Do letadla se dere vzduch nasycený vším možným, jen ne kyslíkem. To množství smogu je až překvapivé. Před letištní halou nabízejí své první služby taxikáři, majitelé sherutů i jiných dopravních prostředků. Trvá nám skoro půl hodiny, než setřeseme posledního a probojujeme se na autobusovou zastávku.
K Á H I R A
Ačkoliv Egypt zabírá značně velké území severní Afriky, tísní se
jeho obyvatelé jen na nepatrné http://www.cd-amper.cz/dama/cestovani/egypt/kahira2.jpg">části této země. Veškerý život je soustředěn okolo
jediné životadárné řeky Nilu. Ta je lemována velmi úrodnými políčky,
která Egypňané dokáží sklidit i několikrát do roka. V místě kde se rozšiřuje
do ploché, úrodné delty se nachází největší a nejživější město
Afriky - Káhira.
Přistáváme. Do letadla se dere vzduch nasycený vším možným, jen ne
kyslíkem. To množství smogu je až překvapivé.
Před letištní halou nabízejí své první služby taxikáři, majitelé
sherutů i jiných dopravních prostředků. Trvá nám skoro půl hodiny, než
setřeseme posledního a probojujeme se na autobusovou zastávku. Odtud každou
čtvrthodinu odvážejí poloprázdné a přehřáté autobusy těch málo lidí,
kteří se tu nashromáždí. Máme radost, že jsme mezi domorodci jediní
cizinci.
Vystupujeme na konečné a nemáme ponětí, kde jsme. Na ulicích je kromě
policie a vojáků prázdno a tak jen těžko hledáme cestu do místa, kde máme
vyhlédnutý hostel. Nakonec to musíme vzdát.
Rozespalí vcházíme do jednoho vysokého ponurého domu pamatujícího éru
britské kolonie. Černá chodba ústí u výtahu obtěžkaného množstvím
pavučin a zřejmě mnoho let neschopného plnit svoji funkci. Stoupáme tiše
po vyšlapaných schodech, některá patra jsou celá vybouraná a plná nepořádku.
Na dveřích v posledním patře je malá cedulka honosně se pyšnící nápisem
Hotel. Rozespalý recepční nasazuje, jak už je v této zemi zvykem,
astronomickou cenu. My, ještě nezkušení, za ní usmlouváme jen nejhhttp://www.cd-amper.cz/dama/cestovani/egypt/kahira1.jpg">ezčí pokoj s balkonem a výhledem na značnou část Káhiry.
Po dvou hodinách spánku nás budí neustále sílící rachot probouzejícího
se města. Ulice se plní taxikáři a obouchanými auty a ulice vypadají, jako
by ven vyšlo všech dvacet milionů obyvatel najednou. I když je už dost
hodin, žádný zářivý východ slunce se nekoná. Neuvidíme ho všechny ty
dny, které zde strávíme, protože kouřová clona nedovolí paprskům ozářit
ulice plné ošuntělých staříků s vráskami pěkně vyplněnými místním
prachem, mužů v plné síle s tmavou tečkou na čele od neustálého klanění
se na silonových koberečcích, žen zahalených do černých šátků, kluků
v roztrhaných košilích s bosýma nohama a seriózně vypadajících zaměstnanců
bohatých nadnárodních společností.
Skvělou podívanou je návštěva slavného káhirského bazaru Chán al-Chalilí.
Prodává se tu všechno, od levných domácích potřeb z hliníku až po šperky
z drahých kovů, od ředkviček až po půlky krav visících na ulici a
chlazených přehozeným mokrým hadrem ( množství much, které je okolo si umí
představit asi každý). Dá se tu sehnat cokoliv a to velmi levně, protože
zde nakupují sami Káhiřané.
Dalším báječným místem je srdce Káhiry - Midan Tahrir. Z tohoto náměstí
odjíždějí autobusy snad všemi směry (i do Gizy) a tak je tu pořád plno.
Evropan zde může shlédnout trochu netradiční způsob cestování. Když k
zastávce přijíždí autobus, ti kteří chtějí místa k sezení musí
naskakovat už za jízdy. Pak řidič na vteřinu zastaví pro starší a ty handicapovanější
- ženy v dlouhých těžkých šatech a jede se dál.
Takhle jsme samozřejmě naskakovali i my, ale spíš pro zábavu, protože bílá
žena má absolutní přednost v sezení a vždy je jí nabídnuto místo od všech
okolních mužů. A odmítnutí je bráno jako urážka.
Stejně tak odmítnutí pozvání na drink. Když jsme se podle autobusů učili
číst arabské číslice a soutěžili, kdo bude lepší, přitočil se k nám
mladý sympatický Káhiřan a pozval nás na čaj. Bylo nám trochu trapně,
když za nás platil člověk, který musí chodit do dvou zaměstnání, aby si
vydělal, co potřebuje.
Na Midan Tahrír je i nejnavštěvovanější budova v Káhiře - Egyptské
muzeum. Většina průvodců uvádí, že není moc šňastně uspořádané. Mně
se zde zdála orientace jednoduchá. Za 10 L.E. (asi 100 Kč) pro studenty je
zde možno shlédnout největší bohatství Egypta, zahrnující i zlatý
poklad krále Tutanchamona s tolik známou maskou. Celý poklad obsahuje 1700 předmětů
a byl nalezen v roce 1922. Je vystaven v síni číslo 4. Za malý příplatek
se dá fohttp://www.cd-amper.cz/dama/cestovani/egypt/kahira3.jpg">tit v celém muzeu, příplatek do této síně je enormně
vysoký.
Ve vývoji Káhiry hraje velikou roli islám. Aň jdete kamkoli,
vždy za nějakou dobu dorazíte před mešitu. Jejich minarety se tyčí do výšky
a několikrát denně ohlašují, že je čas poklonit se Alláhovi. Nejkrásnější
a nejhonosnější je "alabastrová" mešita Muhammada Aliho postavená
počátkem 19. století. Muhammad Ali byl zvláštní osobnost. Byl to mladý důstojník
albánského původu, kterému se lstí podařilo dostat až na post paši
Egypta. V době jeho vlády se s ním setkal i Champollion (o tomto setkání se
píše v krásné knize Egypňan Champollion), který ho obviňoval z obchodování
s památkami staré říše. Ali byl oslněn moderní civilizací Evropy a podle
jejího vzoru nechal vystavit flotilu, zmodernizovat obchod, zemědělství a
postavit silnice. Sám měl obrovské bohatství, ale chudý lid hladověl.
Alabastrová mešita (stěny jsou obloženy alabastrem z nedalekých pyramid) má
jednu centrální kupoli a několik postranních a dva vysoké štíhlé
minarety. Uvnitř se na rudých měkkých kobercích mísí bosí turisté s
muslimy. Výzdoba mešity je pohádková, převažuje modrá barva a zlato. Další
významná je mešita Al-Azhara, vedle níž je nejstarší škola (medrese -
islámská škola Koránu) na světě (970 n.l.). Okolo čtvercového nádvoří
(atria) s mramorovou dlažbou jsou místnosti pro modlitby, odděleně pro muže
a pro ženy. Díky malému omylu jsem se prošla oběma, ale v jedné mě čekaly
značně vyjevené pohledy. Třetí velkou mešitou je mešita sultána Hassana
opět s odděleným vchodem pro ženy a muže.
Ale nebyla by Káhira velkoměsto, kdyby se tu kromě islámu nenašla i čtvrň
koptů. Kdysi mi jeden politolog na univerzitě tvrdil, že koptové jsou vlastně
egyptští křesňané. Asi je nikdy neviděl. Tak jednoduché to není. Jejich
stavby jsou silně ovlivněny řeckou ortodoxní architekturou, většina uctívaných
světců a ceremoniálů je také společná. Oni sami se považují za nejpřímější
potomky starých Egypňanů. Zajímavé je, že ačkoliv jich je docela málo,
dokázali si svoji víru udržet i mezi takovým množstvím arabských přistěhovalců.
Opustili jsme po několika dnech toto pulzující město s krásnými vzpomínkami
na milé a pohostinné lidi, ochotné vždy pomoci, na jejich úsměvy a
toleranci, když si každodenně klestí cestu tou záplavou svých spoluobčanů.
Na skvělé čajovny a šíšárny, kde staříci hrají nejoblíbenější hru
domino a nebo jen tak klábosí za neustálého bafání ze svých vodních dýmek.
Na košari, které nás pak provázelo celým Egyptem, to jídlo smíchané z těstovin,
rýže, fazolí, kukuřice, soji a kečupu a na karkady, červený ibiškový čaj,
kterým jsme to zapíjeli.
Odjížděli jsme vstříc dalším zážitkům, které na nás čekali v oázách
uprostřed pouště�
Autor: Radmila Lorencová