Která z cest vás, Karle, přivedla na vrchol?
Nikdy jsem o vrcholu nesnil, ale vždy jsem strašně moc pracoval. Ať už mi budete věřit, nebo ne, nepřemýšlel jsem o tom, že budu jednou celkem dobře finančně zajištěný. Mě práce, kterou se zabývám, moc bavila. Vzhledem k tomu, že jsem se léta zabýval vrcholově sportem, jsem člověk, který nerad prohrává. Chytal jsem dorosteneckou ligu ve fotbale, skákal o tyči za Rudou hvězdu Praha, tady jsem nasbíral cenné zkušenosti.
Snažil jsem se celý život bojovat, jít pořád dopředu a najednou se roky tvrdé práce zúročily. Veškerá dřina se později zúročila také v mém muzikantském životě. Jako hudebník jsem začal vítězit s písničkami, které se staly hity. Hanka Zagorová začala vyhrávat Zlaté slavíky, dvakrát jsme vyhráli TÝ-TÝ.
Vy jste se v mládí věnoval hlavně sportu. Hrajete tenis, fotbal... Muzika přišla až později. Přesto, že jste sportovec tělem i duší, prožil jste velkou část svého života v šoubyznysu. Co vám to dalo nebo naopak vzalo?
Do šoubysnysu jsem přišel víceméně ze sportovní branže, kde jsem se věnoval skoku o tyči a chytal dorosteneckou fotbalovou ligu. Sport by měl být o jasných výsledcích, výhrách a prohrách a já jsem měl tenkrát pocit, že v takovém světě určitě vyrůstám. Získal jsem v tomto prostředí určitý náhled na život a myslím, že právě tato zkušenost mi pomohla později v době, kdy jsem založil kapelu pro Hanu Zagorovou. Podařilo se mi ji udržet prakticky osmnáct let jen se dvěma nenásilnými změnami. Dbal jsem od počátku na to, aby členové týmu byli velmi přísně vybraní profesionálové i osobnosti. Navíc to byli většinou sportovci, a tak jsme na zájezdy vozili lyže, tenisové rakety, síť a míč na nohejbal. Stále jsme něco podnikali, takže se nám při naších koncertních šňůrách vyhýbala ponorková nemoc. Dodnes se rád se všemi potkávám, bohužel až na jednoho skvělého člověka a pianistu Miloše Nopa, který nás opustil navždy. Ale určitě už postavil nebeský band, ve kterém válí dál.
Tato profese mi ovšem vzala soukromí, protože pokud je muzikant neustále na cestách, nemá možnost věnovat dostatečnou péči a čas svým nejbližším, kterým nucená samota někdy nevyhovuje. V některých případech dochází i k rozchodům.
Tato zkušenost mne utvrdila v názoru, že pokud spolu dva lidé chtějí žít, je potřeba, aby byli co nejvíce spolu.
A co mi má profese dala? Dostal jsem se k velmi zajímavým, chytrým, vzdělaným lidem, od kterých jsem se v životě mnohému naučil. Poznal jsem naštěstí, co je to vděk a potlesk nabitých sálů a sportovních hal, kde s námi návštěvníci společně zpívali všechny naše písničky. A musím říci, to byla neskutečná droga…
Teď už s kapelou nejezdím, ale hlavně se starám o vydavatelství Multisonic, které jsem založil vlastně už v roce 1989.
Vaše vydavatelství je také producentem koncertů Jazz na Hradě, které se konají každý měsíc. Pravidelně se jich účastní také prezident Václav Klaus. Jak se vám podařilo navázat tak zajímavou spolupráci?
Pan prezident Václav Klaus dostal jako příznivec jazzu skvělý nápad - pořádat na Hradě pravidelně každý měsíc s týmem prezidentské kanceláře jazzové koncerty. Konají se ve Španělském sále, nebo v Nové galerii. Jako hostující hudebníci začaly přijíždět hvězdy českého jazzu, později jazzu evropského a dnes už i ze zámoří ty nejzářivější hvězdy světové jazzové scény. Koncerty jsou pravidelně beznadějně vyprodané. Mým úkolem je živá vystoupení natočit, zpracovat a vydat edici "Jazz na Hradě", která dnes obsahuje již 45 projektů.
Na koho kromě Hanky Zagorové také velmi rád vzpomínáte nebo s kým dodnes udržujete přátelské vztahy?
Kromě Hanky, která je mojí kamarádkou na život a na smrt, si velmi vážím Karla Gotta. Osobně jsem přesvědčen, že Karel je mimozemšťan. Už jenom tím, co dokázal nejen v dobách minulých, ale i teď, ve svých sedmdesáti letech, si zaslouží úctu a obdiv. Nedokážu si představit, že by někoho podrazil. Je to vrchol profesionála.
Moc jsem si vážil také svého kamaráda, skladatele Karla Svobody, a textaře Zdeňka Borovce. Jeden z mých nejbližších byl Miloš Nop. Na něj nezapomenu nikdy, chybí mi na každém kroku. Samozřejmě, že mám rád lidi, s nimiž spolupracuji dodnes – Pavla Vrbu, Edu Krečmara...
Která lidská vlastnost vám nejvíc vadí, či dokonce uráží?
Myslím, že nejvíc mě v životě deprimuje a rozrušuje pocit zrady. Už jako kluk jsem se nerad díval na film o Jánošíkovi, protože jsem věděl, že proradná baba mu v kritickém okamžiku nasype pod nohy hrách. A určitě je pro mě vzhledem k mému přesvědčení absolutně nepřijatelná zrada parašutisty Čurdy na svých kamarádech v heidrychiádě.
Jaké máte zájmy kromě sportu a muziky?
Mám rád knihy. Dnes na čtení už nemám tolik času, ale jako kluk jsem velmi rád četl, například Remarqua. Později se k němu přidal Hemingway, Werich a Churchill. Jsou to lidé, jejichž filosofii, moudrost a myšlení obdivuji. V poslední době si znovu rád pročítám všechny knížky Oty Pavla.
Udělal jste v životě mnoho chyb, nebo jste měl spíše štěstí?
Bez chyb se člověk v životě nemůže obejít. Určitě jsem jich v životě několik udělal.
Když se ohlédnete zpátky, jakých hodnot si nejvíce vážíte?
Slušnosti. Můj táta říkal, že se slovíčkem „děkuji a prosím“ prožiji hezčí život. A je to pravda. Vždy jsem se k lidem choval slušně a mohu říci, že se mi to vrací.
Řeknu vám jednu věc. Co mě nejvíc rozhodí nejen teď, ale co mi zásadně vadilo vždycky, v mém životě i v historii, tak to je zrada. Neumím si představit, že bych i jen dokázal uvažovat o tom, někoho podrazit.
Za nejdůležitější stále považuji chlapský stisk ruky při uzavření obchodu. Znamená to pro mne kolikrát více než jakákoli oboustranně podepsaná smlouva. Mám kolem sebe tým lidí, se kterým spolupracuji léta, takže se nemusím bát vzájemné zrady. To, co si řekneme, opravdu platí.
Nejvíce si dnes ale cením toho, že mám zdravé děti. Žiju hlavně pro ně. Všechny jsou nesmírně talentované, jsem na ně hrdý, já jim nejen pomáhám jako táta, ale jsem také jejich producentem. Produkuji filmy o rybách Jakuba, který je rybářem, muziku Pepíka a Terezky, kteří se vydali na pěveckou dráhu.
Mluvil jste tady na začátku o sportu, o tom, co vám dal do života...
Musím znovu říct, že sport mi dal opravdu hrozně moc. Naučil jsem se nezbláznit, když jsem v některém konktrétním případě prohrál, protože jedna prohraná bitva ještě není prohraná válka. Taky mě naučil přístupu k životu, problémům, které život logicky přináší.
Naučil jsem se, že je důležité fandit druhým. Uznávám určitou rovnost. Víte, já mám raději jednání na rovinu, což ve mně, a nejen díky sportu, zůstalo. Ve sportu sice chce každý vyhrát, ale musí také umět prohrát. To jsou vlastnosti důležité i pro běžný život.