Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši. Svým přístupem ničí i mě. Mám ji odstřihnout?

Janulice: Dobrý večer! Už jsem sem nechtěla ničím přispívat, jenomže - ono to prostě nejde, když si čtu vaše názory. Zkuste, prosím, přijmout premisu, že to, co jsem sem napsala, je vyjímečně pravda. Možná všechny dříve uveřejněné články byly fabulace, ale tenhle bohužel není. Myslím si, že i samotná "redakce" je překvapená diskuzí, která se tu rozeběhla, a kterou mám na svědomí já....
Nikdo, a zvláště ne ten, který se označuje jako kamarád, nemá nárok za mizerných pár kaček zpracovat neštěstí druhého člověka. To, co autorka udělala, je neodpustitelné. Dcera mi zakázala pisatelku kontaktovat. takže vzkaz pro ni propašuji sem, protože jsem si jistá, že si ho tu najde : Milá Katko, úvahy, že nemocnému člověku, zavřenému několik let v pokoji, je vlastně dobře, je to vpodstatě hypochondr, rodiče by se o něj měli přestat starat a tím by byl nucen se o sebe postarat sám, tak tyhle úvahy může zplodit (i jako fikci), jen naprosto citově narušený člověk. Co jsi tady zveřejnila, ti nikdy neodpustím a jenom doufám, že i dcera pochopí, co jsi za za člověka a neodpustí ti ani ona. Je to pro ni opravdu těžká životní lekce.
Takže - milé "dámy", mějte se tu pěkně, tyhle stránky už si nikdy neotevřu, je mi líto, že nikdo v redakci neměl sebemenší snahu naprosto zlý článek korigovat. Dobrou noc!