Není všechno zlato, co se třpytí, zjistila Karolína. Během svých sportovních pokusů se seznámila se sympatickým lékařem, nebyla ale jeho jediná pacientka, ke které projevoval větší sympatie…
Nikdy jsem nebyla žádný drobeček. Od patnácti let vážím mezi 75 a 80 kilogramy. Měřím skoro 180 cm, takže jsem nikdy nepůsobila jako vysloveně tlustá, ale rozhodně také ne jako éterická víla. Hrávala jsem basketbal, ale pak jsem si nešťastně zlomila kotník.
Doktor, který mne vezl sanitkou, se tvářil vážně a připravoval mne na to, že se téměř na sto procent nevyhnu operaci. Měl pravdu. Noha plná šroubů a příšerná otrava. Skoro rok jsem se pořádně nemohla hýbat. To se bohužel projevilo na mé hmotnosti. Rychle a strašidelně. Když se ryska váhy dotkla stovky, chtělo se mi zemřít a oplakala jsem to. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že mám opravdu obludné rozměry.
Přepadlo mne naprosté zoufalství. Byla jsem omezená v pohybu, takže sportovat nešlo. A já jen kynula a kynula. Všechny diety, které jsem zkoušela, byly k ničemu. Sotva jsem dýchala, začala mne strašně bolet záda, klouby i hlava. Chyběl mi prostě pohyb. A pak jsem si našla skvělou rehabilitační sestřičku. Od začátku mě brzdila, ať nechci zázraky a mám trpělivost. Moc jsem ji sice neměla, ale co mi zbývalo, když jsem sotva chodila. Upravila jsem svoje stravovací návyky a především jsem se chtěla konečně zvednout a zase se začít hýbat.
Sice to bolelo, ale opravdu jsem se donutila každý den odbelhat alespoň tři kilometry – s posvěcením rehabilitační sestry a s tím, že mi řekla, ať se nepřepínám a poslouchán svoje tělo. Kupodivu to šlo. Procházky mi dělaly čím dál líp, jedla jsem zdravě a tak, jak mi poradili odborníci. Všechno se k dobrému obracelo. Prostě a jednoduše, začala jsem hubnout. Ze začátku to šlo rychle a kila letěla dolů. Po čase se to trochu zabrzdilo, ale to už jsem věřila, že všechno zvládnu a na každodenním pohybu jsem byla prakticky závislá.
Pravidelně jsem běhala, a i když jsem nebyl žádná šampionka, moje výsledky se zlepšily natolik, že jsem sebrala odvahu a přihlásila se na půl maraton. Poctivě jsem trénovala, běhala jako o život deset kilometrů denně, upravila si životosprávu a hlavně pevně věřila, že to dám.
A pak přišel den D a já spolu se spoustou dalších vyrazila. Byla jsem na sebe pyšná, běžela jsem ne zrovna s lehkostí, ale určitě s odhodláním. Až do okamžiku, kdy jsem si podvrtla kotník. Naštěstí ten druhý, který nebyl zlomený. Službou přivolaný lékař, mimochodem moc hezký kluk, byl ten samý, který se o mne staral před více než rokem, když jsem si na basketu zlomila druhou nohu. Říkal, že jsem mu povědomá, ale já ho poznala hned.
Když jsem mu osvětlila situaci a připomněla mu, za jakých okolností jsme se viděli naposledy, dostal záchvat smíchu. Ujistil mne, že tentokrát se nic tak hrozného neděje a bude stačit pytlík se zmraženým hráškem. Jen dodal, že tak za tři dny klidně budu moct jít na pivo a že by se moc rád připojil, protože mám zjevně problém s tím, abych si udržela tělo v celku.
Na pivo jsme šli. Sice se časem ukázalo, že jsem zdaleka nebyla jediná pacientka, se kterou takhle „vyrážel“, a to vůbec nemluvím o manželce, ale co už. Běhám dál a doufám, že tohohle doktora už nikdy potřebovat nebudu. Zlomené srdce bolí stejně jako zlomená noha.
