Kamarádka je nemocná, ale hlavně na duši. Svým přístupem ničí i mě. Mám ji odstřihnout?

j66: Nikde jsem nepsala, že máme nemocného litovat a plně souhlasím s tím, že litovat jej je to nejhorší, co pro něj můžeme udělat. Jestli jsem psla o soucitu, potom o vlastnosti, která je součástí mé lásky, která mě k péči o nemocného sice vede, nicméně musím ji umět ukočírovat, jinak nemocnému ublížím, neboť mou motivaci pozná a já rychle "vyhořím" a z lásky zbude jenom popel a povinnost. Jaký nemocný bývá vím. Pečovala jsem velice dlouhou dobu o postižené, pečovala jsem o zcela bezmocnou a podotýkám že i v mládí velice "zlou" (nerada to slovo používám) paní, která nakonec zemřela v 96. letech doma v mé náruči. Vím, jak dovedou být takoví lidé zlí, nespravedliví a nevděční, zvláště když se přidá demence. Ale sama znám i velmi nemocné lidi, kteří jsou naprosto úžasní. I u nemocných, starých a bezmocných totiž platí, že jednoho nemoc zlomí, jiného posílí a naplní něčím, co neumím pojmenovat a co je krásné. Já sama jsem dnes už 8 let na vozíku poté, co mi prasklo aneuryzma, můj muž mě neopustil a náš vztah má dnes jiné rozměry a určitě je velice krásný.