Lenku znám od střední školy. Do našeho města se přistěhovala až jako starší, takže na základku jsme spolu nechodily, ale na gymnázium už ano. Po celé čtyři roky jsme tvořily partu s několika dalšími spolužačkami a i později, když se naše cesty rozešly do různých koutů republiky, ať už za dalším studiem, prací nebo partnery, se nám dařilo udržovat kontakt a několikrát do roka podniknout něco společně.
Později jsme už v původním bydlišti zůstaly jen my dvě a postupně si tak začaly být navzájem blíž než s ostatními holkami. Přesto nám ale zůstala každoroční tradice, kdy jsme všechny jezdily v lednu společně na hory i se svými partnery a později dětmi. Lenka z nás všech byla vdaná nejdéle – manžela totiž potkala už na gymnáziu, chodil o ročník výš, a vzali se, když jí bylo třiadvacet.
Jako první z nás také měla dítě a v době, kdy my ostatní pozvolna přicházely s prvním potomkem, ona už čekala druhé. Navíc to vypadalo, že její manželství je opravdu šťastné. Zatímco my ostatní jsme na „babincích“ naše chlapy často nešetřily, i když jsme si často stěžovaly vlastně spíš z legrace, Lenka o svém muži v životě neřekla špatné slovo, až to vypadalo, že je to pan dokonalý bez jediné chybičky.
Se svými problémy se nikdy nesvěřila
Ani později, když jsme se velmi často vídaly spolu samy – hlídaly jsme si navzájem děti, pomáhaly s jejich vyzvedáváním ze školky a později školy, potkávaly se na kroužcích a někdy si šly prostě jen tak popovídat – jsem od ní neslyšela nic, co by naznačovalo, že má v manželství nějaké problémy. I když už tehdy musela vědět, že se něco děje, nesvěřila se mi, ačkoli jsem byla její nejbližší kamarádka. Možná se styděla, možná si myslela, že ještě není nic definitivní.
Proto byl pro mě naprostý šok, když můj muž jednou přišel z práce domů a povídá mi: „Poslyš, jak to vlastně má Lenka s Ivanem? Ne že by mi do toho něco bylo, ale dneska jsem ho na pracovním obědě viděl v restauraci, jak tam toká s nějakou mladou holkou, plazili se tam po sobě jak puberťáci…“
Nevěřila jsem svým uším a v první fázi ho přesvědčovala, že si Lenčina manžela musel s někým splést. „Přece i kdyby – nedejbože – měl milenku, tak by se s ní neukazoval v pravé poledne na veřejnosti, aby ho kdokoli mohl vidět a donést jí to!“ argumentovala jsem, ale manžel si trval na svém.
Lenku jsem viděla hned druhý den ve školce. Pozorně jsem si ji prohlížela a najednou mi připadalo, že je o hodně hubenější než dřív a vypadá nějak strhaně. „Neděje se něco?“ zeptala jsem se opatrně. Nevěděla jsem, jak začít, jestli jí říct, co mi vyprávěl manžel, přece jen kdyby se spletl, byl by to trapas. A jestli ne – měla by se to dozvědět zrovna ode mě?
Podívala se na mě a už to vypadalo, že zavrtí hlavou, ale najednou se rozbrečela. Vyděsila jsem se. „Ivan ode mě odešel,“ vypadlo z ní. „Našel si jinou, po 14 letech manželství. Když jsem začala mluvit o třetím dítěti, dozvěděla jsem se, že jsem stará, nudná a že už se mnou nedokáže být! Sbalil svoji sekretářku, nebo ona jeho, já vlastně nevím… ale je jí sotva dvaadvacet, jak mi tohle mohl udělat?!“ padala z ní záplava slov a já jen zírala. Vůbec jsem nevěděla, co dělat.
V nejtěžších měsících jsem jí byla oporou
Nakonec jsem naložila Lenku, její mladší dceru i své dvě děti do auta a odjela k nám domů. Tam jsem děti poslala si hrát do pokoje a na gauči si celou historii poslechla podrobně. Poměr Lenčina manžela trval už skoro rok, polovinu času o něm věděla a jen doufala, že to přejde. Ale pak přišel s tím, že se chce rozvést.
Rozvod o několik měsíců později opravdu proběhl. Mezitím jsem se Lenku snažila podpořit, jak to šlo. Její děti byly u nás častěji než u nich, každý den jsem jí volala, jestli něco nepotřebuje, třeba jen popovídat, bylo to pro mě také dost vyčerpávající, ale zdálo se, že se aspoň postupně vzpamatovává a samotný rozvod už snášela celkem dobře, smířená se situací. Dům, kde bydleli, jí zůstal, exmanžel se přesunul k milence, na děti platil, co měl, a tak pro ni situace byla vlastně celkem příznivá. Myslela jsem si, že to nejhorší už je za ní a teď půjde dál. A třeba si časem i někoho najde a bude zas šťastná.
Jenže to jsem netušila, do čeho se to řítíme. Nejsem žádný psycholog, takže mi dlouho unikalo, jak Lenka navenek působí celkem vyrovnaně, ale ve skutečnosti se z ní stává zahořklá, zoufalá, závistivá žena. Mé pomoci postupně začala zneužívat, zvykla si, že jí se vším pomáhám, jsem kdykoli k dispozici. A do toho sledovala moje šťastné manželství, kde všechno po deseti letech klapalo, jak mělo.
Začala nahánět mého manžela
Lenka si zvykla, že je u nás doma pečená vařená, ale čím víc se tam vyskytovala, tím méně se tam nacházel můj manžel. Nejdřív mi to nepřišlo divné, až se jednou po delší době zas u nás potkali a já najednou byla svědkem toho, jak moje kamarádka s mým mužem nepokrytě flirtuje. Lukáš vypadal, že je z toho vyloženě nešťastný, ale snažil se vše přejít tak, že dělal hloupého, a bylo vidět, že se mu ulevilo, když konečně odešla.
Já jen stála beze slova s vytaženým obočím. „Vidělas to? Viděla? A tohle dělá už dobré dva měsíce. Pomalu ji začínám nesnášet!“ vychrlil ze sebe manžel. „Možná je na čase, aby se zas trochu starala sama o sebe. Chápu, že jí není dobře, ale aby si teď něco dokazovala na mně, na tom jsem teda starej,“ láteřil. Ale já začala větřit, že je v tom něco víc a manželův pohled byl ještě docela naivní.
Lenčino chování mě hodně naštvalo, a tak jsem jí další den zavolala, že v příštích dnech nebudu mít na návštěvy čas a že si musí i děti obstarat nějak sama. Myslela jsem, že když se pár dnů neuvidíme, trochu se vzpamatuje a třeba jí dojde, že už mě tolik nepotřebuje, i to, že se zachovala nevhodně.
Jenže co se nestalo – Lenka navštívila mého muže v práci a začala si na mě stěžovat. Když mi to večer vyprávěl, nemohla jsem tomu uvěřit. „Prý že ti věřila, ale že se k ní chováš zle. Že straníš jejímu bývalému manželovi a že bych si na tebe měl dávat pozor,“ tlumočil její slova a vypadal u toho docela pobaveně.
Když to nevyšlo u manžela, zaměřila se na děti
Ale postupně nás legrace přešla. Lenka začala Lukáše doslova uhánět a pořád se snažila s ním setkat za mými zády. A nakonec mu zcela nepokrytě dělala návrhy a dokonce tvrdila, že „má určité náznaky, že ho podvádím“. To už i mému téměř svatému muži došla trpělivost a slušně, ale nekompromisně ji vyhodil.
A tak se oklikou vrátila ke mně a začala najednou tvrdit mně, že můj manžel někoho má. Vysmála jsem se jí s tím, jestli si opravdu myslí, že já i Lukáš jsme úplně hloupí anebo spolu doma nemluvíme a neříkáme si, jak pendluje od jednoho k druhému. Vypadala opravdu překvapeně, jako by snad bylo to, že spolu manželé mluví, něco neobvyklého! Nejdřív zkoušela všechnu špínu házet na Lukáše, ale pak se přestala ovládat a začala ječet i na mě.
„Ty si myslíš, že když máš všechno, že mě budeš poučovat! Že když jsi náhodou ještě šťastně vdaná, můžeš se nade mě povyšovat! Kdo se tě prosí o tu blahosklonnou pomoc a lítostivé pohledy! Já ti na to kašlu!“ Vůbec jsem to nechápala. Takže to, že jsem se ji snažila podpořit, bylo ještě špatně? Pokusila jsem se s ní promluvit, pochopit, co se to v ní děje, na rovinu se zeptala, proč se pokouší rozvrátit moje manželství, ale nedostala jsem z ní kromě pár nadávek nic – a nakonec za sebou práskla dveřmi a odešla.
Neviděli jsme ji už měsíc, ale peklo neskončilo. Teď to pro změnu odnášejí naše děti. Nevím, co Lenka doma napovídala těm svým, ale ty se s mými odmítají kamarádit a ještě o nich roznášejí něco mezi spolužáky. Mladší dcera chodí ze školy s brekem, starší syn naštvaný. Navíc nás Lenka pomlouvá i u známých. Nerozumím tomu. Naše rodina jí nic neudělala, naopak, pomohla jí v těžké chvíli, léta to byla má blízká kamarádka – a pak tohle? Je mi z toho smutno a navíc moc nevím, jak tohle řešit. S Lenkou se rozumně mluvit nedá.
