1. Nemám žádné kamarádky. Dá se to ve třiceti změnit?
Dokud jsem studovala, pocit osamělosti jsem nikdy neměla. Základní škola, to byla klasika. Dívčí dvojice, které se bez sebe nehnou ani na krok, považují se za sestry a umí se stejně ohnivě zbožňovat jako nenávidět i kvůli maličkostem. Přesně tak jsme to měly i já a Bára. Jenže jen do páté třídy. Pak jsem já šla na gympl, zatímco ona zůstala na základce. I tak se dodnes přátelíme, jenže hlavně po mailu. Bára žije v mém rodném maloměstě u Ostravy, zatímco já jsem v Plzni.
A stejné je to i se Zuzkou, které byla mou hlavní parťačkou na gymnáziu. Rovněž ona zůstala ve svém rodišti. A tak se s oběma vídám dvakrát třikrát do roka, když přijedu za rodiči. Jezdím tam samozřejmě častěji, ale ne vždy mají čas ony.
Na vysokou školu jsem šla do Brna. Studovala jsem pedagogickou fakultu, takže holek tam byla spousta. S některými jsem si sedla víc, s některými méně. Postupně se dle vzájemných sympatií vytvořilo více skupinek, v té mé nás bylo asi pět šest. Ale bylo to už spíš takové to přátelství vynucené situací – společné studium, bydlení na koleji. Neměly jsme k sobě zas tak blízko, aby naše kamarádství vydrželo déle než pár měsíců po promoci, kdy jsme si slibovaly, jak se budeme scházet. Jenže další život nás rozesel do všech koutů republiky a už jsme se nikdy neviděly.
Pokračování 2 / 4
2. V novém bydlišti nikoho neznám
Jak jsem se dostala do Plzně? Samozřejmě díky lásce. V předposledním ročníku jsem se zamilovala do spolužáka, dali jsme se dohromady a po škole se dohodli, že se přestěhujeme do jeho rodného města, kde jsme si mohli začít upravovat domek po jeho prarodičích. Oba jsme začali učit. Petr matematiku na gymnáziu, já na odborném učilišti češtinu. Studenti samí kluci, učitelé jakbysmet.
První rok dva v Plzni jsem byla v jednom kole, pořád jsme něco zařizovali kolem domu, i ve škole chvíli trvalo, než jsem se tam „zabydlela“, a tak jsem neměla pocit, že mi něco chybí, na takové myšlenky vůbec nebyl čas. To až postupně, jak se náš životní styl zvolňoval a zpomaloval, jsem si najednou začala uvědomovat, že jsem vlastně v tom velkém městě víceméně sama.
Samozřejmě jsem měla a mám Petra, miluji ho, chci s ním žít, považuji ho za životního partnera. A ano, jsou tady jeho rodiče – ale pro mě pořád ještě spíš cizí lidé než rodina, a hlavně o generaci starší. S nimi si popovídám spíš zdvořilostně než důvěrně. A Petr – to je prostě chlap. Potřebuji kamarádku!
Uvědomuji si to čím dál tím víc. S Petrem můžu řešit sice víceméně všechno, ale přece jen jsou tu věci, které se lépe probírají s ženou. A kromě toho – ženské potřebují řešit i vztahy, a s kým si mám povídat o něm? Jednou takhle večer, když jsme si poklidně povídali u vína, jsem se mu svěřila. „Je mi občas trochu teskno po nějaké ženské společnosti,“ říkala jsem mu.
Petr přitakával, že to chápe. On má v Plzni přátele z dětství, se kterými se dodnes stýká. Navíc chodí hrát s kolegy z gymnázia fotbal. „Vím, že to máš těžké, přistěhovala ses do města, kde nikoho neznáš. Ale tak si nějakou kamarádku najdi!“ řekl prostě.
Pokračování 3 / 4
3. Přece nebudu někoho nahánět
Jako kdyby to bylo tak jednoduché! „A jak to mám udělat?“ opáčila jsem. Kdybych věděla, jak na to, už bych dávno kamarádku měla. Prý přes nějaké společné koníčky. To mě samozřejmě napadlo – jenže mou největší zálibou je malování a knihy. Čili naprosto introvertní zábavy, kterým se věnuji doma. Dost dobře si neumím představit, že bych v knihovně oslovila nějakou ženu mého věku s tím, že mám ráda knížky a jestli si o nich nechce jít popovídat do cukrárny.
„Víš, je to vlastně zvláštní,“ začala jsem filozofovat. „Když se chce seznámit chlap s ženskou a naopak, je to, ať si říká kdo chce, co chce, vlastně snadné. Prostě toho druhého pod nějakou záminkou osloví a je to. Ale copak můžu shánět kamarádky v baru, na ulici, nebo já nevím jak? To nejde… Myslely by si, že jsem divná nebo je nedejbože balím.“
Pokračování 4 / 4
4. A co dál?
Podle Petra to vidím moc dramaticky. Prý se lidi seznamují naprosto přirozeně. To je sice pravda, ale nehledají se tak blízcí přátelé. To by musela být náhoda, aby se to stalo. Ostatně sama jsem se o tom přesvědčila. Zkusila jsem se při různých příležitostech dát s nějakou ženou do řeči – v obchodě, v kadeřnictví a na úřadě. Zdvořile odpovídaly, jedna i zapředla do hovoru, asi by jí čekání uteklo. Ale žádný hlubší zájem v tom samozřejmě nebyl – a já si opravdu neumím přestavit, že bych některé z nich navrhla, ať to probereme i jinde.
Možná jsem jen moc neprůbojná, ale tudy podle mě cesta skutečně nevede. Petra napadlo, ať si najdu nějaký typicky ženský koníček, tam že určitě nějakou spřízněnou duši potkám. Jenže to mi přijde taky zvláštní… chodit na něco, co mi nic neříká a nebaví mě, kupříkladu aerobik, jen proto, abych tam našla kamarádku? To je postavené naruby, já hledám někoho, s kým budu mít něco společného. Budu ráda za každý tip.
Kamila, 30 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!