Magda byla jako moje dvojče. Znaly jsme se už od školky, pak zasedly v první třídě do jedné lavice a totéž se opakovalo i na střední. Věděly jsme o sobě úplně všechno, svěřovaly si i ta největší tajemství, která se samozřejmě týkala hlavně kluků. Ti byli vlastně také to jediné, kvůli čemu jsme se dokázaly pohádat. Obvykle nám ale uraženost nevydržela déle než pár hodin a brzy z nás byla opět nerozlučná dvojka.
Moji i Magdini rodiče si zvykli, že pomalu každý druhý den mají doma nocležníka navíc. "Co vy spolu holky můžete pořád probírat, to toho nemáte ze školy dost?" divili se kolikrát. Také už si dnes detailně nevybavuju, co jsme mohly v patnácti, šestnácti letech probírat tak důležitého, že to nepočkalo do dalšího dne. Ale přezdívka Siamská dvojčata, kterou nám spolužáci dali, nebyla daleko od věci.
Po maturitě jsme se vídaly o něco méně. Magda se rozhodla studovat dál a přestěhovala se do krajského města. Mě obchodní akademie stačila, protože jsem rovnou začala pracovat v malém květinářství, které provozovala máma. První měsíce jsem měla pocit, že vydělávám jen na to, abych mohla telefonovat.
Radily jsme se úplně o všem
Magda si na studiích našla poprvé opravdu vážnou známost, a tak se se mnou radila o každém detailu. Já sice neměla o zkušeností o moc víc než ona, ale ve dvou se taktika vymýšlela samozřejmě lépe. O několik měsíců později jsem se navíc seznámila i já. A bláznivě se zamilovala.
Zatímco Magdin vztah se vyvíjel víc než dobře, já jsem to tak jednoduché neměla. O svého partnera jsem totiž bojovala ještě s jinou ženou. Rozešla se s ním půl roku před tím, než jsem se potkali, a dokud byl sám, nejevila o něj zájem. Pak ale zjistila, že si někoho našel, a najednou se rozhodla, že ho vlastně miluje a chce zpátky. Nevím, jestli ji až jeho nový vztah se mnou probral, nebo si jen chtěla dokázat, že nad ním má stále moc, ale šla do toho naplno a nebojovala zrovna férově.
Byla jsem nešťastná. Marka jsem měla opravdu ráda, ve všem jsme si rozuměli, ale rozčilovalo mě, jak je naivní a důvěřivý. Jeho bývalá mu vždycky pod nějako záminkou zavolala. Potřebovala opravit něco v bytě, pomoci s daňovým přiznáním - Marek byl ekonom - nebo mu dokonce říct, že se pro něj nehodím a má o něj starost.
Šla na to fikaně. Nesnažila se ho hned svést, spíš se tvářila, že se bez něj nedokáže obejít. A kterému chlapovi by to nedělalo dobře, obzvlášť když měl pošramocené ego z předchozích kopaček. Já se snažila být velkorysá, nedělat scény, moc nepřemýšlet. "Jestli k ní pořád něco cítí, odejde, ať udělám cokoli. A bude to dobře - co s chlapem, který má pořád srdce jinde," vykládala jsem Magdě do telefonu. Kamarádka ale měla opačný pohled. "To je tvůj úkol, pobláznit ho tak, aby na ni zapomněl a chtěl být s tebou. Když budeš pasivní, ja jasný, že ona ho přetáhne zpátky. Jestli o něj stojíš, tak to musí být vidět," tvrdila.
Po rozchodu byla první, komu jsem zavolala
A pak jednou večer Marek vůbec nedorazil na slibované rande. Věděla jsem, že šel předtím za ní, říkal mi o tom - zas nějaká porucha pračky či co. Ale bylo sedm hodin a on nikde! V osm jsem mu zavolala, telefon byl nedostupný. Objevil se až v půl deváté. Se sklopenou hlavou stál mezi dveřmi a oznamoval to, co jsem už stejně tušila. Podlehl, vyspal se s ní, vrací se. Ví, že možná dělá chybu, ale teď to tak prostě cítí. A byl pryč.
Nejdřív jsem si ulevila dlouhým vyčerpávajícím pláčem a pak zavolala Magdě. Byl pátek večer a ona se právě chystala z koleje za svým přítelem. "Vydrž. Přijedu za tebou a dáme tě dohromady. Žádnej chlap nestojí za víc než pár minut pláče!" Chabě jsem namítala, ať nikam nejezdí, nekazí si večer, že se z toho vyspím a budu v pohodě. Ale marně. "Už jsem se rozhodla, jedu. Cestou koupím láhev vína a za půl druhý hodiny jsem u tebe. Hlavně se mi nesesyp," řekla nekompromisně.
I přes slzy jsem se musela trochu smát. Magda měla čerstvě řidičák, ještě čerstvěji zánovní auto a využila každé příležitosti, aby mohla řídit. Prostě se jí zalíbila představa, že utěší kamarádku a ještě si užije pár desítek kilometrů za volantem. A tak jsem se posadila na gauč a čekala.
Musela jsem tvrdě usnout, protože když jsem se s trhnutím probrala, byly dvě hodiny ráno. Nechápavě jsem se rozhlížela, než mi došlo, že Magda tu vůbec není. Nedorazila. V mobilu žádný hovor, žádná zpráva. Že by jí do toho něco na poslední chvíli vlezlo? Ale proč nedala vědět? Asi se jí vybil mobil, honilo se mi hlavou, a ráno se určitě ozve. Přesto jsem byla lehce nervózní a nakonec jí napsala zprávu. Pak jsem si šla lehnout.
Probudili mě rodiče s tragickou zprávou
Vzbudili mě v deset ráno rodiče. Bydlím v samostatné garsonce v našem domě, od které mají klíč. Najednou prostě stáli nad mou postelí - a tvářili se vážně, jak jsem je ještě nikdy neviděla. Máma měla ubrečené oči, vypadlo to, že ani jeden neví, co říct. A já jsem najednou začala mít hrozné tušení.
"Leničko, Magda..." víc ze sebe máma nedostala. Nebylo třeba, věděla jsem, že nežije. Prostě věděla. Pevně jsem zavřela oči a chvíli doufala, že je to jen sen, ze kterého se proberu. Jako z dálky jsem slyšela tátu, jak tiše vysvětluje, že jim volali Magdini rodiče. Ty už předtím zalarmoval Magdin přítel, když se mu kamarádka neohlásila, že ke mně dorazila. A krátce na to u nich uprostřed noci zazvonili policisté.
Zřejmě jela příliš rychle a nezvládla řízení. Auto vyletělo ze silnice přímo do stromu, neměla nejmenší šanci přežít. "Mladá nezkušená řidička, přecenila svoje schopnosti..." byla jasná verze policistů. Jenže já to viděla jinak. Ve skutečnosti jsem ji zabila já! Kdyby nebylo mě, vůbec by v autě ten večer neseděla a vůbec by se to nestalo. Jela by za svým klukem a všechno by bylo v pořádku.
"Je to moje vina, jenom moje," zní mi od té doby v hlavě pořád dokola. Na Magdině pohřbu jsem se jejím rodičům nedokázala podívat do očí. A nedokážu to dodnes, když je čas od času potkám. Magdina máma ze dne na den zestárla snad o dvacet let, všechny vlasy jí zešedivěly. Bylo to jejich jediné dítě.
Nikdy mi ani pohledem, ani slovem nenaznačili, že by mi něco vyčítali nebo mi dávali Magdinu smrt za vinu. Ale to neznamená, že si to nemyslí. Vědí, že jela za mnou, řekl jim to její tehdejší přítel. Jemu jsem se pokoušela omluvit, přerušil mě s tím, že za to nemůže nikdo z nás. Od pohřbu jsem o něm neslyšela. Jenže rodiče, to je něco jiného. Žijí ve stejném městě, není dne, abych si na ně nevzpomněla. A není dne, kdy bych si Magdinu smrt nevyčítala. Nevím, jestli ještě někdy budu schopná žít jako dřív.
Lenka, 21 let