Pořád na to musím myslet, je to už tak dlouho, mám, co jsem si přála nejvíc – moje děťátko. A vlastně bych měla být šťastná. Ale po pravdě, nepřestává mě to užírat.
Pamatuju si to úplně přesně. Když jsem se tehdy probudila, byla středa a mě došlo, že můj život s Tomášem je už jen iluze, že se nikdy nedočkám zásnubního prstenu, svatby, miminka. Že mě prostě už dávno nechce, že jeho budoucnost leží mimo můj vesmír, mimo moje touhy, mimo moje tělo. Dala jsem si sprchu a šla do práce. Jako normálně, ale normální na tom nebylo nic.
Cítila jsem, jako bych se posouvala rychlostí světla někam do neznáma. Pryč od lásky mého života. V hlavě mi to šrotovalo. Nepletu se? Přeci je na mě stále hodný, žijeme si pohodlně. Jezdíme na dovolené, jsme zaběhaná dvojice. Ale věděla jsem, že mě můj instinkt neklame. Už se téměř nemilujeme. A když ano, úzkostně si hlídá, aby rychle našel prezervativ. Jak dlouho jsem si nalhávala, že to bude fajn, že se Tom jednou rozhoupe?
Rodiče se mě na to pořád ptali. Kámošky radily, že musím jako omylem otěhotnět. Ale já nechtěla postavit společný život na lsti. A tak jsem zůstala sama. Bylo mi 35 a posledních jedenáct let jsem prožila po boku někoho, kdo mi nikdy neplánoval říct: „V dobrém i ve zlém…“
Zavolala jsem mámě a poprosila ji, jestli bych mohla na pár dnů, možná týdnů, k ní do bytu. Byla v pohodě, vždycky mně i ségře říkala, že ať se stane cokoli, u ní máme vždycky dveře otevřené. Tomášovi jsem poslala esemesku, že večer nepřijdu a že nepřijdu už nikdy.
V pondělí jsem si šla pro věci, Tomáš mi je pomohl balit. Neříkal skoro nic, nepřemlouval mě, ať zůstanu. Podle mě byl rád, že jsem ten krok udělala já a on nemusel vybočit ze své linky správňáckého pohodáře. Naložil mi kufry do auta, dohodli jsme se, že společný nábytek zůstane v bytě a on mi za něj pošle nějaké peníze. Byt byl po jeho babičce, takže nebylo, co řešit.
Tři roky jsem dávala svůj život do pořádku. Vzala jsem si hypotéku a odpoutávala se od toho podivného jedenáctiletého „nemanželství“ s Tomášem. Ztratila jsem většinu společných kamarádů. A hlavně, musela jsem zkousnout, že ani ne rok po mém odchodu se mi od kamarádky doneslo, že Tomáš čeká mimčo se svojí novou přítelkyní. Prý se to nějak stalo, ani to nečekal. Cože? Polkla jsem tehdy na prázdno. Proč mi tvrdil, že se na dítě ještě necítí?
V té době jsem se snažila odpovídat na inzeráty ze seznamek, randila jsem se všema, kteří se mi ozvali. Ale bylo to divné, ti kluci mě vůbec neoslovovali. Srovnávala jsem je pořád s Tomášem. Bála jsem se, že mi totálně ujel vlak. Nad vodou mě držely kmošky, některé šťastně vdané, některé v podobné situaci jako já. A když jsme si vyrazily na Slovensko a já v lanovém centru potkala strašně sympatického učitele lyžování, který přes léto pomáhal právě s lezením po provazových lávkách zavěšených ve stromech, měla jsem pocit, že se karta obrací.
Šílená vášeň a pár nekonečných nocí v jeho pokoji. Vypadalo to na pořádný restart mého usmoleného života. Ale když jsem to pak nedostala a oznámila tu skvělou zprávu svému slovenskému princi, byl v šoku. Řekl mi, že je ženatý a jestli jsem si jistá, že to dítě je jeho. Hrdě jsem mu oznámila, že od něj nic nechci a ať na mě zapomene. Prý je rád, že to takhle beru a zavěsil. Byla jsem sice zlomená, ale hlavně nadšená. Řvala jsem štěstím: Budu mít miminko!
Jsem teď sama, se svým krásným chlapečkem, jmenuje se Tadeášek. Máma mě podržela. Prodala byt a koupila si garsonku, tu pak prý zdědí ségra. Mně dala zbytek peněz, prý abych to nějak překlepala s placením hypotéky na mateřské. Chtěla bych si někoho najít, ale mám strach. Pořád dokola myslím na Tomáše, dokonce jsem se přistihla, že šmíruju jeho fotky na Facebooku. Nakonec jsem si ho musela zablokovat, jinak bych se z té jejich rodinné idylky pomátla.
Pořád nechápu, proč se to takhle muselo stát. Proč Tomáš nechtěl dítě se mnou? Měla jsem u něj zůstat? Třeba by se nakonec rozhoupal. Miluju svého synáčka, ale jinak si připadám úplně zakletá.
