Jsem zoufalá! Přehnaně se bojím o děti. Vím, že jim tím kazím dětství

jalone: Úzkostá porucha už to nepochybně je. (Zažila jsem panickou ataku a nic než chemie to spravit nemohlo, slušné znalosti psychologie byly nanic.) Proto hurá k odborníkům, sám to člověk nevyřeší. Tady možná pomůže psychoterapie, možná léky. Samo se to ale nevyřeší.

Ano, vaše maminka má pravdu. Mohla by se z toho vyvinout úzkostná porucha. Také jsem si tím prošla a vím asi, co prožíváte. Ublížila jsem tím do budoucna nejen dětem, ale také sobě. Pokud se má něco stát, tak se to stane, ať děláte co děláte. Pochopitelně je třeba na děti dávat pozor, ale nic by se nemělo přehánět.

Možná by paní mohla zajít zrovna k psychiatrovi - mohla by to být úzkostná porucha - léčení je možné a uleví se všem - nejvíc mamince.

Klukovi je osm, jestli měl být velký sportovec, tak už měl dva tři roky chodit na trénink nějakého sportu. Teď už to nedožene. Pořád ještě může být ve sportu dobrý, ale olympiádu už těžko vyhraje. Vzhledem k tomu, že ani na výletě nesmí běhat, aby maminka nevyšilovala, jediný sport, co přichází v úvahu, jsou šachy... chudák dítě. Ta holčička taky. Oba už mají zmeškáno - fůru zkušeností, které jiné děti stihly podstatně dříve. Mají reálnou šanci být v dětském kolektivu šikanovanými outsidery. Jestli ani tohle s matinkou nehne, být ten chlap, tak se rozvedu a žádám děti do své péče.

Maestra: nic takového přeci nepíšu, ale takový strach, že už to její děti omezuje v pořádku není. Sama si to uvědomuje, takže by s tím bojovat měla.

jasně.. a nejlépe jí děti vzít úplně, protože je blázen, že? :-)

Poslechnout vlastní matku a šupem k psychologovi. Chudáci děti!!! Jednou se z toho "řetězu" urvou a to pak opravdu smrdí průšvihem.
Bojíme se o děti všechny, troufám si tvrdit. A všechny se snažíme ten strach potlačovat a důvěřovat jak těm, co je zrovna mají na dozor, tak dětem samotným. Tohle co popisuje paní v článku je už chorobné. A patří do rukou odborníka.