Ono vyjíždět na cesty a dovolenou je něco zcela jiného, než se hnout do světa s malými dětmi, zejména, když o tom nejsem přesvědčená. Všichni opěvují úspěšného a obětavého manžela a živitele rodiny. Já zase obdivuji úplně obyčejnou ženu, která dokázala říct ne nicnedělání v luxusu. Kývnout na manželovu kariéru v zahraničí a nechat ho vše zařídit je hodně pohodlný počin. Stejně jako u nás. Znám jednu, která opustila manžela podnikatele pro nového partnera a to mnohem úspěšnějšího podnikatele. Nakonec po pár letech soužití kývla na druhé děcko /s prvním byla doma cca 10 let, s tímhle druhým patrně bude doma taky, co to dá/. Zatím jsem nepotkala nikoho ze společných známých, kdo by pro ni měl uznání, obdiv, cokoli pozitivního. A to ani ženy, které bohatstvím nijak neoplývají. Nikdo by s ní neměnil. Každá z nás má ráda svůj život, svou práci, nikdo jí nezávidí. Zůstat sama s těmi dvěma dětmi, když prakticky do práce chodila jen pár měsíců, to by asi byl mazec. Dlouhé blond vlasy, kadeřník, šminky, seriály, časopisy, nákupy. Stačí to někomu pro život, že ji manžel velmi nadstandardně zajistí? Jako snad ten život není jen o penězích? Jsou potřeba, ale všechno se musí brát s rozumem. Pokud naší laborantce vadí žít jinde, je fér, že to řekla na rovinu. Proč se má rozhodovat ona, byla postavena před hotovou věc, on jí nedává na výběr. Proč má být sobec ona? Jak se on jednou postará o své rodiče, až ho budou potřebovat? Pošle jim tučný šek na pečovatelku a zatelefonuje, sorry, mám zde byznys, musím vydělávat many? Mám obyčejné děti, jsem ráda, že bydlí blízko. Můžeme si pomáhat a taky si pomáháme. Já jsem taky obyčejná. Není důležité, kolik člověk vydělá, ale jak s tím, co vydělá, naloží. Aby mu to slušelo, nemusí vyplenit luxusní butik. Stačí normální obchod. Aby měl fajn léto, nemusí ho strávit v Karibiku. Zahrada, chata, bazén, pohoda. Nevadí mi, že ostatní mají opačné názory. Nehodlám se hrdlit o věty, slova. To právo na vlastní názor máme všechny, co tu jsme. Taky mě občas něco dopálí. Ale jsem tu doma. Pustit domov za prachy, vzít rodičům vnoučata, nechat je tady a jít, třeba nemají manželé sourozence, ono dělat kariéru lze, ale pokud ten domov mám rád, za sebe volím, být doma. Ono není nic věčné a třeba i jejího manžela zamrzí jednou, že do toho šel. Přání a snaha je jedna věc, konkurence a ohled na rodinu druhá. Kdo může dneska říct, že něco tutově vyjde....????Helze děkuji a sympatizuji s ní.
@SandraN: Díky
Kdyby byl výzkumníkem a a pracoval např. na vývoji nového léku a nabídli mu místo v v zahraniční laboratoři, tak byste ho taky odsoudili že je to sobec a na manželku nebere ohled?
Manžela práce baví a je v ní evidentně úspěšný. Práce v centrále mezinárodní firmy. Vždyť je to přece skvělé, že dostal takovou nabídku! Každý z nás, pro koho není práce "jen prostředek k vydělávání peněz" chce kariérně a profesně růst. Pokud ho teď nepodpoří, tak to je jako kdyby řekla, že mu na něm nezáleží. :-(
Kočino, pokud to bylo na mě, nevím, co přesně máte na mysli. Zase až tak bych neřekla, že ona by ho podceňovala. On ji nechal dělat si svoje doma, ona ho nechala dělat si svoje v práci. Byli sehraní. Uměli si vyjít vstříc. Navíc je oba bavilo, co dělají. Teď jsou na pomyslném rozcestí. Ona tím, že zvládá vše doma a že ji to baví, ho vlastně podporuje a umožňuje mu ten profesní růst. To bych jí zase až tak ty zásluhy neodebírala. Jiné manželky chtějí mezi lidi samy nebo s ním, nebo ho zapojují do domácnosti, hlídání dětí atd. Nebo ječí, tys celé dny v práci, na co ses ženil a na co sis ty děti pořizoval. Ten problém teď je, že on je úspěšný nadprůměrně. Což nese i negativa, jak víme, život není jen černý, nebo jen bílý....kdyby on se nechtěl stěhovat tak daleko, já vím, že se tu psalo, že není problém sednout a letět, ale je to daleko, nebude tam nic z toho, co má ta rodina tady....kdyby ho jen povýšili v rámci firmy nebo snad republiky.... fungovalo by to tak dál. Jen děti by šly do školy a ona třeba na půl úvazku do práce. Já do ní úplně vidím, jak říká klasik, hrouda jí nohy váže....ona by si, pokud se tam tedy hne, o čemž pochybuji, už měla srovnat v hlavě, co tam bude dělat. Protože s tím, že bude zatím doma a naučí se jazyk, aby se pak mohla ucházet o místo zubní laborantky, by se asi nestěhovala....ona by třeba mohla říct ano, to naše bydlení si tu necháme, abych se měla kam vrátit /on bude nejspíš argumentovat, že nemá cenu bydlení nechávat, tudíž že se bydlení prodá ihned, aby ona se kam vrátit neměla/ a protože jsem doma s dětmi, chci, abychom se tam zadaptovali tím způsobem, že budu doma nejen s nimi, ale že navážeme kontakty s dalšími českými a anglickými spolupracovníky, kteří nemají hlídání a dělají kariéru jako ty. Tedy žádné třetí dítě, ale pro ni práce doma, aby ona měla svoje, děti kamarády, aby byla užitečná a ne jen TA MANŽELKA OD TOHO NAŠEHO NOVÉHO ČECHA.
Tak jsem se na ten článek podívala znovu, jestli jsem něco třeba nepřehlédla. Ale ne, fakt tam nečtu nic podobného jako vy. Čtu tam, že ona o tom, že manžel touží pracovat v zahraničí, celou dobu věděla, jen si to odmítala připustit (já bych si dovolila zjednodušit to tak, že mu nevěřila, že to dokáže). Nečtu nic o tom, že by z ní chtěl mít ženu v domácnosti, čtu o tom, že ona se v tom našla, že jí to vyhovuje. Chlapa vlastně zmiňuje jen okrajově, jakoby na tom, co chce nebo cítí on, nezáleželo a jeho jedinou další úlohou bylo zplodit to 3. dítě a finančně zajistit, aby s ním mohla zase zůstat doma. A tak možná jo, asi máte pravdu, ať nikam nejezdí a zůstane doma. To manželství už v kopru je, ale minimálně 50% podíl na tom má ona.
Ano Helzo, viděla jsem dost jedinačků, kteří měli různé problémy. Rodiče měli většinou postavení a jejich eskapády kryli. Taky jsem si všimla, že děti, které měly doma svoje povinnosti a žádné úlevy, byly pro život líp pripraveny. On ten život fakt není o tom, moct si denně dopřát kaviár a každý půlrok Bahamy. On je život o tom, aby v něm člověku bylo fajn. Nepotřebuju nejnovější typ mercedesu, abych s ním jezdila nakupovat, na návštěvu, na chalupu. Stačí mi obyčejná ojetina. I autobus. Nepotřebuju chlapa jako chodící peněženku. Norkový kožich i brilianty na krk oželím. Když vyjdu a ještě něco dám stranou, žiju si spokojeně. A kdybych si měla vybrat mezi chlapem s naditou peněženkou, s nímž se necítím volně, radostně, ač pro něj není problém jít se mnou sedmkrát v týdnu jíst, kam si vyberu a namazaným chlebem k večeři, klidně si ten chleba namažu. Konečně,před pár lety jsem si vybrala radši kopat sama za sebe. Je mi to milejší, než abych žila s pocitem, že tohle nejsem já, že žiju, jak nechci a jdu někam, kam jít nemám zájem....
@SandraN: Víš o čem píšeš a proto chápeš problém Kamily. Cítím to stejně. I já kdysi odešla i s dvěma dětmi od chlapa, který měl prachy i moc, takže s "holým zadkem" a nikdo byl po rozvodu nebyl spokojenější než já a kluci. Až jsem byla v šoku, jak jsme se nadechli a jak mohl být život najednou krásný. Poznala jsem pak dost nejrůznějších těch s naditou peněženkou už proto, kde všude jsem pracovala. A že jsem měla kádrový posudek nic moc, tak v nemocnici doktory, na "zimáku" hokejisty", v rozhlase herce, režiséry ... . Někteří byli i slavní i charismatičtí i obdivuhodní. Ale jak píšeš, s žádným z nich bych žít nechtěla, chtěla jsem zůstat sama sebou. A kdybych nepotkala svého muže (tehdy pracoval jako pomocný dělník), který neměl ani kariéru, ani peněženku, pouze charakter a srdce na pravém místě, kterého si kluci si okamžitě zamilovali a já jsem vedle něho vždycky zůstala tím, čím jsem, podruhé bych se nevdala. V srpnu 68 emigrovala moje sestřenice do USA. (21. srpna byli v Rakousku, tak tam zůstali a po delším zvažování jim došlo, že všude, ač vítáni, budou jen cizinci, proto USA) Ty první roky jsme nad jejími dopisy smutněli a smutněli. Ne nad tím, jak žili, měli se moc dobře, chytili se velice dobře. Ale nad něčím, co vůbec neumím pojmenovat ani popsat, ale co cítil každý z rodiny, kdo jejich dopisy četl. Obě rodiny, ona i její muž pochází ze Vsetína. A taková ta valašská dobrosrdečnost, vstřícnost, taková ta duše se pomalu rozplývala v konzumu, nebo v čem. Ono to zní děsně, ale já to fakt neumím napsat, ale ono to z těch dopisů tehdy cítil každý. Smutné je, že nevím, jestli by tu změnu někdo cítil i dnes.
Problém je, že se na zásadní a klíčovou otázku pro další chod rodiny dívají tak moc rozdílně. Debatovat se dá donekonečna. Jak život zde tak i tam má svoje pro a proti. Proč jsem spíš na její straně má dva důvody. Ona je ta slabší v páru. A já bych taky nechtěla začínat znovu a daleko. Ona začala tady a chce pokračovat. Jasné je, že ta domácnost leží hlavně na ní a na něm hlavně finance. Nikdy bych nenutila partnera, kterého miluju a se kterým počítám, aby se mnou někde žil proti svojí vůli. Dyť jsi to věděla, dyť jsi mi to slíbila, dyť já vás živím. Ona je tu sama, ale tam bude sama víc. Ona to cítí a ví. Mě by moc zajímalo, co by sem napsala za ty dva roky. Kompromis by byl, hele, pořídíme si třetí, já zůstanu tady blíž jistotě rodičům a litej za námi každý měsíc. A já jednou za čtvrt roku přiletím na dva týdny bez dětí. A vidělo by se. Kdo komu víc chybí.....existuje řada víkendových manželství a funguje to. Ona mu taky nedává nůž na krk, aby to nevzal. Navíc, on se rozhodl sám bez ní. Považuju za silné nefér, že se aspoň nepokusil o domluvu.
@SandraN: Možná je problém v pohledu na priority, v tom, co je zásadní a nakolik je důležité společenské postavení a - nevím, jak to říct, vysoká "materiální úroveň", i tady, mezi diskutujícími. Já soudím podle sebe. I můj první muž považoval finanční zajištění rodiny za jakousi prioritu a když mi došlo, čím pro něj jsem, že v podstatě žiji s tyranem ve zlaté kleci, rozvedla jsem se. Kamilin muž možná není tyran v pravém slova smyslu, ale já bych nedokázala žít v okovech peněz a majetku, navíc s mužem, který má pocit, že vše, co máme, máme jeho zásluhou. Bez Kamilina servisu by možná nebyl tam kde je. A co se týče onoho superfinančního zajištění, stačí si projít statistiky. Děti na drogách, problémoví mladiství, dětské sebevraždy ... - to nebývají děti chudých rodičů, ale většinou děti movitých rodičů, rmajících dobrá společenská postavení. Děti, kterým díky postavení rodičů vždy všechno prošlo, znuděné děti, které měly vždy všechno. Děti bouřící se proti prázdnotě, nudě, majetku a konzumu vandalstvím.
1) Při manželově vztahu k práci je zelenou vdovou zde a byla by zelenou vdovou i Londýně, i kdyby tam pracovala. Manželovi by byla jenom dekorací a reklamou na úspěšného muže. 2) Níže se psalo, že dříve cestovali a změnila se, zatím co muž ne. S tím nesouhlasím. Cestovat svobodně po světě a bydlet v jednom cizím velkoměstě je naprosto něco jiného. A nikde se nepíše, že by nerada cestovala i teď, i s dětmi se dá krásně cestovat, my měli tři a pořád jsme někam jezdili. Možná necestovali proto, že muž budoval svou pozici, byl zavalen prací a na cestování neměl myšlenky.3) Evidentně byla naprosto osamělá, přizpůsobila se tomuto životu bez muže tím, že se zcela dala dětem a proto toužila ještě po jednom.4) Manžel nemluví o dvou letech, ale :" ... zatím na dva roky, dál se uvidí". Kamila nemůže tušit, jaké bude ono za dva roky a je jasné, že on se pak rozhodne podle sebe.5) Mám dost kamarádek žijících už leta v cizině, majících tam občanství, důchod i pojištění. Ale všude není pojištění jako u nás a ony pořád jezdí do ČR, protože tady je to levnější. Onemocnět v cizině je opravdu problém.6) Cestování mezi Británií a ČR nemusí být pořád tak jednoduché, jednak po Brexitu už není Anglie v EU, jednak nevíme jaké překážky přinese koronavirus a může se stát cokoli, svět už pár let není tak stabilní a poklidný, jako byl doposud.A mohla bych pokračovat. Myslím, že každý má právo na svou volbu, možná je jejich manželství dávno v troskách, možná proto ji chce manžel vytáhnout do Londýna a pořídit ji další dítě, aby na něm musela být ještě více závislá - to všechno je pouze možná. Ale ať je to jakkoliv, nesoudila bych ji a už vůbec ji neodsuzovala a rozhodně bych v ní neviděla rozmazlenou trucující sobeckou paničku, která nepřemýšlí a dostatečně si neváží manželových peněz.
Kočino, bohužel v životě málokdy bývají události načasovány tak, jak se nám zrovna hodí. Spíš nás život často zaskočí. Mě trochu zaráží, že on šel celou dobu tak urputně za kariérou, když se zabydleli tady. Že ho vůbec nenapadlo, že by to mohl být pro jeho ženu problém.myslím, že je škoda, že jeho paní ke spokojená a s dětmi doma. Jemu to vyhovovalo. Kdyby měl ženu, která se hodně věnuje své práci a zapřáhne ho doma, věděl by, že má doma rovnocennou partnerku. On má doma minu, kuchařku, hospodyni. Která je na něm finančně závislá. Asi někdo namítne, že on má důležité poslání. Kariéru, zabezpečení rodiny. A děti vidí, až když o všední dny usnou. Nerada bych byla špatným prorokem. Tohle manželství, kde jsou tak odlišné názory, už nyní, spěje k rozvodu. Je úplně jedno, zda on bude smířen s tím, že rodina zatím bude v Cechach a on v Anglii, nebo zda ona kývne na stěhování, aby tedy měla pocit, že udělala pro něj i děti, co mohla. Za současné situace třetí dítě vidím jako nejhorší řešení.
Kočino, sice uznávám, že s tak malými dětmi by se ten experiment provedl snáz, protože ony by do toho nemohly mluvit, ale na rozhodnutí, které se týká všech, by se měli podílet všichni zúčastnění. Tedy i ty děti, o kterých se tak snadno rozhoduje, když se jich málokdo ptá. Tříleté, pětileté, jsou nejroztomilejší, je to hodně důležitý věk. Pro děti, mámu, prarodiče. Děkuji Helze za stejný názor. Kamarádky syn žil a pracoval pár let na Novém Zélandu. Vzal si tam Češku. Když se jim narodilo první dítě, počkali, až bude miminko odrostlejši a hurá domů. Do Čech. Vůbec neuvažovali, že by tam zůstali trvale. Kamarádka s manželem tam párkrát byli, jo, krásně si ty dovolené užili, mají na co vzpomínat. Jiná známá měla známost u Černého moře. Kluk hodný, pohledný, rodina z ní nadšená, slovanský národ se poměrně dorozumí, měla rozum i odpovědnost, nezrušila tu bydlení, v práci si vzala neplacené volno a jela si to tam vyzkoušet. Přeběhl měsíc dva tři, vše v pořádku, koukala tam i po práci, aby ji neměli na krku, a jednou se ráno probudila s pocitem, že je něco jinak. Vyprávěla mi, a jen jsem brečela a brečela. Domů, domů. Kluk i rodina nešťastní. Nechtěla, aby šel s ní, aby je opustil. Prostě jim řekla, nemůžu tu žít. Pochopili to. A řekli, jsi tu vítaná na dovolenou klidně i jednou s manželem a dětmi....
@SandraN: No vždyť jo, ale holčina to zkusila. Možná i tenhle její manžel, když uvidí, že si tam skutečně nezvykla, tak se vrátí nakonec s ní. Nebo se jejich cesty rozejdou, ale oba budou vědět, že udělali vše pro to, aby se to nestalo.Navíc to stěhování nepřišlo jako hrom z čistého nebe, ona věděla, že manžel má tyhle ambice a že po tom touží, takže to mohlli řešit dřív, ideálně ještě před těmi dětmi. Pokud se to teď vzdá, bude jí to (minimálně v nitru) vyčítat po celý zbytek společného života.A jak už zaznělo níže, není jednodušší spojení než CZ - Londýn, může tu být každou chvíli.
Děkuji Sandře, lépe napsala to, co já neumím napsat srozumitelně. Pod všemi jejími příspěvky se mohu podepsat.A ještě jedna zkušenost. Naši sousedé se seznámili v Americe, kde se jim narodila dcerka a domů se vrili, když jí bylo 5 let. Dnes je jí už 13 a je to taková zakřiknutá, smutná dívenka, děti jí říkají Američanka, moc rády ji nemají a ona tím trpí.
Ano Elynor DNESKA to je on, kdo zajišťuje zabezpečení rodiny. Stačí jedna neprofesionální chyba, úraz, nemoc, atraktivní kolegyně v práci, stačí nepřijatelný požadavek stran zaměstnavatele a má náš Čech, který DNES má vyhlídku na lukrativní místo, po kariéře. Ta nejistota je všude kolem. V případě ztráty práce v cizině, kam dotáhnu s sebou celou rodinu, to má horší následky, než když můj šéf prodá obchod a já půjdu prodávat ke konkurenci....já to lidem přeju, kariéru, prachy, cestování....pokud to chtějí oba rovným dílem, ať si děti klidně vychovávají třeba i na rovníku. Ona má z toho stěhování strach. Jak ji on může nutit, když ji má rád? On se chce mít kam vracet, chce tam mít zázemí bez ohledu na to, jak to cítí ona.
@SandraN: Tak hlavně ona je ještě s dětmi doma, chce další dítě. Kdy jindy by si to měla vyzkoušet, až se za ty 2 toky bude chtít vrátit do práce? Děti půjdou do školy? Nebude lepší čas na to, aby si to oba prubli. Jestlí on poletí sám, manželství se jim rozpadne, protože už teď jednomu na druhém evidentně až tak nezáleží.Další věc: proč by měla pálit mosty, není to v Americe, lidi, co žijí v Londýně, když chtějí, jsou doma každý měsíc. A to chodí do práce. Není potřeba prodávat bydlení tady, když on má tak vysoký příjem. Takže když to opravdu nepůjde nebo jen nebude chtít zůstat, vrátit se může vždycky. To nemluvím o tom, že v Londýně žijou mraky čechů i slováků,Vzala bych to, že jedu na delší dovolenou, když to nepůjde, mám se kam vrátit a kdyby nic, tak se apoň seznámím s Londýnem a okolím. Kdo to tak má?
Ty první dva roky ukážou, jak to bude vypadat dál. Takže bych ho plně podpořila, starala se o děti a domov, a počkala. Zda po těch dvou letech on bude stát o tu práci tam, ona o to, se tam přestěhovat. Mimochodem dítě mé známé i jeho partner sem LÍTAJÍ KE SVÉMU ZUBAŘI. Jak říkám, já to chápu, že se někdo nechce stěhovat tak daleko, domluvím se dobře a nestěhovala bych se i tak. Jsem tu doma. I když se mi ledacos občas nelíbí. Jakožto obyčejný člověk to mám snazší. Vyjdu s menším platem, než mají lidé na vyšších postech a prostě jsem tak spokojená. A baví mě má obyčejná práce a uživí mě dobře. Každý to máme nastaveno jinak.
Nestěhuje se na neobydlený ostrov, žádné vazby nemusí přetrhávat. V době internetu. A pokud se bude večer nudit, může skočit na letadlo a za dvě hodiny se vidí s kámoškama, rodičema... Mimo Covid to lítá několikrát denně v řádu 500 - 1500 Kč za zpáteční letenku.
Ano, Elynor, on argumentuje, že ona o tom celou dobu věděla. Je to tak trochu alibismus. Ona přece má právo názor změnit. Každý má právo říct, já to už dneska vidím prostě jinak. Soudě dle vyjadřování je to inteligentní a zodpovědná žena. Nacestovala si s ním, dokud neměli závazky. teď je mají. Ona tu má svoje jistoty. Může za kamarádkami, může k prarodičům, ví, co tu kde je. Děti tu mají svého doktora. Ona taky. Ono se jinak rozhoduje za sebe...já chci...a jinak za druhé. A ona kouká trošku dál, než on. Co bude za pět deset patnáct let. Může být ledacos. Za pět deset patnáct let se můžou z nejrůznějších důvodů chtít vrátit. Mezitím tu ztratí vazby, pustí bydlení, rodiče už tu být nemusí, kamarádky si najdou jiné známé.....a to, že celá rodina bude mluvit perfektně anglicky, jim bude nanic......Ona je i tady odkázaná sama na sebe. Ale je doma. Ví si rady. Tam bude ztracená. A nechce rozhodovat za obě děti, není si jistá, zda je to pro ně to nejlepší. Ono totiž není nic napořád. Kdyby řekněme ty děti byly na konci základky, bavily je jazyky a měly cestovatelské boty, třeba by řekly, paráda. Těch pár kamarádů oželíme, babička a děda bydlí přes půl republiky, moc je nevídáme, v našem městě nemáme takové vyžití, jak si představujeme, my to chceme. Se dvěma mrňousy v závěsu bych se nikam daleko nehnala. Někdo ano, někdo třeba by šel. Už jen proto, aby ukázal kámoškám, sousedům, méně úspěšným sourozencům. Už jen proto, aby mohl říct, fajn, on mě musí zajistit, jazyk neumím, budu pěkně doma a je mi jedno kde. Ona taková prostě není a já jí rozumím, já taky ne. To už by nebyla ve svojí kůži, nebyla by to ona. Kdyby udělala to, co po ní manžel chce bez ohledu na to, co bude dál. Ono se musí koukat taky trochu dál než co bude za ty dva roky...to je málo. Za ty dva roky možná manžel bude rád, že se sem má za kým vrátit, kdo mu ten domov drží, hlídá, kdo v něm na něj čeká. No a že by děti měly mít jen pochybné existence bez práce, bydlení atd.....to si tedy skutečně nemyslím.....
@SandraN: Dle článku se jedná o pouhé dva roky. Ne o "pět deset patnáct let". Když to doženeme do extrému, otec má vůči dětem stejné právo jako matka, čili stejně jako ona říká "zůstaneme tady", může on říct "jedeme". V jeho prospěch mluví to, že je to on, kdo zajišťuje životní úroveň té rodiny. Pokud by to přestal dělat, půjdou se všichni pást. Jistoty nemáme nikdo nikde, to jsem už psala, argument "má tady svého doktora" by byl možná relevantní u nemocných nebo postižených jedinců, kteří potřebují doktora obden. U zdravých je to jen další výmluva, je to řešitelné. Malé děti určitě snesou změnu lépe než ty "na konci základky", které si už stihly vytvořit určité sociální vazby. I ten jazyk se naučí líp mladší děti a v prostředí, kde se jím denně mluví, než biflováním ve škole. Že ona kouká trošku dál - no, možná do příštího pondělí, nezaznamenala jsem v textu vzdálenější horizont, ani nějaké její plány, kromě toho třetího dítěte. To příliš nesvědčí o tom, že by se toužila realizovat pracovně, sama píše, že rok sem, rok tam pro kariéru zubní laborantky nic neznamená. Co bude za dva roky, to nevíme nikdo, ale to nevíme ani v tuzemsku ani v Londýně. Ano, mají závazky. Ale taky k sobě vzájemně, a především vůči dětem. Změnit názor? Když už mám rodinu, tak holt nemůžu měnit názory jak ponožky, pokud ji chci zachovat. Co kdyby on změnil názor, naznal, že se vlastně nikdy nechtěl ženit a šel si za svým cílem? Byl by za nejhoršího padoucha pod sluncem. Místo toho on chce mít svou rodinu u sebe a poskytnout jí to nejlepší, co dokáže. A za to je doma dusno. Krása.
Jinak se slušně domluvím, dělala jsem čtyři jazyky. V cizině mám kamarády. Ale natrvalo odejít.....s malými dětmi..... to ne.
S tříletým a pětiletým dítětem bych váhala opustit domov a prarodiče. Manželovi bych takticky sdělila, že děti by tam mohly chodit do školy a já se budu tady zdokonalovat v angličtině a přemýšlet, čím bychse tam mohla zabývat. Ono být v cizině jen manželkou se mnohým už vymstilo. Bude na něm závislá. Vím, že důchod je daleko, ale jednou by ji to rozhodnutí mohlo mrzet. Něco jiného by bylo, kdyby neměli děti a kdyby i ona tam mohla dělat kariéru. Bude tam s dětmi sama a čekat, zda se tatínek vrátí k večeři nebo až na noc. Za pár měsíců jim to oběma přestane vyhovovat. Kam se pak vrátí? A co když on sám zjistí, že se zmýlil a že to nesplnilo jeho očekávání? Kam je potom potáhne? Do Ameriky? A co když přijde vážná nemoc. Na někoho z nich, na jejich rodiče,na některé z dětí. Vy říkáte, že ona to měla předpokládat a podpořit ho. Já říkám, že si neměl tedy pořizovat rodinu. Nešla bych do té nejistoty. Už jen proto, že uvnitř cítím, že dělám to, co po mně chce ten druhý a já to odmítám. Prachy jsou jedna věc. Pohoda, zázemí a lidi, co mám ráda, věc druhá. Za sebe říkám, i když má obyčejné zaměstnání, tady má možnost seberealizace. Tam bude ta manželka od toho Nováka, co tam přišel za prací. Tam nebude nic. Vyčkávala bych. S tím, že za pár let. .ale ne teď. To je nůž na krku.
@SandraN: Jenže to všechno, co píšete, se už stalo - ona je i tady jen manželkou, která je celé dny s dětmi a čeká, až se manžel vrátí k večeři. Dokonce tvrdí, že jí to tak vyhovuje, a že by chtěla třetí dítě. Že se do práce zrovna dvakrát nehrne. Co by se změnilo, kdyby totéž dělala v tom Londýně? Vůbec nic. Proč si on neměl pořizovat rodinu? Rodinu si mají pořizovat jen outsideři, co jim stačí nějaká jednoduchá práce a nemají žádné ambice? To jsou teda novinky... A Kamila si svého muže vzala i s tím, že on chce a bude dělat tu kariéru. Nezatajil jí to, naopak s tím celou dobu byla srozuměna, než se to doopravdy stalo. Takže jestli to ona celou dobu jen hrála, že tomu rozumí a že ho podporuje, a mezitím tajně doufala, že mu to nevyjde, tak co - je to taky jeho chyba? Nůž na krku je to od ní, citové vydírání jako vyšité.
... a další věc je, že osobně si myslím, že matka nemá "chránit děti před velkým světem". Naopak je má co nejlépe připravit, aby v tom světě obstály. No a ty níže popisované hodnoty - lásku a štěstí - to si člověk nosí v sobě, kamkoli se hne. I do Londýna. Pokud to nezvládá a má to vázané na určité místo, je to celkem problém, protože se vždycky může stát něco, proč bude nucen to místo opustit, a odejít bydlet jinam, a tam si zařídit nový domov. Mohli by vyprávět lidi, co přišli o všechno při povodních, nebo například ti, co v jejich paneláku vybuchl plyn a už se nesměli do svých domovů vrátit, a panelák byl zbourán. Že to nejsou úplně výjimečné události, to víme ze zpravodajství. Můžu půl života něco budovat a přes noc o to přijít - sama jsem se o tom osobně přesvědčila. Už bych si nevsadila pětník na budování domova vázaného ke konkrétnímu domu, městu, vesnici, zemi... to mi může kdykoli sebrat událost, kterou neovlivním, ale můžu si ten svůj virtuální "domov" brát s sebou kamkoli, jak bude zapotřebí.
@Elynor: "Mohli by vyprávět lidi, co přišli o všechno při povodních, nebo například ti, co v jejich paneláku vybuchl plyn a už se nesměli do svých domovů vrátit, a panelák byl zbourán"... Ti všichni zůstali ve své zemi. Ale podstatnější je, že právě ty materiální ztráty, které prožili, je zvláštním způsobem osvobodily od majetku, peněz a všeho toho, co je sice pro život potřebné i lákavé, ale co zapleveluje vztahy a co děti vůbec nepotřebují. Ty ztráty je stmelily a ač jim domoc vzaly, ještě více DOMOVA jim daly. Zatímco Londýn by je zahrnul movitými benefity, dal by jim lepší bydlení, lepší auto, lepší jídlo a lepší a lepší a lepší - ale ten DOMOV by jim právě tím vším možná vzal. Já jsem tím domovem rozhodně nemyslela ten barák, byt a tohle okolo. Ad "osobně si myslím, že matka nemá "chránit děti před velkým světem". Já si myslím, že v tak malém věku ano. Dobrá matka, nezatížená "opičí láskou" dokáže připravit dítě na všechny nástrahy světa v bezpečí své náruče. Právě jen v bezpečí matčiny náruče se dítě naučí přijímat rány, prohry a bolesti života bez zoufalství a strachu. Bránou do světa má být otec. Pouze když otec chybí, nebo je zatížen budováním kariéry, musí matka zastoupit obojí. Ale pětileté děti nemusí mít ještě ta vrata otevřená úplně dokořán.
Z článku je sice jasné, že Kamila o manželově snu věděla a počítala s ním, ale už nevíme, zda počítala s tím, že by ona s dětmi museli vycestovat taky. Rodin, kde muž pracuje v zahraničí, zatímco rodina je doma znám nemálo. Kamila tady vybudovala dětem domov, vzhledem k výdělku manžela nejspíš pěkný byt, možná rodinný domek. Miluje své mateřství, svou péči o děti. Děti zde mají zázemí, babičku, kamarády - prostě všechno to, co domov pro pětileté děti představuje. A to by v Anglii rozhodně neměli. Domy i byty se tam prodávají i pronajímají zařízené, neosobní. Měli by možná krásné bydlení, možná by se měli skvěle, měli by kuchařku, chůvu, uklízečku a bůhví co - ale ten domov, který teď mají, který Kamila pro ně budobala, ten by ztratili. Ano, Kamilin muž měl svůj sen, šel si za ním bez ohledu na rodinu teď se mu splnil a nedá si jej vzít. To Kamila ví. Ona svůj sen postavila na tom, co jí život dal (nebo zanechal). Přispůsobila se dětem a rodině. Jejím celým životem a jejím snem se stal domov a děti, její touhou ještě třetí dítě, aby se z dětí stala malá partička. Myslím si, že i ona má právo na svůj sen a když ne na sen, tak alepoň na svůj život. Na to, ochránit své děti před "velkým světem", zachovat jim dětství, vybudovat v nich to, co matky v dětech budují a naučit je žít v lásce. I u primitivních kmenů v tomto věku děti patří k mámě, přestože dospívají v dospělé muže a ženy už mnohem dřív. Ano, je pěkné naučit se jazyky a poznat svět, ale smutné, když děti ztratí domov, prarodiče, kamarády a nastoupí do první třídy v cizí zemi, jejíž jazyk neumí, v zemi, která má jinou kulturu než my, v zemi, kde se na ně budou vždy dívat jako na přistěhovalce, protože nikdy nebudou Briti. Je smutné, když budou mít sice materiálně všechno, nač si pomyslí, ale ztratí to nejdůležitější. Rodinu a domov, jak jej znaly. Ono není ve světě málo bouřících se dětí bohatých rodičů, žijících v blahobytu, majících všechno, jenom ne ten obyčejný, všední, ničím nevychvalovaný domov. A šťastná, milující máma - nedovedu si představit, že by tam Kamila našla rychle něco, co by jí dokázalo naplnit tak, jako její rodina tady - štěstí rozhodně nejsou peníze. Ono je to totiž o tom, co se stěží dá popsat. O volbě mezi materiálním blahobytem a spokojeností, štěstím, láskou srdce a plností života. Nevím, proč by Kamila nemohla s dětmi zůstat doma, dva roky nejsou závratná doba a koneckonců - může v Londýně svého muže navštěvovat a on může navštěvovat je a za dva roky budou všichni moudřejší. Možná on zjistí, že vysněná práce není všechno, nebo ona usoudí, že děti už jsou na změnu připravené, sama si v Londýně najde něco, co ji bude těšit a odstěhuje se za mužem. Podstatný problém ovšem je i v tom, nakolik může Kamila počítat s tím, že o tom, zda zůstat trvale, bude muž rozhodovat společně s ní, nebo se jednoho dne sám rozhodne zůstat. Případně - co když se muž odcizí, rozvede a oni zůstanou sami v cizí zemi.
No, Kamila odjakživa věděla, že manžel dělá všechno proto, aby povýšil do ciziny. To si myslela, že je neschopný a jsou to jen kecy? Na jeho místě bych se také divila, co se to teď děje. Dva roky nejsou tak dlouhá doba a předpokládám, kdyby to v Londýně nemohla vydržet, že by se mohla kdykoli vrátit. Kdyby manžel viděl, že to opravdu nejde, určitě by jí podpořil. Ale ani to nezkusit.... No, nesouhlasím s ní. Když peníze nejsou problém, tak by za rodiči a kamarády mohla pomalu každý týden létat ona s dětmi (dokud jsou malé, jde to i v týdnu, aby mohli trávit víkend s tátou).
Šmarjápanno. Má to nějaký smysl, se takhle šprajcovat čistě "z principu"? Když stejně ví, že na manželově rozhodnutí nic nezmění, a jediný výsledek je právě to zbytečné dusno, které doma dělá. Navíc je to její problém, ne jeho - ona celé roky věděla, že to jednou může přijít, a místo aby měla radost z úspěchu milovaného manžela, tak trucuje, asi doufala, že mu to nevyjde... ale peníze, které on vydělá, ty jsou jí dobré, to zase jo. Dva roky, to není navždy. Pokud zjistí, že to v Londýně fakt není k žití, může se vždycky vrátit, a pro děti je to skutečně velmi dobrá příležitost poznat taky něco jiného, než tu louku za barákem. Taková zkušenost jim může být jedině ku prospěchu.
@Elynor: Možná to Kamila zprvu cítila jako "z principu", ale já bych její odmítání vůbec nebrala jako šprajc. Ona jistě instinktivně cítila, že to není dobrá volba. Jednoho dne může její muž stejně jako teď bez ní rozhodnout že to "je navždy", případně se tam posléze odcizí a on ji opustí. Proto se brání. A nejenom proto - to ostatní jsem napsala níže.
@helza: Myslím, že celý problém je v tomhle: "jenže zatímco já jsem cestovatelské boty s narozením dětí odložila, můj muž je dodnes nesundal". On si vzal dívku, o které si myslel, že sdílí jeho životní přístup a hodnoty, a že se to nezmění. A ona se změnila, a to dle popisu celkem hodně. Obráceně zase ona si ho - možná - brala s tím, že doufala, že ho cestovatelské období přejde a usadí se, že se ten muž časem změní, a ono se to nestalo. Blbé, no. Ale už nerozhodují jen za sebe, musí - nebo by aspoň měli - myslet hlavně na ty děti. Aby jim nerozbili rodinu kvůli tomu, že se nedokážou najednou domluvit a každý si bude trvat na své pravdě. Že se vzájemně odcizí, to se už stalo. Tím spíš bych neriskovala dva roky odděleně. S vysokou pravděpodobností by se pán za ty dva roky nevrátil ani náhodou - už by tam dávno měl jiný život. A jakou by asi tak měla Kamila perspektivu, že sama z platu zubní laborantky uživí dvě děti, a dá jim ten vychvalovaný domov se vším, co měly dosud? Nebylo by lepší spolknout tu falešnou hrdost a dohodnout se?
@Elynor: Já to vidím tak, že Kamila, jako většina rodičů, s narozením dětí změnila své priority směrem k dětem. A ano, změnilo ji to, už nežije báječný cestovatelský život dvou dospělých, ale život mámy, život pro děti. Zatímco její muž žije dál život pro sebe a svou kariéru. Jistě by mohl žít pro rodinu a kariéru budovat jako prostředek péče o její blaho. A v tom je ten zakopaný pes. V otázce, co proč dělá. Pokud kvůli lepšímu zajištění rodiny buduje kariéru, (ani to není ideální stav, i to je stav k pochybám a zamyšlení), pak by odjezd do Londýna řešil s Kamilou společně a její námitky by respektoval. Pokud ale buduje svou kariéru a ta je pro něj prioritou, pak za ní půjde děj se co děj a Kamilu s dětmi prostě vezme s sebou, aniž jej bude zajímat její názor. Ale pak není rodině spolehlivým zázemím a oporou, pak hrozí, že kvůli kariéře rodinu opustí. A pokud by opuštěná Kamila doma v ČR neměla "perspektivu, že sama z platu zubní laborantky uživí dvě děti, a dá jim ten vychvalovaný domov se vším, co měly dosud", jakou by měla perspektivu někde v Londýně, kdyby s dětmi osaměla a neměla ani občanství, ani zdravotní pojištění, ani neuměla jazyk a ani neměla školy uznávané v Anglii? Jakou by měla případně perspektivu po návratu kdoví za jak dlouho s tím, že tady všechno opustila? Tady opravdu nejde o falešnou hrdost.
@helza: Tyhle řeči miluju. ]:-D Jasně, dělat kariéru je moc fuj, ale ty peníze jsou dobré, že? Ukaž mi ženu, která je s chlapem, který nevydělává, neuživí ji ani děti, ale velice se všichni dohromady milují a děti vůbec nepotřebují žádné materiální zázemí. 8-) Onehdy psali o rodině, co bydlela v Praze v lesejčku u výpadovky, pod stanem. Dvě malé děti do dvou let. To byl, panečku, domov, zázemí, bez honby za kariérou, vůbec to nebylo k pochybám a zamyšlení, že? Až na to, že ty děti pak skončily v Klokánku a dost pochybuju o jejich zářivé budoucnosti. Snaha o lepší zajištění rodiny je naopak chvalitebná snaha, nic k odsuzování. A nevím, co to má přesně znamenat, žít pro rodinu, ale rozhodně se to nevylučuje se slušným a dobře placeným zaměstnáním, ve kterém dotyčný postupuje a plní si své cíle. Ostatně někdo tu rodinu živit musí, Kamila z článku to nedělá, tak holt by měla trošku přemýšlet hlavou, a ne dělat naschvály.
@Elynor: Já tady vypadám jako někdo, kdo pohrdá kariérou a penězi. Možná částečně ano, ale tento svůj postoj nikomu nevnucuju. Ale nemít karieru a nebýt finančním guru ještě neznamená bydlet v přívěsu a živit se kořínky. Většina mužů má slušné zaměstnání a jemu odpovídající výdělek i v dělnických profesích a většina žen tyto normální chlapy neodmítne. Většina žen chodí a vždy chodila do práce, protože dva platy rodina potřebovala. A byly a jsou to spokojené rodiny. Vybírat si partnera podle toho, zda mě uživí - to myslím dělají zlatokopky.
@helza: Spousta samoživitelek si vybralo muže, u kterého bylo předem jasný že ženu s dítětem neuživí (platí už jedny alimenty, má exekuci, pije, hraje apod) a ted naříkají, že jsou na všechno samy , bez peněz atd. Přiznání vlastních chyb žádné naopak , ještě aby stát jim zaplatil alimenty za jejich špatnou volbu.
@j66: Svět není černobílý a to, že muž nedělá kariéru vůbec neznamená, že neuživí rodinu. Nejsou jenom extrémy - chlapi s velkými egy, plnými prkenicemi, mocí, kariérou a prací, od níž se neutrhnou, kterou si nosí domů, prací, pro kterou žijí a kterou žijí i ve spaní, muži, pro které je rodina pouhým potvrzením toho jak jsou dobří a kromě nich pak už jenom nespolehliví chlapi, kteří neuživí rodinu, ani sami sebe. To jsou dva extrémy a mezi nimi žijí miliony správných chlapů, kteří umí vzít za práci, byť si ji nenosí domů, kteří své rodiny uživí a taky pro ně žijí, protože nežijí pro tu práci, ale pracují proto, aby se měla rodina dobře.
@j66: Ona mu ale nebrání odjet. To, že ona sama nechce jet s ním přece vůbec neznamená, že ho, jeho kariéru a jeho cestu nepodporuje. Podporuje ho už tím, že se stará o děti, domov, o rodinu. Podporuje ho tím, že se v té péči našla a vzdala se své práce, aby se on nemusel o nic starat, mohl profesně růst a budovat kariéru. A už nikdo myslím nepsal, že on je sobec, pouze si nedokáže představit, jak vnímá situaci Kamila, pouze ji přestal brát jako člověka, který má sice jinou, pro něj asi primitivní a hloupou, ale svou pravdu. Začal ji brát jako hloupou maminu, která netuší, co je pro ni dobré a tak ji to prostě předloží jako malému dítěti a její názor nebere vážně.
@helza: On chce, aby jela s ním. zatím na dva roky, ale zřejmě věří, že mu pracovní zařazení v centrále firmy prodlouží. Případně že tak bude mít lepší pozici při hledání nové práce. A nejedná se přece jen o peníze, jedná se o pracovní postup a uspokojení z práce. Proč by měl chtít zůstat na nižší pozici, když má na víc? Nebo to alespon zkusí a uvidí zda na to skutečně má. Manželka mu zajišťuje servis pro to co dělá a z článku nevyznívá, že by považoval manželku za hloupou, že je v domácnosti. A ona se přece nevzdala práce, kvůli tomu aby on dělal kariéru, ale protože ji péče o domácnost víc uspokojuje než práce zubní laborantky. Když to vezmu obráceně, tak o co ona přijde, když bude pečovat o domácnost v Londýně místo v Praze? Ona nepřijde o nic, ale on přijde o příležitost, která se už nikdy nemusí vrátit. Jasně, stěhovat se s ním do Londýna nemusí, ale pochybuji, že to jejich vztah vydrží.
@j66: Já si myslím, že cizí životy nemůžeme soudit, ani nemůžeme nikomu radit, protože jenom oni sami ví, co cítí a co se v nich odehrává. A už rozhodně nemůžeme nikoho odsuzovat. Je to sice smutné, ale občas se stane, že se životy dvou, doposud milujících se lidí, rozejdou, například, když jeden vyletí za kariérou do světa a druhému by duše zemřela, kdyby opustil svou zemi. A nikdo z nich nenese vinu a nikdo nemá právo kohokoliv z nich z čehokoliv vinit. Ano, vyjet do světa, vybudovat si postavení, být ve svém oboru dobrej, mít vysoké cíle - to zní vznešeněji, tak proč mu houfně nefandit a proč tu jeho maminu, která se JENOM motá kolem děcek a pro vyšší cíle nemá pochopení, kolektivně neodsoudit. Tak jste to tady se vší parádou udělaly a mě a Sandru odsoudili spolu s ní. A všechny, které to četly se k vám všem svými souhlasy přidaly. Je zvláštní, že v ženském časopise všechny ženy tak obhajují muže a pro ženu nemají ani stín snahy o pochopení. Asi je na tom svět už velmi dobře, když máme pro muže tolik tolerance, obdivu a pochopení. Ženy se, zdá se, vrací tam, kam patří. Do kuchyně, co by tiché a poslušné služebnice schopných mužů.
@helza: Když se ale vrátím k tomu článku, tak skutečně paní Kamilu nechápu. Ona je v domácnosti, do práce se jí vracet ani nechce, to že dělá manželovi zázemí s tím nemá problém evidentně ani jeden z nich. Co se týče podpory manžela v kariéře tak z článku vyplývá, že ona vlastně ani neví co manžel přesně dělá , ji zajímá to finanční ohodnocení, které jí umožňuje být v domácnosti. Tak o jakém obdivu a a pochopení manžela je řeč? Pochybuji, o tom že manžel chtěl nebo chce mít doma "hospodyni", ale ona se tou "hospodyní" stala sama a dobrovolně. Z článku nevyplývá ani jazykový problém.
@j66: Nevím, zda ti to jako odpověď stačí, ale Sandra to napsala líp, než bych to dokázala já. Jestli nechápeš, co vadí Kamile, tak já při vší snaze nedokážu vůbec pochopit jak může někdo nechápat Kamilu a to, o čem Sandra píše. (Já tradičně píšu dost nesrozumitelně, to bych ještě pochopila.) Mně všechno to její nekompromisní obviňování říká jediné - totiž, že pro ženy 21. století na Dámě má kariéra, peníze a plat muže vyšší váhu, než pocity jeho ženy. A proto ji kolektivně odsuzují za to, že nechce být jen nickou s dětmi v domácnosti někde v cizině a za to, že si dovolila sdělit svému muži, že takový život žít nechce. Za to že si vůbec dovolila mít svůj názor. Z čehož mi vyplývá, že upřednostňujete model rodiny v němž žena, která má děti musí poslouchat a tvářit se spokojeně, i kdyby ji mělo srdce puknout.Kdosi psal, že v době "skajpu", mobilu a tak, může klidně mluvit s rodiči a kámoškami i z toho Londýna, že může za nimi i jezdit. Stejně tak může zůstat doma a skajpovat si s mužem v londýně, stejně tak ho tam může navštívit i s dětmi, nebo on je tady. A jestli si říkáš, že když nepojede, manželství to nevydrží, pak takové manželství nevydrží ani v tom Londýně. Dobré manželství takovým odloučením jenom pookřeje, zachraňovat umírající vztah dvouletým pobytem v cizině je snad ještě horší nápad, než dalším dítětem - což ostaně její muž navrhoval taky. (Ačkoliv před tím nesouhlasil, takže možná i proto, aby si ji pojistil, aby ji víc učini ještě víc na sobě závislou.)Ano, přečteš si znovu článek, a napíšeš mi, že třetí dítě chtěla ona. Chtěla, ale určitě ne takto, chtěla ho doma, tady, v situaci zelené vdovy, v níž žila, ale rozhodně ne někde v cizině. Je to totéž, jako když píšeš "Pochybuji, o tom že manžel chtěl nebo chce mít doma "hospodyni", ale ona se tou "hospodyní" stala sama a dobrovolně." Ona ale taky neplánovala stát se "hospodyní", ona se jí stala. Přizpůsobila se potřebám dětí i manželově kariéře, vzdala se svých snů a plánů a nakonec tu roli dokázala přijmout a být v ní šťastná. Což ale vůbec neznamená, že kdyby dala děti do školky a nastoupila do práce, že by nebyla ještě šťastnější.Ono je třeba trochu číst i mezi řádky. Kamila nestudovala gympl, nebo něco neurčitého, byla zubní laborantkou, studovala něco, co bylo jejím snem, něco za čím opravdu chtěla jít - musela ale mít srdce pečovatelky, aby studovala zdravku, jinak by ji taková škola nepřišla mysl A proto pro ni i péče o rodinu a děti znamená mnoho, a i proto pro ni domov (tím nemyslím prachy, nábytek, barák a zahradu, ale rodiče a lidi a atmosféru, vůně...) znamená tolik.
@helza: Já nevím, kde jsi přišla k tomu závěru, že se ženy vrací do kuchyně, aby byly poslušné služebnice schopných mužů? A navíc já si nemyslím že práce ženy v domácnosti je nějaká dehonestující. Já sama jsem byla doma 8 let a jsem za to ráda. Déle bych doma už nebyla, protože jsem vnitřně cítila, že je čas na změnu. Nicméně si myslím, že spousta žen by dala přednost být v domácnosti ještě déle případně pořád. Bohužel náš sociální a důchodový systém to v podstatě neumožňuje.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.