Každý máme nějaké slabé místo, o kterém raději nehovoříme, obvykle se s tím snažíme poprat sami. Kamila se svěřila se svou neodolatelnou náklonností k nákupům z nabídek katalogů oblečení a různého zboží.
Vyrostla jsem v rodině, kde jsme byly čtyři sestry ve věkovém odstupu zhruba dva roky. Nemohu říct, že bychom měli nouzi, ale na nějaké zbytečnosti, jak říkal náš otec, prostě nezbývalo. Byla jsem nejmladší, většinou jsem oblečení dědila po sestrách, ale abych nevypadala jako chudáček ze sirotčince, musím říct, že babička úžasně pletla a naše maminka byla zručná a šikovná švadlena. Když se dívám na staré fotky z rodinných výletů, kam nás naši často brávali starou Škodou 1203, byly jsme vždycky jako „z cukru“.
V době, kdy jsem nastoupila do učení, nebyl problém sehnat si katalog oblečení nebo jiného zboží, všichni víme, jak nás před třiceti lety začali prodejci i výrobci bombardovat letáky a katalogy tak krásně barevnými, že oči přecházely. A jak mně jako puberťačce bylo líto, že jsou to věci pro mě nedostupné. Jak jsem si začala vydělávat, přece jen občas na nějakou parádu zbylo – rodičům jsem přispívala spíš symbolickou částkou.
Provdala jsem se, přišly děti, bylo dost starostí a méně času na prohlížení mých oblíbených katalogů. Myslím, že to bylo dobře, držela jsem tak svou vášeň k nakupování nabízených produktů dost na uzdě.
Po čase děti odrostly a manžel se dál věnoval úspěšné instalatérské firmě, kterou si založil, ještě když byly děti školou povinné. Vedlo se nám dobře, ale neměla jsem podrobný přehled o výdělcích mého muže, jen mě těšilo, že dárky k narozeninám i Vánocům vždy financoval ze svého.
Zůstali jsme nakonec v domku sami a manžel mi velkoryse navrhl, že si svoje výplaty mám nechávat jako kapesné. Že stačí sám zajistit chod domácnosti, výdaje na nákupy potravin, a ještě jsem mohla dvakrát do roka vybrat místo, kam pojedeme na zahraniční dovolenou.
A tady se probudila znovu moje vášeň – tahala jsem domů tlusté katalogy všemožných cestovních kanceláří, vybírala zprvu bližší a levnější pobytové zájezdy, později jsem nás nasměrovala do opravdové exotiky se vším komfortem, který k takové dovolené patří.
Na takovou dovolenou pochopitelně potřebujete několikery plavky, plážové šaty, šaty do města, oblečení na večeři v restauraci a další nezbytnosti. A bylo kde a z čeho vybírat, a tak byl můj cestovní kufr rok od roku objemnější.
Někdy jsem se zarazila, co všechno vlastně pořád nakupuji, většinou jsem oblečení měla na sobě sotva několikrát a pak jsem přeplněné skříně vyprazdňovala do pytlů pro charitu nebo šatstvo rozdávala kamarádkám.
Lákalo mě kupovat i jiný sortiment než oblečení. Někdy doplňky a dekorace, jindy jsem nakoupila povlečení, nové osušky a ručníky, tu zase záclony – ne že bychom to potřebovali, ale moc se mi to líbilo a bylo to tak krásně naaranžované v katalogu!
Jestli si myslíte, že jsem v cizině nechala svou nakupovací mánii spát, musím vám říct, že vůbec ne. Měla jsem dobrý přehled, co se kde vyplatí koupit, a tak jsem kromě objemného kufru na cestu do ciziny táhla domů ještě tašku s nějakými svetříky, botkami, kabelky jsou taky moje oblíbené, a kde byla možnost nějakých šperků, dokázala jsem si též vybrat. Náhrdelníky, náramky s přívěsky, náušnice a prsteny – to snad byl vždycky nejsilnější zážitek z dovolené.
Jenže – co s tím vším? Bydlíme na malé vesnici, a když jdu v sobotu ráno pro pečivo, nemůžu se ověsit šperky jako turecká princezna, a nikam jinam (kromě zaměstnání) vlastně nejdu. Za sestrami, které bydlí v okruhu do dvaceti kilometrů, dojedeme na kole, a moje róby tak visí a čekají na příležitost.
Na větší nákupy do města potřebuji taky jen běžné oblečení, a tak si poslední dobou říkám, jestli jsem to celé roky trochu nepřeháněla? Pravda je, že každý koupený kousek ošacení i vybavení mi udělal radost, ale poslední dobou už ta radost není taková. Asi začínám stárnout.