Osudová láska je jen jedna a ne každému vyjde na celý život. Karolína tu svoji potkala v dobách komunismu v Paříži, dnes už jí zbyly jen vzpomínky…
Tento příběh se odehrál před dávnými lety a nebýt té doby tenkrát, věřím, že by skončil jinak. Bylo mi osmnáct let, odmaturovala jsem na ekonomické škole a plánovala svatbu a kupu dětí. Typická idealistka. Už v patnácti jsem si našla chlapce, ačkoliv s odstupem času si uvědomuji, že mi ho vlastně našla moje starostlivá maminka. Jmenoval se Ludvík.
Vzali jsme se asi měsíc po ukončení mého studia a Ludvíkovi rodiče nám naplánovali svatební cestu. Můj tchán měl dobré styky, takže získal výjezdní doložku do Paříže, města milenců. Nevěřila jsem, že se tam někdy podívám. Natož, že tam budu prožívat líbánky! Všechny moje kamarádky mi záviděly...
Laura Poláková
24. ledna 2019
Do francouzské metropole jsme odjeli vlakem. Ubytování nám poskytli manželovi příbuzní. Prožívala jsem báječné chvíle. Jednou jsme se vypravili do restaurace "La grande roche" na Montmartru. Přišel k nám číšník a lámanou francouzštinou se nás ptal, co si dáme. Když mi nesl pití, uklouzl mu tác a on pronesl: "K čertu." Pohlédla jsem na něj a s úsměvem jsem promluvila česky.
Bylo to, jako kdybych potkala dávného přítele, někoho z rodiny – vždyť on byl krajan, a to se cení. Prohodili jsme spolu pár zdvořilostních frází a já odešla se svým mužem pryč. Druhý den na mě Ludvík neměl čas. Strýc ho vzal někam do "pánské společnosti" a já se musela zabavit sama.
Laura Poláková
22. ledna 2019
Vyrazila jsem tedy na procházku Paříží. A koho jsem nepotkala! Ano, zase on – MŮJ číšník! Usmíval se na mě, pohovořili jsme a nakonec jsme spolu strávili celý den. Ukazoval mi Paříž a vyprávěl mi o sobě. Jmenoval se Michael, ale všichni mu tam říkali Mišel. Ani mě neoslovoval "Karolíno", začal mi říkat Kara s tím pěkným francouzským "r".
Dny letěly jak splašené. Můj manžel byl neustále pryč se svým strýcem a mě nechával na pospas Francii, cožpak tohle jsou líbánky?! Ludvík se mi čím dál tím víc vzdaloval a já pomalu zjišťovala, jak úžasný je Michael.
Laura Poláková
20. ledna 2019
Nechávala jsem se unášet city, které mě celou naplňovaly. A tak se stalo nevyhnutelné. První polibek pod Eiffelovou věží, druhý u Notre Damu, třetí v Tuileriích a tak dále... Trápilo mě, že podvádím Ludvíka, ale nemohla jsem si pomoci.
Poslední den, kdy můj muž byl zase v "pánské společnosti", se to stalo. Michael mě pozval k sobě do bytu a já s ním strávila chvíle plné lásky, vášně a objetí, zatímco můj manžel trávil čas v nějaké herně.
Laura Poláková
17. ledna 2019
Když vše skončilo, rozplakala jsem se. Michael mě hladil po tváři a já dodnes slyším, co mi tehdy řekl: "Není to tvá chyba, Karo. To já měl mít rozum, holčičko. Možná se za tohle dostanu do pekla... Ale Bůh ví, že právě za tohle se tam dostanu rád. Miluju tě. Navždy." Pustil mou ruku, naposledy mě políbil a rozloučili jsme se.
Chtěla jsem se do Paříže vrátit, ale později už to nešlo. Manželství s Ludvíkem trvalo ještě dva roky. Náš vztah nezachránilo ani dítě. Ludvík začal provozovat ilegální činnost, a když v době totality vycítil příležitost, utekl do zahraničí. Tím se pro mě, jako příbuznou (rozvedli nás později), uzavřely na deset let státní hranice.
Laura Poláková
15. ledna 2019
Po revoluci jsem se snažila Michaela vyhledat, ale nepodařilo se mi to a bylo mi jasné, že na mě stejně určitě nečekal. Znovu jsem se vdala a prožívám šťastné manželství, osudová láska to ale není. Bůh ví, že Michaela miluji dodnes. Otevřel mi oči.