Nevím, co by pro děti bylo lepší, kdybychom se s Petrem rozvedli a každý si oficiálně našel nového partnera? Nebo to, že mají sice doma mámu i tátu, ale nevidí nás dát si pusu nebo se vzít za ruku?
Snažíme se dělat pro děti to nejlepší, ale možná jim vlastně ubližujeme. Ani jeden se nechceme vzdát dětí a střídavá péče nám nepřijde ideální. Ani se ale už nepokoušíme dát svůj vztah dohromady, na to jsme si příliš ublížili.
Přitom původně to byla taková láska. Chodili jsme spolu čtyři roky, s partou kamarádů jsme jezdili na chalupu, na hory, v létě na vodu. Na Otavě mě Petr nad ránem na jezu v Katovicích požádal o ruku a byl to jeden z nejhezčích okamžiků v mém životě. Ale už ani tyhle vzpomínky nezabírají a nepřeklenou propast mezi námi.
Byli jsme rodinka jak ze ženského časopisu. Brali jsme se ve třiceti po dvou letech společného bydlení, rok po svatbě se nám narodila Eliška, o tři roky později Kuba. Petr měl skvělou práci, takže nás uživil a mohli jsme i s dětmi jezdit dál na hory a v létě k moři, i když já jsem byla na mateřské. Ani nevím, čím to začalo, že jsme se začali jeden druhému odcizovat. Petr hodně pracoval, jednou týdně chodil s klukama na volejbal a pak do sauny a většinou jednou týdně měl ještě nějakou jinou akci. Já zase chodila dvakrát týdně večer cvičit. Byla jsem šťastná, že se dokážeme u dětí vystřídat, že oba ještě žijeme svůj život a že i já mám prostor dělat něco jiného než být jenom s Eliškou a Kubou.
Takže nám zbýval jeden večer v týdnu, kdy jsme byli oba doma, plus víkendy, které jsme dost často trávili u jeho nebo našich rodičů nebo s kamarády. Dneska si říkám, že jsme zapomněli na čas, který by byl náš, jen my dva spolu. Málokdy jsme spolu šli jenom ve dvou na večeři nebo do kina. Bylo to plíživé, až dneska, když se podívám zpátky, vidím, že jsme vlastně přestali být partnery a byli z nás především rodiče.
Postupně jsme se jeden druhému víc a víc vzdalovali. Já se zeptala Petra, co bylo v práci nebo o čem se bavili s klukama, ale vlastně mě to až tak nezajímalo, moc mi to neříkalo, víc a víc jsem cítila, že to je Petrův svět. Stejně tak on si nechal převyprávět, co jsem dělala celý den já, ale vlastně to byly takové dva monology, které suplovaly rozhovor.
Možná jsme se nedokázali srovnat s realitou, prostě je normální, že ze vztahů časem vyprchá vášeň, tak co bych chtěla, přece nejsem malá. Ale asi mě to zaskočilo víc, než jsem si kdy dokázala představit. Největší chybou bylo, že jsme to spolu včas neřešili. Ani já, ani Petr jsme nepřišli s tím, že bychom byli ve vztahu nespokojení nebo že máme pocit, že se jeden druhému vzdalujeme. Prostě jsme tak žili. K odcizení se postupně přidala podrážděnost, občas jsme jeden na druhého vyjeli.
Když jsem nastoupila do práce, přidaly se konflikty kolem vyzvedávání dětí, vždy jeden z nás musel skončit v práci dřív a postarat se o ně. Najednou začalo být u nás dusno, jenže ani jeden z nás neměl odvahu o tom začít mluvit, dokud byl ještě čas. Věčná naštvanost přerostla v období, kdy jsme spolu nemluvili, tichou domácnost jsme měli i dva týdny v kuse a maskovali jsme ji komunikací s dětmi, které naše soužití nevědomky zachraňovaly.
Jednoho dne to Petr nevydržel a po jedné hádce prohlásil, že se stěhuje pryč. A opravdu odešel. Na dva týdny. Dětem jsem řekla, že tatínek musel na služební cestu, snažila jsem se tvářit, že vše je v pořádku, ale v břiše jsem měla kámen. Po dvou týdnech se Petr vrátil a my poprvé začali mluvit o nás dvou. Petr přiznal, jak moc mu během těch dvou týdnů děti chyběly, že bez nich nechce být. A vzápětí dodal, že i já.
Ten večer jsme se spolu po dlouhé době milovali, ale byla v tom spousta bolesti a zoufalství, alespoň já jsem to tak cítila. Jak se říká, že sex dokáže zachránit vztah, tak mně přišlo, že jenom obnažil naši prázdnotu. Cítila jsem, že už je pro nás pozdě. Teď už to nebylo o vzájemné spontánní radosti z toho, že jsme spolu, ale o úporné snaze, kdy jsme oba z rozumu do naší rodiny investovali emoce a energii, abychom ji udrželi.
Přesto když jsem po půl roce zjistila, že Petr má milenku, zhroutila jsem se. Tohle jsem si nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Udělala jsem scénu, brečela jsem, ale to bylo tak všechno. Pořád jsem si říkala, že takhle nemůžeme dál žít, ale nějaké finální rozhodnutí jsem odkládala, nedokázala jsem to rozetnout.
Až jsem po dvou měsících potkala Martina. Spolužák z vysoké, patřil k partě lidí, se kterými jsme jednou za uherský rok zašli na pivo. Martin mě pár dní na to pozval na oběd a bylo jasné, že o mě stojí. Říkal, že mu to doma nefunguje, a když mě po týdnu pozval na večeři, domluvila jsem se s Petrem na hlídání a prostě jsem do toho šla, i když jsem nebyla nijak zamilovaná. Jen jsem využila příležitosti.
Nic moc jsem od toho nečekala, o to víc jsem byla překvapená, jak to mezi námi fungovalo a že nám spolu bylo dobře. Po dlouhé době jsem se cítila aspoň na chvíli bezstarostně. Nějakou dobu jsme se scházeli, jenže nedokážu hrát na dvě strany. Pořád jsem měla pocit, že patřím k Petrovi a že ho podvádím. Takže jsem to jednoho dne Petrovi řekla s tím, že to chci řešit. Petr mě ale překvapil tím, že jemu by přišlo nejlepší, kdybychom spolu formálně zůstali kvůli dětem žít s tím, že prostě emoce a sex budeme každý hledat jinde. Tu noc jsem probrečela, ale když jsem nad tím pár dnů přemýšlela, přišlo mi to jako nejlepší řešení.
Jen jsem si to musela s Martinem ujasnit nebo mu říct, že tedy já se rozvádět nemíním. Byl překvapený, ale přijal to. Bohužel to vydrželo jen dalších několik měsíců, protože mu to začalo víc a víc vadit, takže jsme se rozešli.
A tak koukám kolem sebe a doufám, že mi život přihraje někoho, s kým překlenu dobu, než děti vyrostou a půjdeme s Petrem od sebe. Zatím se před dětmi tváříme, že je všechno v pořádku, ale stejně si říkám, že se časem začnou ptát, proč se nikdy neobejmeme, a že je nenaučíme, jak se k sobě mají muž a žena chovat.