Samozřejmě dost babiček stále ještě funguje „postaru“, hlídá vnoučata a vypomáhá v domácnosti svých dětí. Podle studie Jaroslavy Hasmanové Marhánkové a Martiny Štípkové „Typologie prarodičovství v české společnosti – faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata“ (2014) pečuje celá třetina českých prarodičů o své vnuky a vnučky intenzivně, tedy denně nebo několikrát týdně. O míře nasazení rozhoduje blízkost bydliště a hlavně rodinné vztahy. Kontakt mezi prarodiči a vnoučaty je totiž vždy zprostředkovaný, vstupují do něho rodiče dětí, někdy pozitivně, jindy negativně.
Na druhou stranu, stejná studie uvádí, že zatímco ještě v roce 1991 se přes 72 procent seniorů ztotožňovalo s tvrzením, že rodiče musejí pro své děti udělat vše, o 17 let později jich už byla jen polovina. Nezbývá, než se smířit s tím, že model babičky, pro niž byla vnoučata středobodem bytí, mizí ze scény. Stále více starších lidí – a týká se to především žen, na jejichž bedrech domácnost a péče o potomky leží především – ani ve starším věku nechce rezignovat na vlastní zájmy. Nebo se jim naopak chce konečně začít věnovat. To neznamená, že by tyto babičky neměly vnoučata rády nebo s nimi nechtěly trávit čas. Jen to hodlají dělat dobrovolně a tehdy, kdy se to hodí jim, a ne, kdy to od nich jejich děti očekávají. Takto dnes podle studie přistupuje k vnoučatům zhruba 41 procent prarodičů.
KAŽDÁ MÁ NĚCO DO SEBE
Kolik žen, tolik babičkovských typů. Kromě hlídací babičky, jakožto ztělesnění rodičovských snů, existuje také rodičovská noční můra, tedy babička rozmazlovací, která dovolí milovaným vnoučatům úplně všechno. Babička kritička naopak spoléhá na přísnost – byla náročná na své děti a ani další generaci nic neodpustí. I když své blízké miluje, není snadné jí vyhovět. Pak tu máme starou babičku. S výpravou do lesa její vnoučata moc počítat nemohou, zato bude přebornice ve vyprávění zajímavých příběhů.
Naopak mladá babička je sice fyzicky ve formě, ale zase nemá mnoho času, protože obvykle chodí ještě do zaměstnání. Všechny babičky však mají co předat. Právě od nich se učíme chápat život z jiné perspektivy. Poznáme odlišný styl života, rozdílný rytmus, setkáme se s tím, co obnáší stáří. Podle koučky Nikoly Šreibové (www. zivotni-poradna.cz) od babiček dostáváme jiný typ pečující lásky, která na rozdíl od té rodičovské není zatížena očekáváním, představami a nároky na dítě.
Babičky nás obvykle milují a přijímají takové, jací jsme. Mohou nás mnohému naučit (co naše matky neumí, ještě neumí anebo nemají čas nám předat) a také v nás upevnit hodnoty, které dnešní moderní doba trochu postrádá nebo zanedbává – postarat se o rodinu, uklidit, umět něco uvařit, pečovat s láskou o druhé a věnovat se jeden druhému. „A co je důležité, fungují také jako ženský vzor. Mohou být pro vnučky příkladem v tom, co se jim v životě osvědčilo, ale mohou také zprostředkovat zkušenost, jak něco dělat jinak,“ míní Nikola Šreibová.
Ideální babička je tedy taková, která má dost chuti, času a energie se s vnučkou setkávat, nechybí jí dostatek zkušeností, které touží předávat dál, a přitom není malicherná, aby ji vytočilo, že holčička omylem odřela kočárkem nábytek. A přitom nemusí mít nutně na hlavě šediny, šourat se o holi ani se podobat babičce Boženy Němcové.
BABIČKA? TO JAKO MYSLÍTE MĚ?
Speciální kategorií je babička, která odmítá tuto roli a dokonce ji irituje už samotné oslovení. Má svůj život, své přátele a zájmy, a malé děti ji upřímně řečeno moc netankují. Většinou se zjevuje nečekaně, rychle vypije kávu, vychrlí poslední novinky a než se vzpamatujete, je pryč. (Její mužskou analogií je dědeček, který pro samou práci nemá na vnoučata čas.) „Každý jsme jiný a někdo se s rolí babičky prostě ne zcela ztotožní,“ míní Nikola Šreibová. „Asi to není úplně ideální stav, protože babička je pro svoji vnučku po rodičích další důležitou bližší osobou v jejím životě a také funguje jako vzor. Nicméně jsou dívky, které bez sebemenších problémů vyrůstají bez babiček, mají-li oporu především u své matky.“
Pokud vás jako mámu trápí, že vaše matka či tchyně nechce fungovat jako babička, zjistěte nejprve proč. Možná jen nedáváte dostatečně najevo, že o její přítomnost nebo pomoc stojíte a ona se nechce vnucovat. Zkuste se sama připomínat. Zavolejte jí, pozvěte ji i s dětmi na procházku, pokuste se ji zapojit do rodinných aktivit. Pokud odmítne, respektujte to. Každopádně je tu šance, že zjistí, že z nějakých důvodů přichází o mnoho hezkých chvil a sama se začne zapojovat. Pokud ji nemáte příliš v lásce, nepřetvařujte se – stačí, když jí dáte najevo, že vnoučata potřebují babičku a stojí o její blízkost a péči.
A pokud ani to nepomůže, východiskem může být adoptivní babička. Hledejte ve svém okolí, přes kamarády a známé. Osamělých starších paní, které by přivítaly společnost dětí, není málo. Ostatně v poslední době vzniklo na internetu více pokusů propojit seniory s rodinami, které hledají náhradní prarodiče, zkuste štěstí i tam. „Je pravda, že babička je jen jedna a jsme s ní spojeni jakýmsi rodinným poutem, ale na druhou stranu jsem přesvědčena, že i cizí lidé se mohou velmi sblížit a dávat si navzájem to potřebné, co jim samotným v životě tolik chybí. Ano, myslím si, že i taková adoptivní babička může být pro děti odmalička úžasnou studnicí moudrosti, a také, že je naučí respektu ke starším lidem,“ vysvětluje koučka.
RODIČE URČUJÍ HRANICE
Do vztahu vnoučat a prarodičů vstupují rodiče dětí, a proto je třeba správně nastavit komunikaci v rodině. Bylo by škoda, kdyby setkávání nejmladší a nejstarší generace hatila zbytečná nedorozumění nebo malicherné spory.
Nejčastějším kamenem úrazu jsou pochopitelně rozdílné názory na výchovu, protože jste vyrůstala v jiné době a máte poněkud odlišnou představu o tom, co je a není správné. Jako matka tedy musíte jasně, důrazně a přitom vstřícně komunikovat, přes co ve vašem pojetí výchovy nejede vlak a kde jsou vaše hranice (například „je pro mě důležité, aby se děti stravovaly zdravě“). Pochvala přirozeně funguje mnohem lépe než kritika, proto neváhejte upozornit, co se vám zamlouvá („moc se mi líbí, že s malou často chodíš na procházky, vždycky je pak plná zážitků“). Nebo nabídněte alternativu („pokud jí chceš dát něco sladkého, domácí buchta od tebe určitě zvítězí nad sušenkami a čokoládou“).
V krajním případě je nutno upozornit babičku, že hlavní autoritou jste vy a vy také nastavujete pravidla. „Občas je potřeba jasně, byť s jistou dávkou empatie a diplomacie říct: Mami, vím, že to myslíš dobře, ale ráda bych, abychom se domluvily na tom, že Alence mobil do ruky dávat nebudete. Pro mě a Alenčina otce je to důležité,“ podotýká Nikola Šraibová. „Když ani toto nepomáhá, sdělte babičce následky nedodržení dohody včetně možného omezení kontaktu s vnučkou.“
Každopádně maminku či tchyni respektujte jako staršího člověka, v mnoha ohledech také zkušenějšího, a nenechte se svým egem strhnout k tomu, že na ní primárně budete hledat jen to špatné. I vy se koneckonců nejspíš jednou stanete babičkou a určitě zatoužíte si tuhle skvostnou životní roli pořádně užít.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
