Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši. Svým přístupem ničí i mě. Mám ji odstřihnout?

Ahoj, článek sice 2 roky starý, ale fakt "síla". Jo, únavový syndrom prostě je pitomej (ale sám o sobě není záhadnou nemocí, která je z přepracování atd., ale povětšinou v organismu sídlí borelie nebo chlamydie či třeba jiní parazité).Jako proč by si to kamarádka vymýšlela? Já sama jsem přes rok v posteli. Mám boreliozu i chlamydie. Taky se léčím dlouhodobě - ona to není zrovna angína se 7-denním užíváním antibiotik. A to jsem měla pár měsíců od nákazy. Přesto takhle ležím, je to šílené, neskutečná únava po sebemenší činnosti (čištění zubů, sprcha...), prostě psychicky jsem pořád člověk milující sporty, aktivní život...a nemoc mi to nedovoluje. Je to pro toho člověka něco tak strašného, že si to nikdo, kdo to nezažil, nedovede představit. Věřte, že bychom dali cokoli za to moct jít něco udělat - i třeba jen umýt záchod. Ale prostě fyzicky to nejde!
A ještě okolí z nás dělá hypochondry. Ono opravdu kdo nezažije, nepochopí. Taky mám polici - lékárnu a aspoň teda mě to zbavilo nejhoršího, ale únava je furt. Nedá se to, strašně brečím, když vidím obrázky kamarádů z Facebooku, jak mají super práci či cestují na krásná místa či dokonce mají rodiny! O tom já si mohu nechat zdát. Horkotěžko vyjdu ven a potom 3 dny ležím, zkoušela jsem postupnou zátěž a stejně to nefungovalo. A ano, státní lékaři posílají někdy už jen při vyslovení "borelioza" či "chlamydie" nebo "paraziti" na psychiatrii. Nevěří na to, dají antibiotika na 3 týdny a ještě tak směšnou dávku, že to tyhle potvory ani nepolechtá. Když jde o rozjetou fázi, musí se ničit systémově všechna stadia těchto bakterií a to jedna antibiotika fakt nestačí. Proto máme tu lékárnu. Navíc toto opravdu není nějaký streptokok, nemnožì se každých 20 minut. Má určité množící cykly třeba 1x za měsíc. Proto se to musí brát tak dlouho, aby se prostě zachytila ta chvíle, kdy se zrovna množí třeba bakterie v centrálním nervovém systému. Je jich samozřejmě tisíce, miliony, takže si představte, že každý ten den se množí jen určité množství (a to je v tu chvíli zničitelné). Ale bohužel se tyhle potvory umí bránit před antibiotiky, přejdou do stadia tzv.cysty - na tu antibiotika nepůsobí a přesto ta bakterie může dál škodit vypouštěním toxinů do těla. Takže je potřeba i proti cystám brát dryák bohužel, jelikož nic šetrnějšího zatím neexistuje, ale pomáhá. A tato léčba je bohužel náročná a zdlouhavá, ale znám již vyléčené lidi a věřím, že se mi to jednou třeba taky podaří. Kamarádce radši nechoďte na oči. Musí ji to akorát deptat, že vy jste zdravá a ještě jí nevěříte. To jí akorát přitíží. A ani před ní nezmiňujte, že si to dělá sama - že je hypochondr a tam. Kdyby se to stalo vám a pocítila byste tu bezmoc, pochopila byste. Rozhodně vám to nepřeju, to je něco tak strašného, že mi přijde, že smrt je opravdu vysvobození.A že se s vámi o ničem jiném nebaví? Ano, tak jako ona nemá žádné zážitky, chápete? Je stále v posteli. Asi se snaží aspoň přes internet chvilkama komunikovat, protože být tak dlouho v ležícím stavu a ani skoro s nikým nemluvit...to je teprv to pravé psycho. Jako tohle jí vyčítat, to je opravdu hnusné. Určitě by neležela takhle dobrovolně, když předtím byla tak aktivní, to mi teda věřte, tohohle se nikdo milující život tak jako ona dobrovolně nevzdá!

Janulice: Přitom ono rozhodování, zda něco ukončit, protože už to nezvládnu, protože je to nad mé síly, protože cítím, že mě to stravuje, s tím se dříve či později v životě setká každý. A každý z nás se musí naučit říkat "NE". Jenomže ten okamžik, kdy říci ne, kdy něco ukončit, kdy někoho odstřihnout, ať je jakkoliv těžký, je jenom a jenom na nás. Rozhodně bychom o něm neměli rozhodovat na základě reakce okolí a už vůbec bychom si neměli to rozhodnutí usnadňovat tím, že tomu, koho opouštíme cokoliv podsuneme. Naprosto chápu pocity autorky, ale opravdu, ono odstřihnutí nijak nesouvisí se stavem její kamarádky, s tím, že "nemocného člověka opouštět nemáme", jak píše. Pisatelka cítí nutnost se odstřihnout a možná právě pro tuto větu se snaží sama sebe přesvědčit, že kamarádka vlastně ani nemocná není a potřebu nechat si své rozhodnutí schválit na diskusi. Kdyby se odstřihla s vědomím, že má na to plné a to i morální právo, ať třeba pouze proto, že raději chodí po kavárnách, než vysedává u kamarádky s kterou už nic zábavného podniknout nelze, prostě by odešla a ublíila by Zuzce mnohem méně.
________________________________________________________________ Víš, měla jsem bratrance, sportovce, úžasného kluka, horolezce. Vypravoval se na nějakou 8 tisícovku do Himalájí a v den odjezdu nevstal s postele. Diagnostikovali mu rostroušenou sklerózu. Měl hromadu kamarádů. Když zemřel, zůstala mu pouze rodina. Poslední rok proležel v nemocnici s šílenými dekubity a kamarádi postupně odpadali - nebylo mu ani 30 let. Ale byl až do konce plný humoru, pokoje a na žádného z těch kteří za ním přestali chodit se nezlobil, žádného neoplakal, prostě je chápal. Tohle se zase musí naučit nemocný člověk. Já bych byla hodně v rejži, kdyby mě muž opustil, ovšem pochopila bych to. A doufám že by si prostě řekl - nemám na to a že by si neříkal je taková-maková, není s ní k vydržení.

Helza: naprosto s vámi souhlasím. když už jsem za a uvěřila, že je to skutčný příběh a v debatě skuteční aktéři, tak za b si právě proto do toho promítám vlastní zážitky. zarytě jsem hájial někoho v rodině a nakonec se to otočilo proti měa proto jsem možná na jiné lodi než většina ostatních, je mi zkrátka trochu líto i oné autorky.ne kvůli tomju,co jí aktérky napsaly, do toho nikdo z nás nevidí ale protože se mi zkrátka zdá, že je fakt neštastná, protože neví co dělat. a typuju, že po tomhle článku to kvůli diskuzi neví už vůbec. I kydž už vlastně+ nemá na výběr,zdá se.

Jsem to asi zase zamotala, ach jo, napsat moc myšlenek najednou a srozumitelně, to je fakt dílo. A smajlíci tu nejsou, abych si poťukala na hlavu.

Janulice: Myslím si, že problém je především v tom, že mnohdy, a to u více diskusí, do příspěvků vkládáme naše vlastní, zgeneralizované vzpomínky a příběhy. A nebereme v úvahu, někdy dokonce jakoby vylučujeme, že tentokrát je to jiné. Zkušenost je dobrá pouze potud, pokud se dokážeme nad ni povznést a nedělat z ní zákon světa.Vy jistě vnímáte text jinak jako pozorovatel, který vlastně nic neví. Jinak jej vidí ten, kdo ví, jaká je pravda a ten v článku může vidět i onen zlý úmysl, jelikož text jej citově velice zraňuje. A ne proto, že by Zuzka nějak snižovala psychicky nemocné, ne proto, že by jejich nemoc podceňovala, ale jenom proto, že je to lež.Co se týče autorky, už jsem psala. Chápu, že se chce odstřihnout a pokud to tak cítí, schvaluji ji to. Jestliže jsem psala, že každý nemá na to, být stále poblíž těžce nemocné osoby, pak jsem i psala, že to není zavrženíhodné a má na to plné právo. A to i v případě, že Zuzka nenosí svou nemoc v hlavě, ale je fyzicky nemocná. Protože obojí je nemoc a její původ na meritu věci pranic nemění. I tehdy, kdyby jí to celý svět vymlouval. Každý má své hranice. A pokud miluje svět a má touhu pomáhat, potom musí i vědět, že aby mohla pomáhat a chránit druhé, potom je povinna ochránit především sama sebe. Pokud totiž neochrání sebe, pokud se sesype, vyhoří, pokud třeba jen ztratí radost ze života, nikomu ji už nepředá, nikomu už nepomůže.

j66: Přečti si mé příspěvky od začátku a v kontextu. Jelikož to, že i psychické onemocnění je nemoc a že za ni nikdo nemůže i to, že to není nic stigmatizujícího, ani žádná ostuda, jsem sama zde psala. Teď jsem odpovídala na to, proč vstoupila do diskuse maminka. A ta zde vstoupila proto, že dcera má boreliózu a že její onemocnění není psychické. Jenom chtěla napsat pravdu.

tak vám nevím, ale mně připdá, že kromě j66 a těch, co reagovaly jako první tady má většina lidí včetně těch, kterých se to týká, nějak problémy s porozuměním textu. paní zuzko, nezlobte se, ale zlo? já tam cítím spíš bezmoc někoho, komu v okolí všichni podsouvají, že jeho kamarádka ho nepotřebuje, že jí jen pomůže, když ji necháý být. sama z rodiny vím, jaké je, když vám okolí opakuje stále dokola něco a vy jste jediná, kdo nějakéo člověka hájí. to tak ynejde donekonečna. no a odespat něioho jen za názor... to už tady taky dkysi bylo.

helza: Opět díky, mluvíte mi z duše.

j66: Zdravím, omlouvám se, pokud můj příspěvek vyzněl tak, že je pro mě nepřijatelné si přiznat, že bych mohla být psychicky nemocná. Tak jsem to nemyslela, spíše jsem chtěla upozornit na to, že se stává celkem běžnou praxí lékařů, kteří neumí vysvětlit pacientovy fyzické problémy, odeslání onoho pacienta na psychiatrii (znám takových případů spoustu právě z fóra borelioza.cz, kde lidé, kteří měli například nález na magnetické rezonanci, ochrnování poloviny těla a podobně, dostali nakonec jako léčbu antidepresiva a lexaurin).
Tady je příklad: http://sambergerova.blog.idnes.cz/c/334585/Borelioza-Ale-no-tak-na-psychiatrii-svami.html
Jinak samozřejmě vůbec nezpochybňuji, že je u nás spousta lidí, kteří vážně psychicky nemocní jsou, a dobře vím, jak se k tomu okolí staví.
A podobných případů bude určitě hodně, ať už je člověku cokoliv. Nikoho nechci přesvědčovat, že je článek o mně. Já to vím, pisatelka to ví a všichni, kdo mě blíže znají, to ví také. To, co mě na tom tak strašně pobouřilo, je rozbor mého života a mých problémů na internetu, ačkoliv se mě nikdo neptal na názor a nikdo nevyžadoval souhlas. O obsahu článku, který mě rozplakal, protože z něj zlo přímo odkapává, ani nemluvě. Pisatelka pak svůj výtvor prezentuje jako „fikci“, což ji vlastně dle jejího názoru opravňuje k tomu, psát o svých „přátelích“ veřejně cokoliv ji napadne.

helza: A kdyby "dcera" byla psychicky nemocná, co je na tom tak ostudného a stigmatizujícího? Když má "dcera" únavový syndrom, tak je to "přijatelná" nemoc, ale když bude mít depresi nebo sociofobii, tak to by byla "neobhajitelná" nemoc? To by byla simulant?. Vždyť nemocný je na tom v obojím případě velmi zle. A že to kamarádka nechápe, je celkem běžné, Naprostá většina lidí to nechápe!!! Zkuste říct, že chodíte k psychiatrovi nebo někdo Váš blízký, třeba v zaměstnání, a uvidíte ty reakce. Konec konců i sama "dcera" i uvádí: "Nedávno jsem dokonce četla odborný článek, kde byly pacientům s diagnózou klinické deprese prováděny krevní testy a prakticky všichni měli zvýšené některé zánětlivé markery. " I pro ni je nepřijatelné přiznat si, že by mohla být psychicky nemocná. Tak proč se vlastně zlobí na kamarádku?
Jinak kamarádka by se měla odstřihnout, svým přístupem určitě nepomůže, ale uškodí. A nevěřím, že je to jeden jediný případ u nás, aby si někdo myslel , že je to konkrétně o něm. Inspirace možná, ale takových příběhů je určitě víc.

Janulice: Já to tedy chápu. Čkánek se neptá, zda by to mohl být psychický problém, článek to prostě oznamuje a to už v nadpise: "Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši". Ono "možná na duši" tam nikde není. Pisatelka se pouze ptá (trochu alibisticky), jestli se má "odstřihnout". A jelikož popisuje svou kamarádku pokud ne jako magora, lenocha a simulanta, tak jako psychicky nemocného člověka, maminka vstoupila do diskuse aby dceru bránila a vysvětlila všem, že ona je skutečně nemocná a léčí se. Ostatně kdo je nezná, jména jim nic neřeknou a ti, kteří je znali, ti je v příběhu poznali jistě i beze jmen.

mně jen hzaráží, že maminka se tady rozčiluje, že je něco o její dceři na internetu. ale nakonec je to ona, sama dcera a ještě jejich kamarádka, kdo tady prozrazuje, že nejde o vymyšlený příběh, navíc napíše i pravá jména. to nic nemění na tom, že je mi všech moc líto, musí to být hrozné, jen myslím, že takhle si ulbižujete ještě víc. navíc se diskuze posunula někam jinam. ta autorka, jestli je to opravdu ona, se přece ptala, jestli může být správný jejjí dojem, že by šlo spíš už o psychycký než fyzický problém. ne že to tak fakt je. a co dělat, pokud jo,. tak jsem to aspo%n pochopila já.

helza: To já teda takový optimista nejsem, že by mě to něčím obohacovalo to nevím, ale co je potřeba, to udělám, "Kdo, když ne ty? Kdy, když ne teď?"

j66: Já ale vím, jak ty to máš těžké a taky vím, jak jsem některé chvíle prožívala, když jsem ještě o svou bezmocnou paní pečovala. A vím, že je velký rozdíl takového člověka navštívit a poté si oddechnout a jiné je s ním sdílet domácnost a být celý den. Ale dnes, s odstupem času vím, že toto období bylo přes všechny ty urářky, podezřívání a těžkosti, které přinášelo, tím nejkrásnějším v mém životě a že mě neskutečně obdarovalo. A to i přes to, že mě možná fyzicky docela vyčerpalo a nakonec i posadilo na vozík. Držím ti palce ať vydržíš, ať to zvládneš a uvidíš, i ty to tak jednou budeš cítit.
__________________________________________________________________Ovšem je pravdou, že já už měla děti velké. A taky je jasné, že období péče o děti bylo mnohem krásnější.

j66: Ale raději zpětně pročítám, cojsem napsala, někdy se člověk nevyjádří zcela přesně. Takže: 18.1.14:48 - "Mnozí jen nedokáží zapudit soucit a pocit sounáležitosti, avšak ani ho nedokáží unést." (Tady soucit uvádím jako vlastnost narušující schopnost pečovat o nemocného). A potom v předchozím příspěvku, tedy 19.1. v 19:48 píšu - "Jenomže žijeme v tomto světě a jsme-li nemocní, nezbude, než přijmout svět takový, jaký je, netrápit se a naučit se i takovéto lidi chápat a - litovat je." (Celý příspěvek je o tom, jak je vážně nemocnému, kterému lidé nevěří. A o tom, že ten vážně nemocný žije ve světě a v něm se mu bude stávat, že mu lidé věřit nebudou. A aby se tím netrápil, musí tuto skutečnost přijmout, vyrovnat se s ní a TY ZDRAVÉ NEVĚŘÍCÍ lidi vpodstatě litovat, jelikož ... a to už píšu v příspěvku. Omlouvám se, že jsem to tak splantala. Ale myslela jsem to přesně naopak. Že ten nemocný má litovat ty zdravé, ty, kteří jej odsuzují.

j66: Nikde jsem nepsala, že máme nemocného litovat a plně souhlasím s tím, že litovat jej je to nejhorší, co pro něj můžeme udělat. Jestli jsem psla o soucitu, potom o vlastnosti, která je součástí mé lásky, která mě k péči o nemocného sice vede, nicméně musím ji umět ukočírovat, jinak nemocnému ublížím, neboť mou motivaci pozná a já rychle "vyhořím" a z lásky zbude jenom popel a povinnost. Jaký nemocný bývá vím. Pečovala jsem velice dlouhou dobu o postižené, pečovala jsem o zcela bezmocnou a podotýkám že i v mládí velice "zlou" (nerada to slovo používám) paní, která nakonec zemřela v 96. letech doma v mé náruči. Vím, jak dovedou být takoví lidé zlí, nespravedliví a nevděční, zvláště když se přidá demence. Ale sama znám i velmi nemocné lidi, kteří jsou naprosto úžasní. I u nemocných, starých a bezmocných totiž platí, že jednoho nemoc zlomí, jiného posílí a naplní něčím, co neumím pojmenovat a co je krásné. Já sama jsem dnes už 8 let na vozíku poté, co mi prasklo aneuryzma, můj muž mě neopustil a náš vztah má dnes jiné rozměry a určitě je velice krásný.

helza: Nevím jestli s Vámi mohu ve všem souhlasit. Především s tím, že máme nemocného člověka litovat, s tím tedy kategoricky nesouhlasím. Ano je třeba chápat co se s ním děje, ale litovat v žádném případě. A určitě každý kdo s nemocným zůstane, musí sám vědět proč to dělá. Vaše řeči jsou moc "sluníčkové" , nemoc nebývá příjemná, nemocný má bolesti a je taky často zlý na své okolí.Vaše pomoc musí být taková, abyste se sama nezničila, ale potom se musíte obrnit , protože Vy nemocnému pomáháte, ale on Vás bere v některrých fázích jako nepřítele. Pokud se neobrníte, tak všechno co Vám řekne a udělá hrozně bolí. Radši si řeknete "musím zachránit děti" a odejdete, přitom zachraňujete sama sebe , ale ani si to nepřiznáte.

Sovča: Asi můžeš potvrdit, že nejhorší, co tě může potkat je, že ti někdo nevěří, že jsi opravdu nemocná, že si to nevymýšlíš. A těch nemocí je vpodstatě víc. Znám i lékaře, sice starší, kteří třeba i alergii, či astma považují za histerii a myslí si, že práce a pár facek by to spravilo. Dokonce jsem vyslechla takový šílený důkaz - prý v koncentrácích nebyli duševně nemocní. To prý dokazuje, že když je nad nimi bič, tak se najednou uzdraví. ______________________________________________________________
Jenomže žijeme v tomto světě a jsme-li nemocní, nezbude, než přijmout svět takový, jaký je, netrápit se a naučit se i takovéto lidi chápat a - litovat je. Protože lidé mýlící se, až jednou poznají, jak se mýlili už nevrátí slova a myšlenky, kterými někomu ublížili. A pokud nemají svědomí, žijí bez bez lásky a soucitu, pak jsou velmi chudí, i kdyby by byli ti nejbohatší na světě. Protože chudoba srdce je ta, která nejvíce bolí.

helza: přesně tak !!!!!!!!!!!!!!

Zkuste se podívat na stránky "fibromyalgik" - je to také možná diagnóza, kterou zatím většina lékařů nezná. Mě ji diagnostikovali v Praze - Motole - Centrum bolestivých stavů. Často je spojená s únavovým syndromem i boreliózou.

Lucie1982: Jsem moc ráda, že jste se ozvala. A chci pouze dodat, že i v otázce blízkosti nemocného člověka svým způsobem platí - co tě nezabije, to tě posílí. Pokud ustojíte takové přátelství s těžce nemocnou osobou a neopustíte ji, získáte mnohem více, než dáváte. Získáte něco, co nelze zhmotnit, ani popsat, ale co vás neskutečně obdaruje. I když už to, že dokážete neopustit blízkého člověka v jeho těžkém období, je obrovský dar. Ne každý to totiž dokáže.

Dlouho jsem premyslela, zda se do diskuse zapojit. Neda mi to. Clanek bohuzel neni zadna fikce. Krome malych detailu, jako je jmeno, vek, zeme, ve kterych "Zuzka" pobyvala, a diagnoza, je clanek pravdivy. A autorka je opravdu "Zuzcina kamaradka".
Jak smutne. Premyslim, jake to asi je se jednoho rana probudit a precist si o svem zivote, svych problemech, se kterymi se sverim sve nejblizsi kamardce, na internetu. Clanek jsem si precetla nekolikrat.... a vidim v tom jedine.... autorcina zpoved a volani o pomoc, jak se zbavit toho bremene, ktere ji psychicky nici a deprimuje. Jeji rodice, pritel i znami ji uz doporucili se "odstrihnout". Ted se pta nas, ctenaru, na nazor. Proc? Jak je mozne, ze si po 25 letech pratelstvi uz se Zuzkou vlastne nema co rict? Shodou okolnosti jsem take "Zuzcina" kamaradka. Ne ta nejlepsi (ta nejlepsi premysli, zda se "odstrihnout"), ale velmi blizka. "Zuzku" neboli Anicku znam 20 let. Byly jsme si blizke na gymnaziu, komunikovaly jsme spolu i na vysoke, prestoze jsme byla kazda v jinem meste. Po vysoke jsme kazda odesla do zahranici a komunikace se omezila na par emailu rocne. O jeji diagnoze jsem se dozvedela v zari v roce 2011, v momente, kdy jsem ji pozadala o adresu, abych ji mohla poslat sve svatebni oznameni. Byla to rana. Dodnes si pamatuji, ze jsem zbytek dne probrecela, a neverila, jak zivot je nespravedlivy. Ja jsem na vrcholu stesti, budu se vdavat, zatimco moje kamaradka lezi uz par mesicu doma v posteli. Nejdriv jsem nechapala, co ji vlastne je a nevedela jsem, jak je jeji stav vazny. Chronicka borelioza pro me byla zcela novy pojem. Neznam nikoho jineho s touto diagnozou. Nejdrive jsem si myslela, ze se z toho do roka do dvou dostane. Bohuzel. Je to uz 4 roky a zmena zadna. A ted k memu pohledu na vec. Nevidim duvod, proc by krasna, 32 leta, inteligentni, ctizadostiva, vysokoskolsky vzdelana zena, ktera chtela poznat svet, zila a pracovala v nekolika zemich a ktera mluvi nekolika jazyky, sedela 4 roky zavrena v pokoji a nechala se zivit rodicemi, kdyby ji nic nebylo. Uz 4 roky se potaci od doktora k doktoru a bez vyskedku. Zena, ktera misto toho, aby planovala vdavky a potomky, nebo byla na vrcholu sve pracovni kariery, travi hodiny a hodiny na americkych webech, aby se dozvedela, jak svou chorobu lecit, kdyz cesti doktori nevedi co s ni. Neumim si predstavit, jak bolestne pro ni musi byt, kdyz ji nekdo neveri a poklada ji za hypochondra ci lenivce. Moc smutne. A jak se citim ja jako jeji pritelkyne? Jeji choroba nas maximalne sblizila. Prestoze ziji uz 10 let v USA, s Anickou jsem v pravidelnem telefonickem kontaktu a vzdy ji nekolikrat osobne navstivim, kdyz jsem v CR. Je mi ji lito a denne na ni myslim. Obdivuji ji i jeji maminku, jak jsou silne a jak obe bojuji. Jeji choroba me velmi trapi, ale pratelstvi s ni me na rozdil od autorky clanku nedeprimuje a nenici. Prave naopak. Jeji situace mi dava uplne jiny pohled na svet. Ani ja nemam dokonaly zivot a ani ja nejsem 100% stastna. Vzdy si ale uvedomim, jak mam byt vdecna za to, ze jsem zdrava, ze muzu chodit do prace, ze muzu sportovat, ze mohu "zit".
Na zaver bych jen chtela vzkazat autorce "Nesud druheho, pokud jsi neusel mili v jeho mokasinach".

onamaminka: Milá maminko, nenechejte se rozhodit. Každý člověk žije s nějakou zkušeností a je otázka, jak moc je schopen se na věc, kterou v podstatě nechápe, podívat z jiného zorného úhlu. Nemám zkušenost s únavovým syndromem nebo boreliozou, ale mám zkušenost s psychickými problémy blízké osoby. A můžu Vás ubezpečit, že většina lidí si myslí, že stačí si, aby si dotyčný nemocný vzal pilulku, a už musí být přece zdravý. A když není, tak je to jeho chyba , léčbu určitě sabotuje a nesnaží se :-) Tak nezoufejte, nejste v tom sama

Janulice: Dobrý večer! Už jsem sem nechtěla ničím přispívat, jenomže - ono to prostě nejde, když si čtu vaše názory. Zkuste, prosím, přijmout premisu, že to, co jsem sem napsala, je vyjímečně pravda. Možná všechny dříve uveřejněné články byly fabulace, ale tenhle bohužel není. Myslím si, že i samotná "redakce" je překvapená diskuzí, která se tu rozeběhla, a kterou mám na svědomí já....
Nikdo, a zvláště ne ten, který se označuje jako kamarád, nemá nárok za mizerných pár kaček zpracovat neštěstí druhého člověka. To, co autorka udělala, je neodpustitelné. Dcera mi zakázala pisatelku kontaktovat. takže vzkaz pro ni propašuji sem, protože jsem si jistá, že si ho tu najde : Milá Katko, úvahy, že nemocnému člověku, zavřenému několik let v pokoji, je vlastně dobře, je to vpodstatě hypochondr, rodiče by se o něj měli přestat starat a tím by byl nucen se o sebe postarat sám, tak tyhle úvahy může zplodit (i jako fikci), jen naprosto citově narušený člověk. Co jsi tady zveřejnila, ti nikdy neodpustím a jenom doufám, že i dcera pochopí, co jsi za za člověka a neodpustí ti ani ona. Je to pro ni opravdu těžká životní lekce.
Takže - milé "dámy", mějte se tu pěkně, tyhle stránky už si nikdy neotevřu, je mi líto, že nikdo v redakci neměl sebemenší snahu naprosto zlý článek korigovat. Dobrou noc!

mata69: autor myslím bude chránit svůj zdroj :-)

Janulice: Nemocný to nepozná, ale Vy viidíte, že jeho reakce není v běžném rozsahu . Jde o to ho přesvědčit a stále přesvědčovat. Dále např. porucha osobnosti není nemoc, tzn, žádný invalidní důchod na ni nedostanete, ale omezení v životě, v práci jsou značné,

Ale je to zajímavé, dávno si myslím, že zdejší příběhy jsou vymyšlené a najedou - ouha! někdo se v příběhu pozná.
Kdoví jestli redakce nedala článku (a diskusi pod ním) další rozměr tím, že jakože zapojí aktéry příběhu do diskuse. Možné je všechno. Zpravidla ale to nejjednodušší řešení bývá to pravdivé. Takže je vážně dost pravděpodobné, že sem píše maminka i sama "pacientka".
Už jen zbývá aby se ozvala autorka článku! :-)

"Zuzka": tak snad už jen zbývá kamarádce poradit, aby se opravdu od vás odstřihla. Bude to lepší hlavně pro vás.

Janulice: Asi ne. Tím míň věřím oné matce. Když napíšu já že jsem její matka, tak kdo tady dokáže, že ne.

Všechny diskutující zdraví "předloha". Článek je skutečně až na pár detailů, jako například země mého zahraničního pobytu a několik dalších drobností, pravdivý. Celou naši rodinu a mé skutečné přátele jeho přečtení naprosto šokovalo, sice jsem tušila, že má pisatelka podobné názory, ale něco jiného je věci tušit a něco jiného pak vidět černé na bílém. Má maminka se v rozčilení neudržela a přispěla do diskuze, i když jsem ji prosila, ať to nedělá, nechci řešit soukromé věci veřejně. Na druhou stranu autorka můj život veřejně rozebírá, ač se brání tím, že je celý článek „fikcí“. Nikomu z těch, kdo si ho přečetli a znají mě, ani vzdáleně jako fikce nepřipadal.Má diagnóza je skutečně chronická borelióza a jak helza správně vysvětluje, chronický únavový syndrom je opravdu často její následek. Nemám pocit, že bych byla v nepořádku po psychické stránce, lékaři naopak dost často posílají k psychiatrům právě pacienty, se kterými si neví rady a oni pacienti nakonec velmi často zjistí, že mají neodhalenou probíhající infekci nebo jiný fyzický problém. Nedávno jsem dokonce četla odborný článek, kde byly pacientům s diagnózou klinické deprese prováděny krevní testy a prakticky všichni měli zvýšené některé zánětlivé markery. Děkuji za všechny povzbudivé reakce, především helze, která má úžasné názory a přehled, kočině a dalším. A hlavně své mamince, která je v podstatě mou jedinou oporou, celou dobu mi věří, stará se o mě a ještě mě brání na veřejné diskuzi:)Myslím, že jsem ten článek asi potřebovala, občas mám tendence vidět v lidech to nejlepší a pořád jejich chování omlouvat. Mějte se všichni moc fajn.Anička aka Zuzka

j66: hezky napsáno. Já si jen u toho vždycky vzpomenu na Hlavu XXII. Jak duševně nemocný člověk pozná, že je duševně nemocný, když je duševně nemocný? Pokud to o sobě tvrdí, tak pak zřejmě není. a pokud je, tak si to obvykle nemyslí - a pak sám od sebe nikdy k doktorovi nepůjde.pak je otázka, jak hok tomu přimět, když on sám nechce, nemůžete někomu pomáhat proti jeho vůli.

Janulice: Já myslím, že ty příběhy tady nejsou úplně konkrétní, ale mají předlohu v nějakém případu, o kterém se redaktorka dozvěděla, z dopisu do redakce, z doslechu od známých. Jako když se inspiruje spisovatel nebo režisér nebo scénárista. Příběh dvou dívek, kdy jedna onemocní a druhá jí to v postatě nevěří, se klidně mohl stát. Lidé u nás se obecně na psychicky nemocné pohlížejí skrz prsty, protože se dle většiny nesnaží se sebou nic udělat. Velmi rozšířená je také představa, že pomůže psycholog. Přitom se jedná o nemoci, tzn. musí dotyčný jít k psychiatrovi - lékaři. Ale i ten obvykle může nemoc pouze tlumit v atace a sledovat a pléky průběžně reagovat na různé fáze nemoci. Většinou je to po vypuknutí psychické nemoci celoživotní záležitost. Je to velmi těžké a omezující žít s takovým člověkem a rozhodně je třeba vědět jak se k němu chovat v různých fázích. Dobrý psychiatr nabídne pomoc celé rodině a minimálně by měl vysvětlit, jak se nemoc projeví a co může nejbližší okolí čekat.
Někdy je skutečně nejlepší odejít, jak už psala Helza.

anna: a to musí kecat, aby mohla napsat redakciM? proč? ale jinak - vy vážně věříte, že ty příběhy tady se opravu staly? to je přece tak nějak známé, že si ty srdceryvné story všechny časopisy a weby vymýšlejí, žádný normální člověk přece nebude ztrácet čas, že by se radil takhle, buď to vyřeší sám, nebo půjde za někým, kdo bude vědět, ale bude to tvor z masa a kostí. A pak se nám jen smějjí, že se tu hádáme nad všemi těmi příkořími :-)

Janulice: Třeba kecá aby si mohla něco napsat do redakce. Ono to je asi všechno úplně jinak.

Helza: Já jen nerozumím tomu, proč by pisatelka psala o únavovém syndromu, pokud má kamrádka chr. boreliozu? že by jí to za ty čtyři roky neřekla, co jí vlastně je? Proto se mě nezdá, že je to pravdivé. nebo že ten příběh, o kterém diskutuujete, je ten samý, co popisuje článek. kdyby existovala, tak to přece napíše, jak to je, aby dostala přesnou odpověd,

kočina: má, ne mám

onamaminka: O ID byste se ale rozhodně zajímat měli. Moje kamarádka, která boreliozu má, normálně ID dostala. Borelku má cca 15 let. V současnosti, kdy se jí nemoc zastavila, ale nějaké poškození zůstalo, mám už jenom poloviční ID.
U vás může být problém leda v tom, že pokud dcera před nemocí pracovala v zahraničí, neplatila si tu třeba pojištění.:-(

Janulice: Text se týká toho, že si pisatelka myslí, že kamarádka trpí únavovým syndromem a že je to spíše nemoc duše. Chce se od ní "odstřihnout", jelikož ji její blízkost vyčerpává a deprimuje a navíc si myslí, že její nemoc existuje především v hlavě. (což mimochodem není pravda, únavový syndrom je vážné fyzické onemocnění). Maminka této dívky podala vysvětlení, že dívka trpí chronickou boreliózou. Projdi si informace na internetu a zjistíš, že: "Nejtěžším stádiem nemoci (boreliózy) je chronická infekce, během níž se tělo nedokáže bránit běžným nákazám, aktivují se herpetické viry. Borelióza je pokládána za původce dalších vážných onemocnění, jako je chronický únavový syndrom nebo roztroušená skleróza. Mohou se také aktivovat autoimunitní choroby. Následkem dlouhodobého působení na nervovou soustavu vznikají bolestivé neuropatie, může dojít i k chronickému zánětu mozku s nefunkční krátkodobou pamětí, poruchami soustředění i prostorové orientace. Výsledný stav může být podobný roztroušené skleróze. Borelióza postihuje také pohybový aparát s příznaky podobnými revmatoidní artritidě – bolest páteře a kloubů, ztuhlost, bolestivé otoky nebo výrůstky na kloubech. ...." A budeš-li pátrat dál, dočteš se, že převážná část pacientů s únavovým syndromem prodělala Boreliózu.

anna: ale diskuse by se měla týkat toho, co je v textu, nebo ne?

Janulice: Ona tady píše snad prý její matka. A ta tvrdí něco jiného.

Nechci se zastávat ani jedné strany, ale článek přece žádnou boreliózu nezmiňuje, tak nerozumím tomu, co tady řešíte, píše se tam o únavovém syndromu a o tom, že pisatelka sama neví, co si myslet, a ptá se na radu. Ale tady jsou stejně všechny rčlánky vymyšlené, takže jestli jednou za deset let tady někdo najde příběh, který mu připomene jeho vlastní, tak mu to třeba aspon pomůže se na to podívat z jiné strany.

helza: No páni, helzo, vy jste vážně chytrá a přemejšlivá ženská. Vaše rodina a Vaši přátelé jsou určitě šťastní, že Vás mají. Myslím, že Vy jste přišla na to, co mě vůbec nenapadlo.Já byla jenom hrozně rozčilená a šokovaná máma, co brání svoje mládě.
Děkuju Vám za všechno.

onamaminka: Tak tu sůvu žeňte svinským krokem. Něco takového nemáte k nemocné dceři vůbec pouštět.

onamaminka: Moc vám přeji, aby se dcerka uzdravila. Ale než se tak stane, netrapte se tím, že mnozí i dobří přátelé vás opustí. Ne všichni budou podobní pisatelce. Mnozí jen nedokáží zapudit soucit a pocit sounáležitosti, avšak ani ho nedokáží unést. Přesto to mohou být dobří lidé, kteří vás budou dál doprovázet v myšlenkách a v jejichž srdcích budete dál milovány. Mnoho otců a mužů opustí postižené, či nemocné, milované děti, nebo ženy právě a pouze proto, že jejich osud neunesou. Neunesou i proto, jak moc je milují. A protože jako trosky, zlomené bezmocí, bolestí a soucitem by jim nepomohli, jen by jim ublížili. Budu na vás obě myslet a pokud vám to nevadí, budu se za vás i modlit.

onamaminka: V životě panuje jistá spravedlnost. A tak i lidé vpodstatě dokonalí mají své ale a nejsou o nic dokonalejší, než kdokoliv jiný. Jejich ale je nedostatek pokory a nezdravá míra sebevědomí. Navíc nemohou sami sobě přiznat, že jejich úspěchy nejsou vydobyty pouze a výhradně jejich zásluhou, ale že mají vpodstatě štěstí, že jsou zdraví a inteligentní. Proto jsou přesvědčeni, že kdo není stejně úspěšný, potom to je jenom jeho vina, tedy že i nemoc je jen jeho vina. Chtějí vyhrávat a vyhrávat mohou pouze v soutěži s tím, kdo má stejné podmínky. Ale jak píšete, z celého článku, ba, už ze samotného nadpisu čiší něco velmi zlého. Pisatelka nejspíš prožívá vnitřní boj, ba snad i strach. Jelikož přijmout, že vaše dcera za svůj stav nemůže, že je nemocná, znamená přijmout možnost, že i ji se to může stát. Může ovšem také jít pouze o to, že ve své dokonalosti hledá pisatelka omluvu a kolektivní souhlas k tomu, aby svou kamarádku opustila - protože opustit kamarádku v nouzi přeci není projevem dokonalosti. A ona chce být tou nejdokonalejší. Chce, aby to vyznělo jako projev moudrosti a ještě dokonalejší dokonalosti.

helza: Já děkuji Vám, že jste se ještě ozvala,(dík patří i kočině!) Pořád přemýšlím o tom, proč to KK napsala.Vím, že sobců a lidí bez empatie je kolem nás spousta, ale v tom článku je něco víc. Autorka je inteligentní, musela odhadnout, co to s mou dcerou udělá, až si to přečte. Vychází mi jediný důvod - je prostě zlá. Myslím, že ona si uvědomuje svůj handicap - nepřítomnost citu, ale zároveň strašně chce být "dokonalá", jako lidi kolem ní a tak má potřebu přesvědčit sebe i všechny kolem, že soucítění v ní je, ona přece o "kamarádce" přemýšlí, chce jí nasměrovat ke správné cestě. A to je právě to, co ona opravdu dělá - usměrňuje všechny kolem. Stačí se řídit jejími radami a všechno bude OK, ona to přece myslí dobře. Ale právě proto, že žádný cit v ní není, nesecvakne v ní : STOP! A to, co následuje, je destrukce....Návštěva psychologa by možná prospěla hlavně jí, ale pokud by k ním došlo, zřejmě by sezení dopadlo tak, že rady do života by dostal on a s úžasem by sledoval monstrum s lidskou tváří proti němu.
Tak se mějte, opravdu Vám za příspěvek děkuji! Vaše bezprostřední reakce dceři moc pomohla! (a na vizitce Vám to moc sluší ;-))
A poslední informace - chronická borelióza není důvodem ke kladnému vyřízení žádosti o invalidní důvod. Podobně dlouhodobě nemocných lidí je u nás hodně - viz:www.borelióza.cz .Prakticky všichni jsou odkázáni na to, že mají někoho, kdo se o ně stará. Ale to je přirozený projev lidství - právě to, co KK nikdy nepochopí.

onamaminka: Děkuji, žejste se ozvala. Měla jsem toho na srdci ještě mnohem víc, například to, jak si může někdo myslet, že člověk, zavřený 4 roky v pokoji, by neudělal první a poslední pro své uzdravení. On si totiž zdravý člověk neumí představit co to je, nebýt úplně zdráv. A tak dál. Jenomže se mi pokazila klávesnice a já ani poslední příspěvek nedopsala. A díky vám už nemusím. A jsem moc ráda, že je to tak jak je a doufám, že tahleta "kamarádka" je a bude ta jediná na světě, kterou kdy napadlo, že vaše dcera je nemocná jen na duši a v hlavě. A moc vám přeji dceřino uzdravení. A taky štěstí. Protože štěstí je tak zvláštní stav mysli, že někdy lze paradoxně prožívat štěstí i v tak těžké a strastiplné situaci, v jaké se právě nacházíte. A věřte, i opačně, mnoho těch dokonalých, žijících dokonalý život podle plánu, je velmi nešťastných aniž tuší proč. Žít podle sebe a dokonale předpokládá totiž i jistou dávku sobectví. A sobectví nemůže přinést štěstí.

onamaminka: Držte se vy i dcera. Snad se doktorům podaří jí co nejvíce pomoci. Je to běh na dlouhou trať.
A nemyslete, nikdo nemá dokonalý život. Určitě ani ta "kamarádka".

onamaminka: páni! Vážně jsou ty příběhy tady reálné?
No a protože pár lidí ve svém okolí mám, co mají nebo bojovali s boreliozou, pak vás chápu...lehké to není.
A díky za pohled z druhé strany.

Nedalo mi to nereagovat. Já jsem totiž ta maminka, která se už 4 roky stará o svou vážně nemocnou dceru. Její diagnóza : chronická borelióza. A teď bych ráda opravila uvedené omyly, které na net vrhla pisatelka. Především - ona "kamarádka", jejíž problémy tak dokonale, vědecky a s nadhledem autorka popisuje, není žádná kamarádka. Pisatelka žádné kamarády nemá. Nikdo totiž nedokáže delší dobu vydržet s někým tak naprosto dokonalým, jehož jediným zájmem je zájem o vlastní osobu. Návštěva mé nemocné dcery má pro autorku jediný důvod. Nikdo jiný není ochotný celé odpoledne poslouchat detaily dokonalého a do puntíku naplánovaného života. Ona autorka totiž svůj život nežije, ona si ho plánuje. Jejím vzorem jsou dokonalé životy jejích známých. Pak si splněné body jenom odškrtne.
Potom, co jsem si přečetla komentáře, pochopila jsem, jak obtížné, nebo téměř nemožné je po přečtení článku odhadnout, že pravda je někde jinde.Tímto děkuji Helze - klobouk dolů. Pisatelka postrádá sebemenší schopnost soucitu a porozumění pro trápení druhé osoby. Jsem ale ráda, že článek napsala. Její návštěvy u nás byly totiž důvodem neshod mezi mnou a dcerou. Ona "Zuzka" je totiž opravdu vážně nemocná. Chytrá, krásná mladá žena, 4 roky zavřená ve svém pokoji, fyzicky i psychicky vyčerpaná z boje se svou nemocí. A pak přijde ona "kamarádka", která se naprosto nezajímá o to, jak jí je, jenom potřebuje někoho, komu může vylíčit, jak úžasný život ona žije. Pak spokojeně odejde. Má, co potřebovala - posluchače a ne poprvé námět na článek. Co s takovými lidmi? To je jednoduché - odstřihnout je.

dendrobie2: Ona se léčí, tohleto onemocnění si nezavinila a ani nemůže za to, že léčba jí nepomáhá. To je u tohoto onemocnění velice časté. Slova: "pokud se nechce léčit" jsou jako bys řekla o člověku s rakovinou, že pokud se nechce léčit, pryč od něj. Jinak máš pravdu.

vím jaké to je, takový člověk doslova z druhého vysává energii. Pokud se nechce léčit, raději pryč od takové kamarádky, mohlo by ti to ublížit. Zažila jsem to na vlastní kůži.

Nejšílenější je, že celý článek vyznívá tak, že pisatelka je si jistá svou pravdou a ani trochu neváhá, neptá se, pouze nám sděluje, že kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši a že nemoc nemá v těle, ale v hlavě. Musí jí tím strašlivě ubližovat. Kamarádka by si o problému zvanému Chronický únavový syndrom (nebo jinak a odborně správně: benigní myalgická encefalomyelitida), měla najít něco na netu. Jelikož - cituji: "Zpochybňování a zlehčování problémů nemocného jej jistě ani neuzdraví, ani mu nepomůže. Ba naopak, vhání ho do depresí, uzavřenosti a apatie, významně snižuje jeho sebevědomí a může vést až k touze po smrti." To jsem našla zde: http://www.unavovysyndrom.cz/ , více najdete zde: http://xman.idnes.cz/unavovy-syndrom-0kg-/xman-styl.aspx?c=A140327_092522_xman-styl_fro

Až mě mrazí. Vím, co dokáže nadělat únavový syndrom a jak vypadá. A to, že kamarádka byla tak akční a přecházela spoustu nachlazení, to tuto diagnozu potvrzuje. Nevěřit jí, ptát se jí, jak jí je, v duchu pátrat po tom, zda se nějak neprořekne a neukáže se, že simuluje, to je jako kopat do ubožáka ležícího v blátě a pro ni není nic horšího. Pokud se přidala depresivní psychóza, což je nanejvýš pravděpodobné, potom je jí ještě hůře. Předpoklad, že možná simuluje je nesmyslný. Pokud přece jen, což by byl zázrak - je určitě mnohem horší podezříváním ublížit skutečně těžce nemocné kamarádce (jak únavový syndrom, tak deprese je opravdu těžké onemocnění), než nepomoci simulantovi nějakým hecováním. Není také pravdou, že nemoc má v hlavě, nikoliv v těle. Dokonce i deprese je onemocnění, kdy nefunguje chemie v mozku, kdy žádné psychologické postupy nepomohou, pouze léky. Únavový syndrom je onemocnění těla, přesně jak to kamarádka popisuje a je vpodstatě neléčitelný, dá se pouze zmírnit a to velice těžko. Pokud jí chce pisatelka pomoci, ať si promluví s rodiči, ovšem potom to musí sama ustát. Navíc by se měla poradit s odborníkem, lékařem i psychiatrem, jak se má ke kamarádce chovat, aby jí svým povzbuzováním a dobře myšlenými otázkami spíš neublížila. Já osobně vidím nebezpečí i v tom, že mnoho lidí se stydí obrátit na psychiatra (diagnostikovat depresi a psát na ni léky může pouze on), což by rodiče měli a možná neudělali. Potom by je měla pisatelka nějak přesvědčit. Jinak vím, že to tak bývá a kamarádka to jistě taky chápe, že ne každý má sílu dlouhodobě provázet takto nemocného, nicméně souhlasím s kočinou. A taky s Elynor - měla by si zažádat o plný invalidní důchod.

je to těžké, ale znám podobný případ. Skončila na psychiatrii, ale až když jsme jí tam skoro násilím odvezli. Dnes jakžtakž v pořádku.Do duše nikdo nevidí, ale ten člověk sám není soudnej, tak buď mu pomozt nebo to vzdát. Jak se kdo na to cítí. Poradit s odborníkem by se měli především rodiče, ty jí znají nejlíp.

malich: V tom s tebou samozřejmě souhlasím, sama si taky myslím, že tady nejsem od toho, abych řešila všechny problémy světa. Nicméně mám z článku pocit, že holky tak akorát kafrají, ale nějaký skutečný pokus o řešení nebyl.
Proto bych už pro své svědomí promluvila s rodiči, nerada bych si totiž jednou vyčítala, až kámošku najdou oběšenou na půdě, že jsem mohla udělat víc. Psychicky nemocní často o pomoc nestojí a to jsou pak ty případy, kdy schizofrenik povraždí pár lidí, na Nově se člověk dozví, že "von byl poslední dobou nějakej divnej", ale nikoho nenapadne, že mu měl zavolat rychlou.
Což pravděpodobně tedy nebude tento případ.
Pokud rodiče nebudou mít zájem nebo budou mít pocit, že je vše OK, příp. se ukáže, že je to jen lenost, taky bych kamarádku "odepsala". To už je pak její boj.

Po čtyřech letech nemoci by slečna měla mít invalidní důchod - pokud je skutečně nemocná. Ovšem je pravda, že jediný, kdo může něco namítat, jsou ti rodiče, kteří ji opečovávají a živí, a jinak je po tom každému kulové. No a občas neuškodí být tak trošku sobec, čili bych se přestala starat, omezila kontakt na formální přání k narozeninám a vánocům, a věnovala se svým záležitostem. Nelze někomu pomáhat proti jeho vůli.

Pomoc se dá člověku za splnění dvou předpokladů:
1.Dotyčný o pomoc stojí, nemůžete pomoci někomu, kdo nechce.
2.Dotyčný musí být schopen pomoci, stejně jako nemůžete dát chudákovi almužnu,když prachy nemáte. S psychickou energií je to stejné.

Zuzka může být jednoduše líná, ale taky může být opravdu nemocná. Setkala jsem se v práci s holčinou, kteá měla chronický únavový syndrom a taky jí nikdo nevěřil a byla za simulantku. A mám z okolí zkušenost s depresí. Ne takovou, co se jen tak říká, že má někdo depku, ale takovou, která převrátí život. Jo, to potom jeden ani nemá radost, když za ním někdo přijde.Ať tak nebo tak, dělat by se s tím něco mělo a je to především na rodičích, kteří jsou s ní v bezprostředním kontaktů, takže by mohli rozlišit, zda jde o nemoc nebo ne. Asi bych s nimi zkusila promluvit. A snažila bych se děvče dostat k psychiatrovi.