„Neměla bych těm děckám něco koupit?“ „Samozřejmě,“ usmívá se Vendula. „Ovšem jedině v případě, pokud si nejpozději do roka přeješ platit jim i za to, že ti odpoví na pozdrav.“
Abyste tomu rozuměli… Vendula je pro mě naprostá a jediná autorita, co se týká výchovy dětí.
Pochopitelně, že jako většina lidí, i já vlastním matku a přísahám, že kdykoliv budu potřebovat poradit, jak zneškodnit na zahrádce krtka, ve kterém filmu je Ben Affleck nejvíc sexy nebo jaký vitaminový přípravek použít na problémy s nadýmáním, obrátím se s důvěrou právě na ni.
O výchově dětí ale neví zhola nic. Za důkaz mého tvrzení snad lze považovat skutečnost, že její jediný syn tráví již třetí rok v nápravném zařízení a její jediná dcera podléhá depresi z vlastní nedokonalosti častěji než erotickým touhám. Dalo by se přímo říci, že žije pravidelným depresivním životem…
„Myslíš, že to bude tak zlý?“ ptám se a hrozně moc chci slyšet, že ne, že jsou případy, kdy děti přilnou k nastávající manželce svého otce rychlostí vteřinového lepidla. A jejich svazek je posléze podobně pevný a neoddělitelný.
Kdyby podobná informace vzešla z úst Venduly, měla by pro mě obzvláště cenu. Vendula je totiž člověk, který vám pohostinně klidně i o půlnoci namaže med na chleba s máslem, ale toho bohdá nebude, aby vám ho mazala kolem huby.
„Nebude to zlý, Mášo,“ říká mi přesladce a ze srdce mi tak urve kus žuly, který mě vzápětí zavalí, „bude to mnohem, mnohem horší.“
Ukázka je z knihy "Otcomilky" od Simony Monyové.
Další informace najdete na
www.monyova.cz