Nikde tam není v článku zmínka,že by ten manžel byl někde na rehabilitačním pobytu,kde by ho naučili jak zacházet se sebou i s vozíkem.Taky by tam měl spoustu jiných stejně postižených kolegů,tak by si v tom udělal větší jasno. Zde v článku je jen popis vnějšku, čiší z toho pánova rezignace,jakoby se od nich chtěl separovat a odcizit se od rodiny. Měl by rozhodně jít přes den do nějakého zařízení,kde jsou jiní vozíčkáři a s těmi by se už domluvil,co a jak dál v životě. Zdravý člověk nemá ty zkušenosti a kolikrát dobrými skutku nepáchá dobro. Paní Julie by se taky měla s nějakým odborníkem poradit,jde na vše asi dost špatně a děti evidentně se raději odtahují,taky vlastně neví,co by měly a neměly dělat, rok asi nestačí na smíření se s postiženým otcem,ani se nenaučili,jak s ním vlastně jednat,aby se on necítil bezmocný,zahanbený a neschopný.
Ovšem ani to "radit se s odborníky" nemusí vést k ničemu rozumnému. Když skončil na vozíku můj otec, taky to nesl těžce, protože byl celý život aktivní sportovec, člověk, který se staral o spoustu lidí, učil je, trénoval, měl respekt a byl pro ně autoritou, a pak najednou prakticky ze dne na den troska. Nepohyblivý, nemluvící, ani najíst se sám nemohl, natož obléct nebo umýt. Mozkové příhody jsou svinstvo. A co udělali odborníci? Napsali mu neurol. Aby spal a byl od něj pokoj. Hm. Tak to mi fakt nepřipadá jako řešení. Ke všemu trvalo rok, než zdravotní pojišťovna uznala nárok na vozík, a další rok na polohovací postel. Té se otec už nedožil, zemřel dřív, než mu ji "přiklepli". Vozík jsme mu dávno předtím koupili, a všechny ostatní pomůcky taky, kdyby měl člověk čekat, až se doktor rozhoupe a napíše posudek, že pomůcky jsou opravdu potřeba, a než to pojišťovna zúřaduje, tak se taky nemusel dočkat. Psychologa nebo psychiatra prý nebylo třeba, měl stačit ten neurol. Inu, odborníci.
@Elynor: I když chcete pomoci, tak spousta věcí zdravému člověku nedojde a pak tou pomocí spíš uškodí. Postupně to třeba pochopí, ale "odborník" nebo někdo "zkušený" řekne rovnou co nedělat a případně i vysvětlí proč to nedělat. Na internetu, v novinách a pod. se píše jen o těch pozitivních příkladech, kdy vozíčkář vyhraje olympiádu. Jenže těch co zvládají se skřípěním zubů anebo co to nezvládají vůbec je většina a tím, že se píše jen o pozitivních příkladech , to pak vypadá že se "manžel" nesnaží, a tak se manželka radši rozvede, aby mu to dal pořádně najevo. :achjo:
@j66: Vystihla jsi to naprosto přesně.
Oni to lidi samozřejmě myslí dobře. Jasně. Ale když mi třeba matka řekne před zájezdem.... HLAVNĚ DOBŘE DOJEĎTE....a nebo mi dcera řekne před odchodem z domova....MAS DOBŘE ZAPNUTOU PENĚŽENKU, ABYS JI NEZTRATILA...kvetu a mám chuť zařvat....copak já babi jako cestující ovlivním stav silnice, vozidla,kvalitu šoféra......nebo že s sebou prachy nemám vůbec, protože přece platí dcera.....Zrovna tak si ten na vozíku, když mu rodina přistrká všechno až pod nos, akorát tak řekne....aha, odepsali mě...nemá cenu se o cokoli snažit....už to bude jen špatné.Když se můj nemocný otec po těžké operaci přiznal, že musí chodit, hned dva dny poté, co ho operovali, řekla matka, no oni snad nejsou normální, ty musíš přece jen ležet....a on dodal....no už jsem si dvakrát natloukl....a věděl, že prostě chodit musí, protože chodit zase chce sám.
Těžkou nehodou se člověk dostane úplně jinam. A je jasné, že mu je hrozně, když má omezenou hybnost a spoustu věcí se učí znova. Každá pomoc při dalším bydlení musí být promyšleně a citlivě podána. Je evidentní, že to nezvládl ani jeden z partnerů. Pan kolem sebe kope hlava nehlava a paní z něj dělá blbce, kterému je třeba připomínat, že je dneska neděle. Bez ní by to asi nevěděl. A brát si jako na oko právníka kvůli rozvodu považuji od paní za nefér hru. Fér by bylo, aby muži pomohla, jak je nezbytné a nechala mu prostor, aby se dle možností obstaral sám. Fér by bylo i to, aby mu dala najevo, že tohle chování neakceptuje od nikoho, tedy ani od něj.
Tak jako nechápu, proč se někdo potřebuje nezbytně vdávat, tak nechápu v tomhle případě, co vyřeší rozvod? OK, nemůže s ním vydržet, protože je protivný (má k tomu dobrý důvod myslím), tak si jdu na týden odpočinout na zahrádku, k dětem, do wellnesshotelu...kamkoliv, ale ani by mě nenapadlo si vzít právníka :-D Dokonce si dovedu představit i to, že se na něj vykašle a odstěhuje se jinam, ale proč řeší rozvod? Ten může v pohodě vyřešit dodatečně třeba za dva roky, vůbec není podstatný, je to jen trapný nátlak, kterým ničeho pozitivního nemůže dosáhnout. Jen ho víc naštve. Ty lidi, co píší tyhle příběhy, mi připadají jako z jiného světa. A k tomu vozíku - měla jsem postiženého bratra a učila jsem v Jedličkově ústavu vozíčkáře. Vím, že když se jim poskytuje nevyžádaná pomoc a jedná se s nimi jako s "neschopnými", tak je to štve. Možná kdyby paní nechala manžela normálně žít a dělat co chce, nebyl by tak protivný, jako když mu pořád dává na jevo, jak se o něj musejí všichni starat a opečovávat ho, podstrkovat mu věci a poskytovat mu "pomoc", o kterou nestojí. A rozhodně bych se spíš zajímala o to, jestli ho něco nebolí než o to, jak manipuluje "špatně" s vozíkem.
Vzhledem k tomu, že jsem 16 let pomáhala vozíčkářům jako asistent dobrovolník a vzhledem k tomu, že jsem sama už 12 let na vozíku, nebudu rozebírat situaci a Julii radit, je toho mnoho. Ale jak už psala Elynor, pro každého vozíčkáře je nejdůležitější se co nejříve a co nejvíce osamostatnit. Nepomáhat mu v ničem, co vozíčkář dokáže sám, a v tom co opravdu nedokáže, mu pouze asistovat, ne to udělat za něj. A rozhodně nedělat nic, co on sám nechce.
Au. Tak pán "musí cítit", jak ho milujeme. A proto ho zadupeme ještě víc, než už je. Protože se, lump jeden, nechová tak, jak my si celá rodina myslíme, že by se chovat měl. Není nám dost vděčný za to, že ho pořád máme rádi, i když je na vozíku. Dokonce si drze dovoluje chtít dělat co nejvíc věcí sám, a nenechá si pomoct, pacholek. Přece musí cítit tu podporu, lásku a pomoc, ne? Jakpak to, že to necítí, lempl. Asi se málo snaží. Co s ním uděláme, aha, vykašleme se na něj, nakonec si za to může sám, ne? My ho přece máme rádi a chceme mu pomáhat, on to ne a ne pochopit, tak co s ním. Řekněte mi někdo, že to není pravda, co tady čtu. Ne že bych měla kdovíjakou víru v lidstvo, ale tohle je dost pecka.
Existují organizace pomáhající lidem po nehodě na vozíku apod, které spolupracují s psychology případně psychiatry, a ti by jí poradili jak postupovat co dělat, spoustu reakcí manžela by jí vysvětlili. Potom by mohla adekvátně reagovat na jeho "naschvály" . Je možné že se situace nezlepší, ale je možné že manžel změnu nakonec přijme a tím se situace zlepší. Podle mne je rok krátká doba. Oplatit "naschvály" stejnou mincí, to je teda fakt rada nad zlato. >:-( Pokud mu chce pomoci, ať se zkonzultuje s někým, kdo má s tím zkušenosti. Stojí za to se o manželství poprat, nakonec utéct může vždycky.
@j66: Ona je i šílenost v takové situaci se radit s rodinou, či přáteli, místo s odborníky. On by ji mnohé vysvětlil a poradil i ošetřující lékař. Rodina je nejhorší možná volba.
Trochu zmatené - musí cítit její lásku, celá rodina ho má ráda, ale nic kromě prstýnku už mezi nimi není :hm .Chápu, nemoc a bolest někdy udělá z lidí nerudy. V šedesáti paní ještě stará není, aby dožívala s nepříjemným manželem, ale - celý život byli spokojení, tak rok se s tím nějak neslavně pasoval, třeba je už čas na pomoc zvenku a povede se vrátit jeho běžnou povahu a vše bude OK. Takže teď to záleží na tom, jestli se sám odhodlá, něco s tím dělat, nebo ho k tomu nenápadně dovede rodina, nebo se zašprajcne úplně a je to zas na delší dobu v háji.No, ještě že zaviněnou nehodou neublížil ještě někomu jinému, nebo že nebyl v nehodě oběť, to by možná nesl ještě hůř, tedy jestli to jde.Každopádně je mi jich líto obou.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.