Svou nejlepší kamarádku znám už léta, ještě od střední školy. A tak si troufám tvrdit, že ji znám opravdu velmi dobře. Proto jsem si jako jedna z prvních všimla, že s ní není něco v pořádku. Myslím, že poslední rok trpí mentální anorexií, ale ani za nic by to nepřiznala. Chci jí pomoct, jenže ona se tomu brání – nepřipouští si, že jí něco je. Nevím, kam až mohu zajít, je to její život. Ale přece nemohu jen přihlížet.
Lenka o sebe vždycky hodně dbala, už na gymnáziu to byla taková třídní „modelína“, která se pečlivě malovala i na hodiny tělocviku. Zároveň to ale je (tedy až donedávna) opravdu fajn holka, její přezdívka Barbie byla míněna opravdu lichotivě. Nikdy nezkazila žádnou legraci a navíc byla i opravdu chytrá.
O to víc mě překvapuje, jak je možné, že tak inteligentní žena může se svým tělem takhle zacházet. Nějak ji zkrátka nejde na rozum, že by si neuvědomovala, že to, co dělá, je špatně… Ale anorexie je mentální porucha a na racionální myšlení v tomto případě asi moc spoléhat nejde.
Naše cesty se po maturitě rozdělily, ale i deset let po ní se s Lenkou pořád vídáme. Dnes bydlíme obě v Praze, a tak to není žádný problém. Tedy ještě před nějakým časem nebyl. Poslední dobou se mi totiž kamarádka vyhýbá. Snažím se jí totiž otevřít oči a to se jí pochopitelně nelíbí.
Po rozchodu začala dramaticky hubnout
Ještě loni zhruba touto dobou byla úplně v pořádku. Šťastná a veselá. V práci ji povýšili a klapalo jí to i ve vztahu. V důsledku toho se trošku zakulatila – ale opravdu jen trochu. Pět šest kilo, kterých si skoro nevšimnete. Bohužel její přítel si všiml. Ona to tedy byla spíš jen záminka, protože pán se zapomněl jinde a hledal „důvody“, jak se ospravedlnit. Lenka ho rychle poslala do háje. Tehdy jsem ji opravdu obdivovala, protože rázně ukončila skoro pětiletý vztah.
„Co jiného? Udělal to jednou, udělal to znovu. Není mi zas tolik, abych s někým zůstávala ze strachu, že jiný už nebude,“ tvrdila a já ji chválila, jak dobře se s tím srovnala. Jenže to bylo jen navenek. Ve skutečnosti se Lenka strašně trápila – jak rozchodem, tak i jeho pseudopříčinou, tedy svojí údajnou nadváhou. Nevím, jestli nejdřív hubla ze stresu, nebo rovnou začala dietu – neřekla mi to.
Když jsem ji ale po měsíci uviděla, skoro jsem se lekla. Šest kilo zmizelo a s nimi ještě i určitě tak dvě tři další. „Jak jsi to dokázala?“ spráskla jsem ruce. Lenka se spokojeně usmívala. Prý že nic víc než to, že má čas se o sebe pořádně starat, a tak víc sportuje a zdravě jí. Tenkrát jsem jí to uvěřila, i když zhubnout tolik kilogramů za ta krátkou dobu je podezřelé.
A tím to neskončilo. Pokaždé, když ji vidím, je zas o něco hubenější. Od hodnocení „ty jsi krásně štíhlá“ jsem přešla k větám typu „nepřeháněj to, jsi už moc hubená, to tak není hezké“, ale mám pocit, že ona taková slova považuje za kompliment.
Tvrdí, že jen zdravě jí
Že je to opravdu vážné, jsem poznala ve chvíli, kdy se přede mnou svlékla v sauně. Byla jí sotva polovička! Vyděsila jsem se. „Lenko, ty snad vůbec nejíš!“ Jen se zasmála, co blázním, že prostě jí zdravě a že jí to tak naprosto vyhovuje. „Nikdy jsem neměla tolik energie jako teď,“ tvrdila.
Jenže zdravě rozhodně nevypadá. A zdravě se už ani nechová. Přestala chodit do restaurací i téměř vůbec ven mezi lidi. Určitě proto, že se jí všichni ptají, proč si také nedá něco k jídlu, když ostatní jedí, a padají narážky na její váhu.
Z čeho je živa, netuším. Když jsem u ní byla doma naposledy, to jsou asi dva měsíce, měla lednici úplně prázdnou snad kromě kečupu a ve spíži se krčila dvě jablka. Tvrdila, že si nakupuje každý den čerstvé suroviny, a tak doma nic nemá. Ve vymýšlení výmluv se postupně stala expertkou.
Uzavřela se a nechce mě vidět
Nakonec jsem na ni uhodila. „Lenko, ty máš problém, vím, že ho nevidíš, ale zahráváš si se zdravím, tohle není legrace,“ zkoušela jsem to po dobrém. Marně. Tak jsem přitvrdila. „Měla bys jít k doktorovi, ať ti nějaký odborník řekne, jestli je tvoje váha v pořádku. Pokud si myslíš, že jo, nemáš se čeho bát. Ale mně už se takhle nelíbíš – a pochybuju, že nějakému mužskému!“
Lenka se na mě rozkřičela (to se nikdy předtím za ta léta nestalo), že jí jen závidím a že jestli mi to vadí, nemusíme se přece vůbec vídat. Zůstala jsem jako opařená, ale nemělo smysl se s ní hádat. Rozloučily jsme se dost chladně a od té doby se viděly jen jednou, velmi rozpačitě.
Napsala jsem jí pak dlouhý mail, ve kterém jsem se snažila jí vysvětlit, jak to vidím, že o ni mám strach a že to s ní přece myslím dobře. Připojila jsem i odkaz na článek o mentální anorexii. Odpověděla mi za týden jednou větou – Neboj se, jsem v pohodě. A když jsem jí od té doby několikrát zkoušela volat, nezvedla mi telefon.
Strašně ráda bych jí nějak pomohla – přece se nebudu dívat na to, jak se sama ničí. Ale jak to mám udělat? Je to dospělá žena, nemůžu jí říkat, co má dělat. Netuším, kde je ten bod, kdy i ona pozná, že je něco špatně. Jen aby potom nebylo pozdě.
Klára, 29 let
