Je podzim 1978. Za pár dní mi bude pět let. Před domem mého dědečka a babičky, kde jsem bydlela poslední dva roky, máma nakládá moje věci do oranžové škodovky. Za volantem sedí ten chlápek s přehazovačkou a kotletami. Prý můj nový táta. Od zítřka začínám chodit do nové školky v novém městě. Bydlet budeme v novém panelákovém bytě u mých nových prarodičů. A za pár měsíců se mi narodí nový brácha.
První, co mi můj nový táta ještě po cestě autem oznámí, je, že jsem moc rozmazlená. Prý za to může moje babička, která mě doteď vychovávala. On už se postará o to, aby to dal do pořádku. Máma na to neříká nic, jen se kouká z okýnka. Nikdy mu v ničem neodporuje. Ani teď, ani později.
Ne, v příštích letech se neděje nic strašného. Nic, kvůli čemu by někdo volal sociálku, nebo o čem by se dal natočit srdceryvný dokument. Jenom poznámky o tom, že jsem rozmazlený spratek, nemehlo, k ničemu, občas pár facek, když „dělám ksichty“. Máma se vždycky dívá někam stranou, a potom, když on u toho není, řekne: „Musíme to vydržet, abysme udržely rodinu.“ Rodinu, ve které – tak mi to aspoň tenkrát připadalo – mě nikdo moc nechce.
JAK TO MOHLA UDĚLAT?
Později v dospělosti, když jsem se o událostech z té dávné minulosti s mámou snažila mluvit, pokaždé prohlásila s pobavenou ironií: „Nojo, ty jsi měla to těžký dětství.“ A tím debata skončila. Já jsem se okamžitě zastyděla, protože když se řekne „těžký dětství“, představíte si Olivera Twista nebo Annu Frankovou, děti, které hladovějí nebo jsou sexuálně zneužívané či jejich rodiče berou drogy. Nic takového se mi nikdy nestalo. Měla jsem lego, rohlíky se šunkou ke svačině, jezdili jsme na prázdniny k Balatonu. Nechtěla jsem být trapně sebelítostivá. A tak jsme o tom tedy spolu nemluvily.
Když mi bylo třiadvacet nebo pětadvacet, myslela jsem si, že už se k tomu nikdy nebudu vracet ani v duchu. Minulost je minulost. Ale pak se mi narodily dvě dcery a minulost byla zpátky, vracela se mi znovu a znovu spolu s odpudivou představou, že by se takhle někdo choval k mým vlastním dětem. Jak bych to mohla dopustit? Jak je možné, že to tenkrát dopustila moje máma? Proč se vždycky beze slova dívala jinam a co se jí v tu chvíli asi tak honilo hlavou?
VY SI TO ZASLOUŽÍTE
„Chcete-li skutečně dospět a stát se vyrovnanou, samostatnou, nezávislou bytostí, měla byste své matce odpustit, ať už se ve vašem dětství dělo cokoli,“ tvrdí psycholog Robert Karen. „Je načase nechat to být a jít dál. Ne proto, že vaše matka si to nutně zaslouží, to možná ne! Ale protože si to zasloužíte vy. Zasloužíte si osvobodit se od emocionálního jedu, který vás otravuje, když si v sobě celoživotně uchováváte zahořklost vůči svému dětství,“ vysvětluje.
„Odpustit svým rodičům je základní úkol dospělosti. Své rodiče vidíme ve svých partnerech, přátelích, šéfech, dokonce i ve svých dětech. Když cítíme odmítnutí některého z rodičů a zůstaneme v tom stavu, nevyhnutelně se budeme cítit odmítaní celý život. Odpustit svým rodičům je první krok ke štěstí, sebepřijetí a zralosti. Děláme to především pro sebe, protože dokud jim neodpustíme, zůstáváme dítětem, obětí, nemilovanou bytostí.“
A navíc, zlobit se na svou matku kvůli tomu, co nám kdysi provedla, je zvláštní, ale docela běžný způsob, jak s ní stále zůstat v těsném kontaktu, jak nikdy nepřestřihnout pupeční šňůru a pořád být malou ublíženou holčičkou.
Psychiatr David Allen, který se zabývá terapií dysfunkčních rodin, říká, že jedna z nejčastějších otázek, které dostává, zní: „Opravdu musím svým rodičům odpustit?“ Často se nám do toho nechce, protože to vypadá, že odpuštění znamená popření toho, co se kdysi stalo. Ale odpustit neznamená tvářit se, že k ničemu nikdy nedošlo. Jenom k tomu změníme svůj vztah. „Já na tu otázku odpovídám: ‚Odpustit nemusíte, ale když všechno půjde dobře, pravděpodobně budete chtít. Odpuštění samo totiž není cílem, ale součástí usmíření s vaší rodinou.‘ Nejde o to, změnit minulost, ale změnit vliv, který na vás ta minulost má v přítomnosti,“ dodává David Allen.
CHYBUJÍCÍ RODIČE
Vztah mezi dospělou dcerou a její matkou nutně musí projít proměnou oproti tomu, jaký byl v době dceřina dětství a dospívání. A aby ta proměna byla harmonická, chce to hodně tolerance z obou stran. Zejména ze strany dospělé dcery: je načase si uvědomit, že „rodiče jsou taky lidi“ a přestat na ně klást idealizovaná, nereálná měřítka, kterými jste je poměřovala v době dětství.
„Naprostá většina rodičů své děti miluje, ale žádní rodiče nejsou dokonalí. To znamená, že téměř každý má z dětství nějaká zranění. Když jsme měli štěstí, naši rodiče byli dost dobří na to, aby nám dali najevo svou lásku, i když přitom dělali věci, které nás zraňovaly,“ říká Robert Karen.
Podle něj je potřeba pochopit, že to, jak se k nám rodiče chovali, je prostě součástí jejich osobnosti. „Netrpěliví, vzteklí nebo nelaskaví rodiče nebyli takoví proto, že vy jste si tenkrát nezasloužili jejich trpělivost a laskavost. Byli takoví, protože měli takovou povahu. Jinými slovy, to, jak s vámi zacházeli, je jejich vizitka, ne vaše. To, jakými jsme rodiči, vychází z toho, jací jsme lidé. Naše rodičovské schopnosti jsou tím limitované. Když to pochopíte, snadněji se doberete k soucitu a odpuštění.“
Navíc pomáhá, když přijmete fakt, že i chybující matky se mohou stát lepšími přítelkyněmi svých dospělých dcer. Zkuste neposuzovat současnou realitu optikou minulosti a brát prostě věci tak, jak jsou.
ZMĚNIT PŘÍTOMNOST Mně osobně nejvíc pomohla zpověď spisovatelky Tracy Strauss v její knize Notes on Proper Usage, v níž popisuje své dětství s násilnickým otcem a pozdější vztah s matkou. Dlouho nedokázala a ani nechtěla odpustit matce, která ignorovala násilí i sexuální zneužívání – zejména proto, že její matka se i dlouhá léta po rozvodu s jejím otcem odmítala o těchto tématech bavit a popírala, že vůbec k něčemu takovému došlo. Teprve když její matka smrtelně onemocněla, došlo mezi nimi k prvnímu upřímnému rozhovoru.
„Uvědomila jsem si, že její nečinnost nebyla motivovaná zlobou, ale jejím vlastním ochromujícím strachem,“ píše Tracy ve svých pamětech a dodává: „Odpustit mé matce neznamená, že se na ni nezlobím, nebo že zapomenu na to, co se stalo. Znamená to, že po ní přestanu chtít, aby se vrátila do minulosti a zachránila mě. Odpuštění znamená najít soucit pro tu malou holčičku, která vyrůstala v domově plném násilí. Znamená to vrátit se do toho momentu, kdy moje matka odvrátila hlavu, pochopit bezmoc, kterou v tu chvíli cítila. Odpustit znamená rozloučit se s nezdravou částí mé matky, která ve mně zakořenila, včetně strachu, který v dospělosti dlouho řídil i má vlastní rozhodnutí. Odpuštění pro mě znamenalo přestat trpět, odložit břemeno, které mi bylo k ničemu. Teprve pak jsem mohla cítit svůj necenzurovaný hněv a zklamání, a taky strach mojí matky, její snahu nic z toho nevidět – a taky její lásku a lítost.“
A díky tomu jsem i já pochopila, že změnit minulost nemůžu. Vždycky se ale mohu začít snažit změnit přítomnost.
7 TYPŮ MATEK
Jakou roli hrají matky v životě svých dospělých dcer?
- 1. KAMARÁDKA Příliš se své dceři svěřuje, chce o ní všechno vědět a neuznává žádné hranice. Snaží se s dcerou soutěžit. Jako matka dospělé dcery se cítí stará, a to jí připadá nespravedlivé, zvlášť když se vejde do stejných džínů.
- 2. POLICAJTKA Maminka ví všechno nejlíp. Snaží se proniknout do života své dcery právě ve chvíli, kdy se dcera pokouší o nezávislost. Kritika je její způsob, jak mít dceřin život stále pod kontrolou.
- 3. HVĚZDA Je obvykle krásná, společenská a úspěšná. A obstát vedle ní jako dcera je extrémně těžké. Dcera se obvykle vedle matky-hvězdy potřebuje nějak odlišit a vymezit, ale zároveň velmi touží po matčině pochvale. Matka by si toho měla být vědoma a zdržet se nevyžádaných rad.
- 4. TRPITELKA Brilantně ovládá umění pasivní agrese. Stále se jí dějí nějaká příkoří, je uražená, pláče. Je to způsob, jak si získat pozornost své dcery, o kterou, jak se obává, s její dospělostí přichází.
-
5. KVOČNA Nedokáže se smířit s tím, že její dcera je už dospělá a chce si dělat věci po svém. Jediný způsob, jak se dokáže znovu cítit potřebná, spočívá v tom, že se vloudí dceři do života a pomáhá jí i proti její vůli.
- 6. NEPŘÍTOMNÁ MATKA Mateřství nikdy nebylo její největší hobby a nemohla se dočkat, až její dcera vylétne z rodinného hnízda. Ve chvíli, kdy se tak stalo, má splněno a žije si svůj život, často provdaná za někoho jiného, než je otec jejích dětí. Má pocit, že tím činí svou dceru silnější.
- 7. MOUDRÁ ŽENA Není dokonalá a ví to o sobě. Nicméně si uvědomuje, že z její dcery se stala dospělá žena, a připravuje se na to, že jejich vztah se změní. Vědomě se snaží dávat si pozor, aby nedávala nevyžádané rady a aby neokupovala dceřin životní prostor proti její vůli.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
