což až budou tak velké, že budou chtít (oprávněně) chodit samy? Zblázním se z toho.
Děti zatím neodporují, ale je to jen otázka času
Už teď jim život dost komplikuju. Zatímco jiné děti chodí na kroužky nebo odpoledne běhají s jinými venku – bydlíme v malém městě, takže se tu nikdo nějak moc nebojí – ty moje pustím ven, ale jdu s nimi. Což je samozřejmě nebaví tolik, jako kdyby mohly lítat s ostatními dětmi. Vím to, ale nedokážu si pomoct. Snažím se jim to vynahradit tak, že je beru na opravdu zajímavá místa, o víkendech pořád někde výletujeme, ale tohle nepůjde dělat věčně.
Navíc i na výletech si nemůžu pomoct, abych je pořád nenapomínala, když mám pocit, že by si mohly nějak ublížit. Vadí mi, když běhají, někam lezou, naklánějí se u zábradlí, chtějí hladit zvířata, jít k vodě… Manžel mě naštěstí ještě trochu krotí. Dětem něco povolí, i když já panikařím, a zpětně vždycky uznám, že jsem to přehnala, ale příště se tak chovám zase. Děti zatím neodporují, jsou zvyklé, ale pomalu si všímám, že k nějaké revoltě asi není daleko. Nebo naopak k tomu, aby se z nich stali rezignovaní tvorečkové bez jiskry, smíření s tím, že nesmějí nic, co ostatní děti.
S manželem se kvůli tomu už dost často hádáme. Představuje si, že z Lukáše bude velký sportovec, ať v jakémkoli sportu, ale mě je při té představě úplně úzko. O Báře ani nemluvě. „Jak je chceš připravit na život, když jim nic nepovolíš, budou žít jako ve skleníku a stejně z něj jednou odejdou – a pak je všechno naprosto zaskočí,“ domlouvá mi můj muž. Má pravdu, vím to moc dobře. Moje máma mi už několikrát na rovinu řekla, že bych s tím měla něco dělat a zajít k psychologovi. Příčí se mi to, ale zřejmě mi nic jiného nezbude.
Lucie, 39 let
