Spousta žen doufá, že se jejich láska kvůli nim rozvede, opustí ženu, děti a začne s nimi žít oficiálně. Přesně v to věří i Katka, po skoro dvaceti letech ale pochopila, že marně.
Poslední tři roky mám intenzivní pocit, že mi ujel vlak. Sice si žiju krásný život, mám skvělou práci, několik dobrých kamarádek a partičku bezva přátel, se kterými slavíme narozeniny a jezdíme na lyže. Měla jsem a mám i skvělého chlapa, se kterým si báječně rozumíme, jedinou vadou na kráse je to, že je ženatý. Teď mi však došlo, že mi v životě chybí dost zásadní věci – třeba děti nebo to, že mi nikdo neuvaří čaj, když jsem nemocná.
Jenže mně to dlouhé roky nevadilo. Potkali jsme se, když mi bylo pětadvacet a Marcel, který je o deset let starší, mě naprosto uchvátil. Byl vtipný, sebevědomý, věděl, co chce, jen prostě byl už pět let ženatý a měl malou holčičku. Hned mi bylo jasné, že nepřichází v úvahu, že by se rozvedl, ani jsem to po něm nechtěla.
Naprosto mi vyhovovalo, že si žiju nezávislý život, mám čas na práci. Jako začínající právnička jsem byla mnohdy v kanceláři i dvanáct hodin, takže bych stejně na nějaký vztah asi neměla čas. Který kluk by se mnou vydržel? A já bych pak musela řešit, zda mám spěchat domů udělat večeři, nebo raději dodělat podklady pro novou smlouvu klientovi.
Takže jsem si užívala dvakrát, třikrát týdně večeři či oběd, po večeři jsme většinou zašli ke mně a ráno jsem nemusela řešit, že jsem nenakoupila na snídani. Občas se nám povedl i společný víkend a to jsem pak byla v sedmém nebi. Motalo se kolem mě více mužů, ale s nikým jsem si nerozuměla tak jako s Marcelem. Dovolené a Vánoce jsem neřešila, bylo kolem mě pořád dost kamarádek a kamarádů, se kterými jsem mohla trávit čas.
Jenže postupně se všichni vdávali, ženili a já začala být sama. To byl první okamžik, kdy jsem si začala říkat, zda něco nedělám špatně. Jenže pokaždé, když jsem pomyslela na rozchod s Marcelem, všechno se ve mně sevřelo. Jednou jsem to i zkusila, ale vydržela jsem to jen měsíc.
Jenže se čtyřicítkou se vše nějak změnilo. Najednou jsem začala přemýšlet o tom, co bude. Uvědomila jsme si, že trávím čím dál víc času sama, nemám děti, rodiče stárnou. A Marcel se kvůli mně nikdy nerozvede. Je pyšný na svou rodinu, k dceři přibyl malý Vojta, se kterým dneska chodí na fotbal a bruslit. Své děti by za mě nikdy nevyměnil.
A tak přemýšlím, co mám dělat. Kdybych teď do toho praštila, možná bych stihla mít aspoň jedno dítě. Ale mám vyměnit chlapa, se kterým je mi dobře, i když není můj, za někoho, s kým prostě budu žít, mít miminko, ale třeba si nebudeme rozumět? Nevím, co mám dělat, ale je mi jasné, že na rozhodování moc času nemám. Buď teď, nebo nikdy.