Kamila (30): Nemám žádné kamarádky. Dá se to ve třiceti změnit?

Děvčata zlatá, dnes jsem se vyřádila. brnkly jsme si s kamarádkou přes 400km vzduchem, skoro 3 hodiny pokecu, sledování našich společných zájmu na fb, přitom jsem ještě dělala účty a ona háčkovala. Já si dala jedno pivko Radegasta-od nás, a ona zase kafe. Jindy jsme na skypu a korálkujem nebo šijeme, ráda štopuji ponožky,barevně-vesele. A tak mám babinec nastavený já, když to nejde jinak a tetelím se. Díky techniko

Kamarádky (takov ty úplně nejvíc svěřovací) může mít člověk na druhém konci světa, existují telefony a internet. A "babinec" na kafe a pokec nemusí být nutně "na život a na smrt". Občas poznadávat na život a na mužský, probrat ženský záležitosti co se s chlapem nedaj (porody, děcka a recepty na bábovku) se dá i s "méně blízkýma" kámoškama, prostě "na babinci". A ty vznikají právě při nějaké společné činnosti (cvičení, kroužku...)

KRÁVA: no podle mne je to možné v každém věku, to jen ty bariéry které máme v hlavě nám v tom brání. Spíš jde o to že většina lidí, které potkáváme přítel má ta nové nepotřebují. To neznamená, že je nechtějí, jen prostě pokud zůstanete jen na úrovni známých tak jim to vadit nebude. Proto ten kdo si chce udělat přátele prostě musí být trochu aktivnější...ale samozřejmě že to má smysl jen u lidí kteří u sedí a jsou mu sympatičtí. Já mám třeba novou kamarádku a je to přesně ten případ, já ji "nepotřebovala" ona mne ano, tak že iniciativa tipu "hele nechceš jít do kina, na kafe" byla z její strany a postupně jsem zjistila že je fajn a že už to není jen známá ale kamarádka..řeší věci trochu jinak než ty moje nejbližší, ale nevadí mi to to a s ní zase mluvíme o trochu jiných věcech, tak že je to přínosné i pro mne. No a teď jsem to občas i já kdo udělá ávovou výzvu...zkrátka jsem se skamarádily, ale kdyby byla pasivní, tak se to nikdy nestalo, protože já jsem novou kamarádku "nepotřebovala".

mambule: taky je mi lehčeji, když se tady vypíšu. Nepsané pravidlo je, že se životní kamarádky najdou do 35 let, pak už to je těžké. Přesídlila jsem v 50,jsem snejlepším mužem mého života,ALE, babinec mi chybí, vtírat se mezi někoho i se stejnými zájmy není ideál, často jsem za KRÁVU i když málo mluvím, nepoučuji....U takového děvčete je šance- mamky na pískovišti. Holka rozro/dte se a uvidíte kolik máte zpřízněných duší, jen pozor na socky, ty se lepí první, na osamotněné duše mají čich

lebahu: já taky

Seznámit se s někým je docela jednoduché,stačí se jen rozhlédnout: v knihovně,na zastávce busu,ve frontě v obchoďáku,na cvičení,kdekoliv.Ale nejde hned chtít přátelství,začne se jen tak,a když si lidi padnou,tak se budou chtít vídat i víc.Dnes je taky plno možností přes internet,kdysi se dávaly inzeráty do novin a bylo.Když ale někdo se stále tváří,jakože nikoho nepotřebuje (ač je to jen maska),tak to půjde hůř.

Elynor: evidentně paní kámošku stále nesehnala :))))))
Jinak jak tu už bylo napsáno .... šup na dámu a najít si pokec se stejně ujetýma. Já za některýma jezdím i přes celou republiku. Jde jen o to ... chtít :))).

farah.farah: Potvrzuju, naučit se to dá. Já jsem ve své podstatě tichý bázlivý introvert, který má strach někam přijít a pozdravit, protože se stydí. Ovšem dobře to maskuju. Za x let práce s lidma jsem se orazila a momentálně jsem ve stádiu, že si povídám s úplně cizíma lidma na ulici (většinou jsou chudáci vyděšení k smrti). :-D

No já teda nejsem vyloženě introvert, ale ani extrovert který se seznámí na první dobrou....bude mi 40 a všechny moje dobré stávající dobré kamarádky jsou z období "po škole". Se 2ma nejlepšíma kámoškama jsem se seznámila v práci, ostatní na nějaké akci ať už kamarádů a nebo třeba na víkendových seminářích.
Ale je naivní jestli si myslí že kamarádky jsou něco jako láska na první pohled že stačí pár slov v kavárně a hned se lidi zatouží s ní kamarádit. Z mé zkušenosti se přátelství vyvine postupně, nejdřív jen tak nezávaznáý hovor, pak když člověk zjistí že má podobné názory nebo zájmy, konverzace se postupně prohlubuje, až najednou máte potřebu se vidět i mimo práci nebo ty kurzy a pod.
Potíž v introvertech je v tom že jsou vesměs pasivní a vždy tak nějak spíš čekají že krok udělá ten druhý, bojí se aby neobtěžovali a pod...a tak dík svému odstupu působí rezervovaně chladně a nezúčastněně. Lidi mají často pocit že introverta vlastně vůbec nezajímají a tak se ho ani nesnaží poznat. Kromě větší akčnosti, jako zkusit to přes diskuse nebo přes nějaké koníčky či v práci a nebo se seznámit třeba s partnerovým kamarádem a jeho přítelkyní....bych slečně taky doporučila zapracovat sama na sobě. Introverce totiž podle mne není vrozená, to si člověk spíš časem vypěstuje jako druh obrany před okolím...zkrátka potřebovala by se naučit že lidi nekoušou a že se může trochu víc otevřít. Čím víc se jí to povede, tím snadněji pak bude potkávat přátele.

A co takhle poprosit přítele, aby Vás seznámil se svými kamarády? Určitě alespoň nějaký z nich má přítelkyni, a Vašemu příteli by jistě nevadilo, kdybyste se spřátelila s partnerkou některého jeho kamaráda, ba myslím si, že právě naopak :)

Elynor: už pomalu s každým článkem mám silný pocit ,že tohle tu už bylo, no vida, ona je to realita.

Článek z 22.11.2013. No, když si v redakci myslíte, že to nikdo nepozná... :-) Zkopíruju sem svůj tehdejší komentář, neb to nestojí za námahu psát jinej:Copak kamarádky nutně musí mít "něco společného"? Nejlépe se lidi seznamují u nějaké činnosti. Samozřejmě že se z toho hned a ve všech případech nevyklube "blízké přátelství", to se musí napřed z něčeho vyvinout. Nelze očekávat, že se každý jen třese na to, aby probíral s druhým intimnosti, lidi se musí napřed nějak blíže poznat, a raději delší čas, než jsou schopni si začít vykládat detaily ze soukromého života. Což bych ostatně i doporučovala, rozmyslet si dobře, komu a co se říká. Sama bych o to nijak nestála, aby se mi cizí osoba náhle začala svěřovat, jenom proto, že se cítí osamělá ve velkém městě. To bych ji poslala k psychologovi, neb ten je za terapii placenej. Kamarádství vzniká teprve dlouhodobým oboustranným procesem. Jestli si paní myslí něco jiného, může si dát inzerát, ale to bude leda každýmu pro smích.

Já jsem ve stejné situaci. Provází mě to už od střední školy, přes vejšku i přes první práci. Nejlepší kamarádky se vždy odstěhovaly do svého rodného města, většinou kvůli práci. Partner se tady v Praze narodil, studoval, má tady plno kamarádů už z dětství. Taky si připadám sama a je mi taky skoro 30 let. Paní úplně chápu, taky se kvůli tomu trápím.

Zcela jistě je naivní myslet si, že po prvním "nezávazném" hovoru si vyrobí kamarádku...Jak tu zaznělo už pode mnou - holt prostě bude muset zvednout zadek a jít mezi lidi a tam je šance, že tu kamarádku najde. Je o to pravidelných návštěvách, ne o tom, že náhodně někoho jednou oslovím v knihovně. Dobrý nápad jsou ty kurzy, ať už malování nebo veřejné předčítání, v knihovnách bývají různé akce.

Sama jsem si našla kamrádky zde na Dámě,když jsem byla životní situací uvázaná doma,známe se 10 let,prožily jsme spolu ledacos,známe se jen z fotek,ale já jsem ráda,že je mám.Radila bych zkusit nějaký diskuzní server a může se stát,že si paní nakde kamarádku,která bydlí i docela blízko a když ne,věřte,že i takto se dá pokecat a najít spřízněné duše.

I kamarádka by se možná dala najít přes internetovou seznamku, ale fakt by to chtělo nějaký společný zájem. Jinak si budete muset počkat až na mateřskou - skamarádíte se s dalšími maminkami, děti jsou nekonečné téma.

Jinak než zvednout zadek a někam vyyrazi to fakt nepůde. Co třeba nějaký kurz toho malování? Autorské čtení či jiné knižní akce (když milujete knihy)? A nebo na internetu najít diskuze o tom co vás zajímá a najít si přátele zatím virtulální a pak třeba vyrazit na (či rovnou uspořádat) sraz? A pokud si s někým sednete, můžete se začít scházet i u toho kafe jenom tak na pokec. Já nevím, kamarádky z dětství se mi taky rozutekly po světě a jsme každá i životní etapou či názory na život "jinde", prostě už nám není ani 10 ani 16, takže mám nové kamarády (kluky i holky) právě přes společné koníčky.