Kamila si prošla rozvodem v době, kdy byl nejvyšší čas pořídit si miminko. Jelikož nechtěla čekat o moc déle, rozhodla se co nejrychleji najít muže svého života. Jak to dopadlo?
Byla jsem patnáct let vdaná, většinu z toho období šťastně, ale manželství nám nevydrželo. Poslední roky už to byl jen zvyk a oba jsme to věděli. Když Radim nakonec přišel s návrhem, že se chce rozvést, moc smutná jsem ani nebyla.
Trápilo mě jen to, že jsme spolu neměli děti. „Čtyřicítka skoro na krku, kde rychle vezmeš chlapa, který by s tebou chtěl založit rodinu?“ říkala jsem si, když jsem první večer po rozvodu seděla v bytě, odkud už dávno zmizely všechny věci mého teď už exmanžela.
Laura Poláková
14. května 2019
Abych celý ten proces co nejvíc urychlila, rozhodla jsem se už po dvou měsících, že je načase začít znovu chodit na rande. Patnáct let jsem byla vdaná a svému muži věrná, předtím jsme s Radimem tři roky chodili.
Pustit se do toho znovu pro mě nebylo vůbec nic jednoduchého. Navíc – chlapi kolem čtyřiceti jsou už dost probraní. Ale i tak jsem za týden měla první rande. Domluvila mi ho kamarádka. „Je to kolega z práce, taky rozvedený, a už skoro rok žije sám. Určitě se ti bude líbit,“ prohlásila Jana dost sebejistě.
Laura Poláková
12. května 2019
První rande po tolika letech! Když na to teď vzpomínám, vlastně to nebylo až tak špatné (vzhledem k mým dalším zkušenostem), i když nejvíc ze všeho se mi vrylo do paměti, jak byla celá ta akce únavná.
Nejdřív nervy s tím, co na sebe. Prošla jsem celou skříň dvakrát a nakonec jsem kvůli úplně cizímu chlapovi utratila celou měsíční rezervu za nové sako a boty. Pak zase nervy. „O čem s ním budu mluvit?“ děsila jsem se už tři dny předem.
Laura Poláková
9. května 2019
Byla jsem opravdu příšerně vystresovaná, což znamená, že jsem se začala hloupě hihňat hned ve chvíli, kdy jsme si podávali ruku. Žádná jiskra nepřeskočila, večeři jsme oba v podstatě přetrpěli a pak už jsme se nikdy neviděli. Ztráta času. (Mimochodem žádné další rande mi Jana už nikdy nedomluvila.)
Absolvovala jsem pak další rande naslepo, ale hlavně přes inzerát. Nejsem ošklivá, a tak zájem byl. Musím říct – bohužel. Většina chlapů se dala rozdělit do dvou základních skupin – buď to byli absolutní zoufalci, nebo neandrtálci, podle kterých musí být od určitého věku každá ženská bez chlapa zoufalá. „Myslel jsem, že přijde zase nějaká machna, ta poslední potřebovala zhubnout nejmíň dvacet kilo,“ svěřil se mi jeden Romeo, sám nechutný padesátiletý tlusťoch s přehazovačkou.
Laura Poláková
7. května 2019
Zkoušela jsem to několik měsíců, pár mužů vypadalo i docela nadějně, ani jednou jsem se ale nepropracovala přes třetí rande. Zájem pokračovat jsem neměla ani já, ani oni. Bylo to frustrující, zvlášť když jsem se dozvěděla, že Radim bude mít dítě. Pořád jsem slyšela tikat ty pověstné biologické hodiny.
Dělala jsem pro seznámení opravdu hodně. Pročetla jsem stovky inzerátů a dokonce zhubla o deset kilo, ale pořád nic. „Proč nemůžu zavadit o pořádného chlapa?“ propadala jsem pomalu depresi. Až jsem po víc než roce přišla na to, že největší problém nejsou kila navíc ani nedostatek normálních jedinců opačného pohlaví, ale moje hlava.
„Jestli si chceš někoho najít, musíš se přestat chovat, jako bys byla zadaná,“ prohodil manžel mé nejlepší kamarádky, když jsem si u ní zase jednou léčila splín. „Co je to za blbost? Víš, na kolika rande jsem už od rozvodu byla?“ pustila jsem se do něj.
Když jsem ale ráno seděla v autobuse, znovu mi to vyskočilo v hlavě. Celou cestu jsem pozorovala holku, která seděla přes uličku. Bylo jít tak šestnáct a evidentně se jí líbil kluk, který stál kousek před námi. To, co předváděla, byla ukázková škola flirtu – a já si v té chvíli uvědomila, že po patnácti letech v manželství a skoro roce marného „randění“ kolem sebe pořád vysílám signál: „Nesahat.“
Laura Poláková
2. února 2024
A tak jsem se začala učit flirtovat. Nejdřív jsem to zkoušela v autobuse a metru. Pokaždé, když jsem nastoupila, jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli tam náhodou nenarazím na někoho zajímavého. A když tam někdo takový byl, trénovala jsem na něm.
Žádný uštvaný výraz a pohled zabořený do okna, ale rozhlížet se kolem sebe, občas o něj – samozřejmě jakoby náhodou – zavadit pohledem, a když to vypadalo nadějně, třeba se i trochu usmát, a hlavně nepřehánět.
Laura Poláková
30. dubna 2019
Ze začátku jsem se k tomu musela pokaždé hodně přemlouvat. Ale víte co? Fungovalo to. A i když jsem v metru ani v autobuse toho pravého nenašla, vím, že právě díky tréninku na spolucestujících mám dneska chlapa, se kterým můžu být šťastná.
Pracuji ve velké firmě a s Tomášem jsem se na chodbě nebo ve výtahu míjela roky, ale ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom si spolu mohli něco začít. Až jsme se jednou potkali v jídelně. „Tak krásně ses na mě přes ten řízek usmála, že jsem si k tobě prostě musel přisednout,“ prozradil mi potom. Co na to říct? Snad jen, že díky němu mám teď k úsměvu mnohem víc důvodů, třeba i to, že už brzy očekáváme naše první miminko.