Kam až vás může dovést anorexie

To VM: já tě plně chápu. Já měla (mám?) anorexii něco přes rok. Na svých 158cm jsem vážila 30,6kg. Do teď "normálně" nejím a už to je rok a půl. I s bulimií mám svý zkušenosti. Jednak se mnou v nemocnici na pokoji byly většinou bulimičky a jednak jsem se do toho na čas taky dostala. Když jsem přišla z nemocnice, tak naši na mě dělali nátlak ohledně jídla a já to prostě nevydržela, začala se přejídat, pak přišly výčitky a zvracení. Ze školy jsem se těšila na to, až se přejím a pak vyzvracím. Ale naštěstí jsem byla v tom stádiu, kdy jsem se CHTĚLA LÉČIT, tak se mi podařilo přestat. Začala jsem s tím měsíc po návratu domů a trvalo to 4 měsíce. S tebou se to nedá srovnávat, já vím. Ohledně anorexie jsem byla taky u hodně psychologů a pomohl mi až ten poslední. Teda z části. Tím, že mě šoupli a zavřeli do nemocnice, mi vzali taneční a tím já žila.
Vím, jaký to je, když už nemůžeš. Já si školu jenom odseděla, nedokázala jsem se na nic soustředit a byla mi tak strašná zima. Mnohdy mi na jaře nestačily večer 4 pořádný peřiny. Horečku jsem neměla. Byla doba, kdy jsem musela zůstat doma a neudržela jsem v ruce ani blbou tužku. Byla jsem ráda, že dýchám. Já tě "obdivuju", že to tak dlouho vydržíš, popravdě, já bych byla po 9 letech totálně na dně. I když to všechno přichází až s postupem času.
Momentálně na tom taky nejsem dobře. Opět jím jen jednou denně a to snídani. Přes týden kousek oběda, aby naši neměli podezření a ostatní dám psovi. Většina z vás nade mnou budete určitě kroutit hlavou, klepat si na čelo a myslet si:"Ta je blbá, už jednou se z toho dokázala dostat a začíná znovu." Totéž si myslím i já o sobě. Ale.... je to silnější, mnohem silnější než já. Hrozně moc jsem to chtěla zastavit a nejde mi to. Rok je dlouhá doba a prostě jsem jednou jedinkrát udělala botičku, malinkou a všechno to jde najednou ruku v ruce. A rychleji, než když to začalo poprvé.Půlroku se v tom plácám. Jednou se mi podařilo jíst 3x denně, ale den na to jsem neměla nic kromě jablka a 3-hodinového cvičení.Jediný, čemu jsem se zatím ubráníla je určitý stadium bulimie. Kolikrát jsem chtěla jít zvracet(ale ne z přejezení), ale možná ve mě trošku síly ještě zůstalo. Já už nevím, jak s tím mám bojovat a popravdě už ani nechci. Váha mi zase klesá, začínají mi opět padat vlasy a zima(chlad) je pro mě to nejhorší. A nejhorší na tom je to, že já si to uvědomuju, vím co to obnáší, ale mě se to začíná líbit.
Tak tady máte, co se honí bývalé anorektičce hlavou. Vlastně anorektičce.
KETKO: taky jsem měla ráda jídlo, tak si dávej pozor.