Brát si někoho, koho znáte jen krátkou dobu, není ten nejlepší nápad. Dneska už to bohužel vím. Můj muž je hezký a celkem hodný chlap, jenže s postupem času mi na něm čím dál víc vadí jedna věc. Nedá se to říct jinak, než že je prostě hloupý.
Mohu si za to samozřejmě sama. Vdávala jsem se zbrkle, ani ne tak z velké lásky, jako spíš s pocitem, že už je nejvyšší čas. Řada z vás si možná řekne, že jestli je tu tedy někdo hloupý, jsem to já, a nejspíš máte také pravdu.
Jenže jsem za sebou měla několik nevydařených vztahů. Ten poslední trval skoro pět let a já věřila, že s dotyčným už zůstanu napořád a založím rodinu. Místo toho přišel ošklivý rozchod, ze kterého jsem se dlouho dávala dohromady. Když jsem pak hodnotila, co měli moji dosavadní partneři společného, došla jsem k závěru, že mi vlastně stačí málo. Chci někoho, kdo bude hodný a bude mi dávat najevo, že mě má opravdu rád. To jsem vlastně nikdy nezažila.
Když se objevil Ivan, žádná láska na první pohled to nebyla, ale sympatičtí jsme si byli. Randili jsme spolu pár týdnů a mně už hlavou běžely věci jako „Je ti skoro pětatřicet, jestli chceš děti, máš nejvyšší čas, není moc nad čím přemýšlet a na co čekat. Ivan byl do mě úplně zblázněný, a když mi poprvé řekl, že mě miluje, jednala jsem s ním na rovinu. Řekla jsem mu, že toužím po dětech a ať mi upřímně řekne, jestli je se mnou chce, a to brzy, nebo mu jde jen o nezávazné chození. Pak nemá smysl, abychom spolu byli.
No a tak jsme se vzali a měli jsme štěstí, že se mi podařilo už za půl roku bez problémů otěhotnět. Naše tříletá Madlenka je můj největší poklad a za to, že ji mám, jsem Ivanovi nesmírně vděčná. Jenže to je v současnosti ten největší cit, který ke svému muži cítím – vděk. A to je poněkud málo.
Nejraději si čte na internetu zprávy z bulváru
Že si my dva vlastně moc nerozumíme a jsme úplně odlišní, se ukázalo poměrně brzy. Věděla jsem samozřejmě od začátku, že Ivan je „jen“ vyučený a já jsem vysokoškolačka, ale nepřipadalo mi to důležité. Znám plno lidí, kteří nemají žádné velké vzdělání, a přesto jsou to osobnosti s přehledem. Můj muž ale mezi ně bohužel nepatří.
Záhy jsem zjistila, že si vlastně nemáme moc o čem povídat. V počátku chození je to jedno – poznáváte jeden druhého a vyprávíte si o svých životech a zajímavé vám připadá pomalu i to, kam druhý chodí pro chleba. Ale když jsme se vzali a začali spolu bydlet, najednou byly večery poměrně tristní. Ivan nejraději kouká na fotbal nebo sedí u počítače a čte si bulvár. To mi u chlapa připadá dost nepochopitelné.
Už když jsem chodila na návštěvy k němu do bytu, všimla jsem si, že nemá vůbec žádné knížky. Ale opravdu žádné! A když naopak on viděl mou velkou knihovnu, napůl s obdivem, napůl nechápavě pronesl: „Takových knížek! Já v životě přečetl tak tři!“ A smál se tomu jako bůhvíjakému vtipu.
Dobrá, ne každý je čtenář. Ale Ivan je tak nějak bez koníčků celkově, a hlavně bez názoru. Respektive zeptat se ho na názor k nějaké věci bývá zbytečné, protože o ní nic neví. Druhou variantou je, že si o ní přečte něco v bulváru a pak přebírá to, co se tam píše. Těžko říct, která možnost je horší.
Neumím si představit, že s ním zůstanu
Je smutné zjistit už po pár měsících, že si s druhým nemáte o čem povídat. A že když už se do debaty pustíte, jste skoro vyděšení z toho, co z druhého padá za moudra. Za těch několik let už toho bylo tolik, že by to vydalo na humoristickou knihu. Když řekne, že Amazonka teče ve Spojených státech, nebo spáchá v jedné krátké větě tři hrubky, je to ještě to nejmenší. Horší jsou jeho komentáře k politice nebo tomu, co se děje ve světě. Pro svůj vlastní klid už se s ním o takových věcech ani nechci bavit, ale vyhnout se tomu nedá.
Ještě horší je, že se podobně přihlouple projevuje i v běžném praktickém životě. Občas mám pocit, že si ze mě snad dělá legraci! Když nám v autě přestalo hrát rádio, zcela vážně tvrdil, že to bude tím, že je v nádrži málo benzinu. Poslat ho něco koupit do obchodu nebo vyřídit na úřad je jako sázka do loterie. Asi to zní z mé strany arogantně, ale můj muž mi připadá zkrátka poněkud neschopný a čím dál víc mě to rozčiluje. Navíc se už nedokážu ovládnout, a pokaždé, když z něj zase vypadne nějaká perla, ironicky si z něj dělám legraci. Je to hnusné a vím to, ale to byste ho museli slyšet!
Ivan začal v poslední době sám mluvit o druhém dítěti. Na jednu stranu bych si moc přála ještě jedno, na druhou pořád váhám, jestli je správné rozšiřovat rodinu s mužem, který mi neimponuje a kterého vlastně ani nemiluju a spíš mi leze na nervy. Nechci se s ním teď rozcházet a třeba se to ani nikdy nestane, třeba spolu jednou společnou řeč najdeme, ale spíš se obávám, že to jednoho dne zkrátka nevydržím a řeknu dost.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
