Se svým přítelem jsem už deset let. Miluju ho, neměnila bych, on říká to samé. Jenže v posledních zhruba dvou letech jsme se nějak zasekli. Zatímco on začal mluvit o dítěti, já o svatbě. Dítě chci samozřejmě taky! Ale ráda bych ho měla až jako vdaná paní, jakkoli se to dneska může zdát jako přežitek. Jenže Adam má ze svatby úplně fóbii. A já zas nechci, aby moje dítě mělo rodiče s různým příjmením. Ustoupit nechce ani jeden z nás.
Já i Adam pocházíme ze dvou malých sousedních vesniček a znali jsme se už několik let předtím, než jsme se dali dohromady. Adam je o osm let starší, a tak v době, kdy mně bylo kolem 14 a začali jsme se potkávat v místní čajovně, byl pro mě moc starý a já pro něj příliš mladá a jeden o druhého jsme se nezajímali. Změnilo se to až v mých devatenácti, když jsem odmaturovala – najednou kolem mě poletoval a z letního flirtu se vyklubala velká láska, která vyvrcholila tím, že jsem šla na vysokou do Prahy a Adam se přestěhoval se mnou.
V Praze jsme si našli pár nových kamarádů, ale přesto jsme fungovali – a dodnes fungujeme v režimu, že přes týden jsme v hlavním městě a na víkendy jezdíme do našeho rodiště. Adamova maminka mezitím zemřela, a tak máme zázemí v domě mojí mámy.
Já i Adam pocházíme z neúplné rodiny. Můj otec byl alkoholik a máma se s ním rozvedla, když mi byly tři roky, takže si ho v podstatě nepamatuju. A Adam dokonce svého otce nepoznal vůbec – ztratil se pár týdnů přes svatbou, když byla jeho máma v pokročilém stupni těhotenství.
A myslím, že někdy tady jsou hlubší kořeny našeho problému. Každého z nás totiž tyhle rodinné události poznamenaly jinak. Zatímco mě to utvrdilo v tom, že chci založit úplnou rodinu a tu udržet, Adam si vypěstoval fóbii ze svateb a vůbec všech vztahových oficialit, stejně jako odpor k institucím nejrůznějšího druhu.
Vzhledem k věkovému rozdílu chtěl děti dřív než já
Řadu let tohle ale nebyl problém, sesumírovala jsem si to až poslední dobou. Respektive vynořovat se to začalo od chvíle, kdy Adam před zhruba dvěma lety oslavil 35. narozeniny. Tehdy totiž začal intenzivně mluvit o dětech. On u nich mluvil už dřív, ale sám říkal, že já jsem o dost mladší a jestli se na to ještě necítím, je to v pořádku, chtít musím hlavně já. A protože mně se začalo dost dařit v práci, mimochodem pracuji právě s dětmi, neměla jsem potřebu v pětadvaceti zakládat rodinu.
Při oslavě těch půlkulatin ale Adam zcela vážně řekl, že už by si děti opravdu přál. „Přece jen nechci být úplně starej táta a začít první dítě vychovávat se čtyřicítkou na krku,“ říkal. Mně bylo v tu dobu 27, a tak jsem si to neuvědomovala, ale měl pravdu. I když samotné se mi tenkrát ještě tolik do dětí nechtělo, slíbila jsem, že už o tom budeme vážně přemýšlet. „Ale já bych se chtěla nejdřív vdát,“ podotkla jsem s úsměvem. Jenže Adam to vzal jako vtip a mně to vůbec nedošlo.
Kdykoli se pak zmínil o tom, kdy vysadím prášky, odpovídala jsem – a kdy bude svatba? Až po asi páté takovéto replice ho to trklo. „Ty to s tou svatbou myslíš opravdu vážně!“ vykřikl překvapeně. „A cos myslel?“ divila jsem se zas já. Už na to nic neřekl a já si pomyslela – ha, konečně mu to došlo, tak jsem zvědavá, jak a kdy mě požádá o ruku. Po osmi a půl letech už je načase!
Jenže ono se nedělo nic. Minulo i naše deváté výročí a my mezitím byli na dvou svatbách svých přátel. Dojímalo mě to čím dál víc a opravdu jsem zatoužila nejen být vdaná, ale i po tom hezkém dnu jako takovém. Adam to na mně musel poznat, ale dělal slepého.
Nechápe moje argumenty, já zas ty jeho
Zato opět oživil téma děti a přidal k tomu jemnou výčitku, že ty ve škole mě zajímají víc než moje vlastní, co bych měla mít. To mě naštvalo. „Právě proto, že mě moje vlastní zajímají, bych ráda, aby měly maminku a tatínka se stejným jménem, aby věděly, že jsme jedna rodina, abych nemusela ve školce vysvětlovat, že Novák je můj, i když já jsem Kovářová!“
„Já nevím, že s tím tak naděláš. Svatba je dneska přežitek, půlka lidí žije bez ní a jsou šťastní! A těm, co do toho šly, stejně štěstí nepřinese, to buď bylo předtím, nebo ne. Já se ženit nechci, nevidím pro to žádný skutečný důvod. Jsme spolu šťastní? Jsme. Co na tom změní kus papíru?“
Musím podotknout, že my dva jsme se snad nikdy nepohádaly a i tahle diskuse měla klidný průběh, přesto jsme oba cítili, jak to v nás vře. Ani jeden nechce ustoupit, čas od času jeden druhého testujeme. Zatím z žádné strany nepadlo ultimátum „buď to, nebo ono“ – popravdě nevím, jak bychom s tím založili.
Nevím si rady. Vím, že bych mohla ustoupit – bez svatby se dá žít, bez dětí bych žít nechtěla. Jenže já o ni opravdu z výše popsaných důvodů stojím. Navíc tohle je za celou dobu, co jsem s Adamem, jediná velká věc, o kterou opravdu stojím a kterou bych si přála splnit. A on to odmítá. To by mu to tolik udělalo? Když sám říká, že jsme šťastní, tak se svatbou přece nic nezmění. A já bych si toho opravdu vážila. Nějak nevím, jak to vyřešit.
Jitka, 30 let
