Kateřina (43): Osmnáct let žiju tajně se ženatým mužem

Elynor: :)))

Slova "ponechat to osudu" chápu jako "nebudu dělat nic a po večerech se budu trápit myšlenkama, že všechno by mohlo být jinak, kdybych byla něco udělala". Naproti tomu nenechat to osudu by znamenalo například vzít papír, a napsat si - varianta A = chci mít vlastní dítě, co pro to musím udělat? A vypsat si to v bodech. Varianta B = netrvám na vlastním, stačí mi jakékoli dítě, co udělám - dám si inzerát, začnu číst inzeráty pánů s dětma, začnu chodit někam, kde se můžu seznámit... Varianta C = nechám si milence a přestanu si vymýšlet nereálné věci. Varianta D = přihlásím se jako teta do SOS vesničky. Varianta E = koupím si psa a přijdu na jiné myšlenky. Varianta F.... až Z. A až to bude mít všechno vypsané, tak si to porovná, pečlivě si promyslí, co je pro ni přijatelné a jaké překážky je ještě ochotná překonávat a co už jí přijde, jako že to za to nestojí, pro něco se rozhodne a pak si za tím půjde. S rozmyslem a cíleně. Nikde není řečeno, že by potom to její konečné rozhodnutí nutně bylo zodpovědné a moudré - ale bude to její rozhodnutí a bude vědět, že si to sama vybrala, a sama taky ponese následky, jestli si vybrala blbě. Toto celé podle mého obnáší "nenechat to osudu". A nedá to zase tolik práce. Jestli člověk uvažuje o tak zásadní věci, jako je potomek, což je záležitost na doživotí, a významně to ovlivní několik lidských životů do budoucna, tak to snad za trošku té námahy stojí, ne?

helza: já tedy rozhodně nikde nepíšu, že by na to měla rychle naběhnout, mě se její myšlenka, hodně rychle si teď pořídit dítě, když nemá stálého chlapa (jen ženatého milence), vůbec nelíbí.

Rambíša: Taky mě je divné postavení manželky, její pocity a tak.

Teď nevím, jestli nejsem prdlá. Většina z vás píše, že myslet na dítě v tomto věku, zvlášť myslet na dítě proto, aby se o mne ve stáří postaralo, je špatné. A současně jr podle vás to úplně nejhorší a nejpitomější ponechat věc osudu. Ale co pak znamená opak - tedy neponechat to osudu? Začít zodpovědně hledat správnou cestu tím, že začnu intenzivně pracovat na tom, jak si to dítě pořídit a případně se i vdát? Fakt tomu nerozumím. Ponechat to osudu znamená přeci nenutit ženáče k dítěti a rozvodu, nelítat a nehonit prvního chlapa který se namane a udělat z něj otce, ale klidně žít dál svůj život a počkat, co se stane. Jestli potkám "toho pravého", můžu ženáče opustit a vdát se, ten pravý může být rozvedený, či vdovec a mít své děti, nelítat po doktorech kvůli umělému oplodnění a podobně. Případně, pokud se nějakým zázrakem stane a já otěhotním, nemusím lítat po doktorech kvůli interupci. Jak jinak se mám chovat, tedy rozumě a zodpovědně mě nenapadá. Asi už mi to nemyslí. ☺

Mata69: Proč? Může se přeci zamilovat do vdovce s už odrostlejšími dětmi. Já teď nějak nevím, jak to myslíš, jako že pokud chce děti, tak má na to rychle naběhnout - bez chlapa s jedinou vážnou známostí - ženáčem? Nebo že pokud potká osudovou lásku, vdá se a náhodou otěhotní, má jít na interupci?

Je nějak divné,že by manželka za tak dlouhou dobu netušila,že má někde tajnou konkurenci,spíš je to asi z její strany vědomé,možná si Kateřina mohla dítko s tím pánem pořídit už dřív,a už by jí dávno mohlo dávat obklady na hlavu i nosit čaj! Ale jestli má dost peněz,tak si může zaplatit domácí hospodyni,služku nebo tak něco,aspoň na dobu nemocí, a dítě tím pádem nebude ani potřebovat.

farah.farah: hezky jsi to shrnula. Stále dumám jak napsat jaký je rozdíl mezi tím,když si pořizují lidé mladší než když si ho hodlá pořídit taková žena jako v příběhu. Ano - většina lidí chce děti, možná sobecky, možná je to nastavení pudové (ať si to přiznáme nebo ne), aby pokračovala naše část, náš rod...aby tu po nás něco zbylo, abychom měli prostě jakési pokračování. Koneckonců na tom celé lidstvo stojí. Jinak bychom vymřeli. Paní ale nemá ani potencionálního otce, ani mládí (s ohledem na pořízení dítěte) a jediná její pohnutka je, že zůstala sama. A chce to prázdno nějak vyplnit.

Zebruška: tak třeba já to vnímám jako sobecké vůči tomu dítěti. Pokud si dítě pořídí mladá úplná rodina co ví že dítě uživí a pod tak vytváří co nejideálnější prostředí pro vývoj dítěte. Žena co je sama ve 43 letech by si měla uvědomit že mnohé věci oproti běžné rodině dítěti neposkytne, už jen proto že je na hranici věku starých matek a mladých babiček, dále proto že prvoplánově chce dítě a otec v těch plánech figueuje dosti virtuálně a i s ohledem na to jestli si je vůbec ochotná představit co to pro ni bude znamenat, čím je člověk starší tím hůře se přizpůsobuje nepohodlí a dítě ač je to srandy a lásky kopec prostě pohodlí života snižuje.:) Tzn je reálné že mu bude dobrou mámou když ho nechce kvůli němu ale pořizuje si ho jen proto aby jí nebylo smutno stejně jako si jiné ženy pořizují třeba robertka?;)

Elynor: bingo!

Mata69: hele, ale pes tak dlouho nevydrží :-) tak 15 let a konec, to je teď brzo pořizovat psa "na stáří". To bych spíš počkala, až budou dostupnější cenově ti japonští roboti. To se naprogramuje podle aktuální potřeby, neodmlouvá, když by mě naštval, tak ho vypnu, a čaj uvařit by to mohlo zvládnout :-) venčit se taky nemusí, neštěká a nerozčiluje tudíž sousedy, no a občas by asi holt bylo nutné nějaké upgrade, ale to je potřeba i u obyčejného počítače :-) já bych to brala spíš než psa :-))

Bouděnka: rodičovský příspěvek je sociální dávka, a dostane ho každá matka bez ohledu na to, jestli má právní vzdělání nebo ne. No a bohužel si jaksi nemůžeme vybírat, na co půjdou jednou zaplacené daně... rozhodnout se, na co nebo komu chceme přispět a komu ne. Ale to je stejně nepodstatné, takhle ten problém z článku nestojí. Tam jde primárně o to rozhodnutí, jestli vůbec do toho jít, a paní, zdá se, vůbec nepomyslela na to, jestli si její případné dítě zaslouží být vystaveno riziku, že se narodí například s Downovým syndromem (kde pravděpodobnost u matek po 40 vzrůstá velmi významně), jak se takové pozdní těhotenství podepíše na jejím zdraví, jestli bude mít i za 10 - 15 - 20 let dost sil na to vychovávat potomka a plno dalších věcí - a navíc teda nikde nemá záruku, že jí to dítě jednou bude vařit čaj, jak jest proklamováno :-) Taky lze předpokládat, že by tím Kateřina přišla o toho milence, proč by měl za ní nadále docházet, když by ona neměla na něj čas při péči o potomka, to má doma, to nemusí za milenkou, takže by si patrně našel jinou milenku, mladší a bezdětnou.

Barbina10: jako rada "pořiďte si dítě, ať nejste ve stáří sama", to je teda terno! Neměla by si radši pořídit psa?

Elynor: já myslím, že paní s právním vzděláním sociální dávky potřebovat nebude a kdyby, tak jí ráda přispěju. Je velká šance, že vyroste další vzdělaný člověk.

Barbina10: umělé oplodnění spermatem od anonymního dárce není v tomto státě možné pro ženy bez partnera. Musela by si to zaplatit někde na zahraniční klinice. Nebo si sehnat někoho, kdo bude ochotný vystupovat jako otec dítěte, nechá se zapsat do rodného listu a nebude se s ní soudit o alimenty. Samozřejmě že když by byla pevně rozhodnutá za každou cenu si to dítě pořídit, je tohle taky cesta. Ale jak k tomu to dítě přijde, že nebude mít otce, a jak k tomu přijdou daňoví poplatníci, že jim budou muset přispívat na sociální dávky? Je rozdíl pomoci matce a dítěti, kteří se dostanou nezaviněně do problémů, oproti placení dávek někomu, kdo už dopředu chce cíleně zneužít systém, jenom proto, že prostě chce.

Jestli opravdu po dítěti toužíte a jste ochotnáná nést za něj sama zodpovědnost,tak to udělejte,třeba přes spermobanku,nakonec byste si to v šedesáti vyčítala,že jste to nezkusila.Nebudete na stáří sama,vlastní dítě je vlastní dítě,neposlouchejte zaručené rady a jednejte srdcem.Jako právnička nebude problém dítě finančně zabezpečit,poř. sehnat i hlídání a třeba se právě přes dítě seznámíte s někým,s kým utvoříte rodinu.Přesně takový případ byl u mě v práci,paní bylo 45 let,několik pokusů o otěhotnění,ale povedlo se a dnes má krásnou sedmiletou dcerku a nikdy nezalitovala. Byla sportovkyně,sportuje dál i s dcerou a právě kamarádi ze sportu jí v začátcích hodně pomohli.Je šťastná.

Zebruška: Plně souhlasím s Vaším názorem,mám stejný úhel pohledu.

Také se kloním k názoru, že v jejích letech je poněkud pozdě teprve začínat přemýšlet o dítěti, když není na obzoru ani žádný vhodný tatínek. A to ne proto, že by to bylo, jak tu několikrát zaznělo, sobecké - ono totiž rozhodnutí mít dítě je vždy a pouze sobecké. Proč si totiž většina lidí pořizuje děti (nepočítám neplánovaná otěhotnění)? No přece proto, že je chce! A chce je kvůli sobě, kvůli svému pocitu! Ne v zájmu rozvoje lidstva :-) Takže Kateřininy pohnutky jsou zcela normální a obvyklé, chtěla by dítě kvůli sobě. Problém vidím spíš v tom, že ten vlak jí v tomto směru už opravdu ujel. Už samo o sobě je první otěhotnění přirozeným způsobem v tomto věku spíš nereálné (i když i zázraky se někdy dějí), spíš by to by běh na delší trať za lékařské asistence. Plus k tomu připočíst dobu, než najde vhodného tatínka... No, to by taky mohla poprvé rodit v 50 letech, to už fakt není ono :-) na jejím místě bych už nepočítala s dětmi, spíš se nebránila případnému jinému vztahu (a trochu se i aktivně poohlížela někde jinde), který by třeba byl pro ni uspokojivější a měl by větší perspektivu do budoucnosti.

tak vezmu to odzadu ve 43 je pravděpodobnost prvního přirozeného početí téměř rovna zázraku, a za sebe teda považuju za nesprávný přístup uvažovat o dítěti z důvodů vyplnit vlastní samotu a pod.........Nemá chlapa, který by s ní dítě chtěl, a pořídit si obojí jen aby jí to vyplnilo pocit prázdna je podle mne slepá ulička která ve skutečnosti nikoho moc šťastným neudělá. Ten život si takto zvolila a každá volba má své důsledky. Celý život se z nějakého důvodu vyhýbala skutečnému vztahu a vystačila si s rolí "té druhé". Tak si říkám jestli ona ve skutečnosti nebude ten typ co se bojí skutečné blízkosti a proto právě zvolila takový druh vztahu, u kterého má jistotu že ten chlap se k ní nikdy "úplně" nepřiblíží.

Tak mně z toho článku vyplývá, že Kateřině to celé roky vyhovovalo, žádný problém nebyl, a ani tam nečtu, že by se cíleně bránila tomu potkávat jiné muže a že by se snad snažila být věrná svému milenci. Podle mě šlo o oboustrannou domluvu, která byla fůru let v pohodě. Až dokud si náhle Kateřina nevzpomněla, že chce dítě. A i potom uvažuje celkem realisticky a chápe, že milenec kvůli ní rodinu neopustí. Ani si nemyslím, že snad Kateřina někdy od milence očekávala nějaké "jistoty" - taky proč? Milenec je na zábavu, ne na jistoty. Kdyby si s tím dítětem vzpomněla tak před 8 lety, ve svých 35 letech, mohlo to možná mít nějakou šanci. I když si myslím, že i v těch pětatřiceti by se jí obtížně hledal narychlo nějaký otec pro dítko, ale přece jen by tam byla větší pravděpodobnost, že by to mohlo povést. Dneska už by to musel být malý zázrak. A co se týká toho "nechat to osudu" - to je to nejhorší, co může člověk udělat, neřešit nic a čekat, co se stane. Od toho má rozum, aby svůj život nějak řídil a někam směřoval. Přece když jedu autem, a najednou uvidím, že jedu někam jinam, než kde jsem chtěla být, tak nezastavím a nebudu čekat, co se stane. Buď to otočím a vrátím se hledat tu správnou cestu, nebo zkusím jet dál a najít jinou příhodnou cestu, kterou by to šlo.

Mata69: aha jo máš pravdu

helza: nechávat ale ve 43 letech "co se má stát stane se" zrovna v případě, že se mluví o dítěti poněkud nezodpovědné.

modrodolka: monada píše 43+20 je 53, o deset let se sekla....je to přeci 63. ;-)

Pro Mata69 : Jakých 10 let? 25+18 =43 Blbnu já?

Nějak nerozumím tomu, jak se k celé věci staví manželka Kateřinina přítele. Nevím, zda je Káča tajnou milenkou, nebo zda se o ni v jeho rodině ví. A pokud neví, co se stane, když to praskne? Tohle mi moc nesedí. ♠♠♠ Já osobně bych si na jejim místě "povolila" koukat se i jinde. Ne cíleně, ale kdyby se náhodou stalo a já potkala někoho, kdo by ve mně "zapálil oheň", nebránila bych se tomu a svého ženáče bych opustila s nadějí, že jsem mu takovou "nevěrou" neublížila. S dětmi bych ale nepočítala. I tak by to bylo těžké rozhodnutí, veliká změna v životě a velké riziko, že to nevyjde. Říkala bych si ale, že co se má stát, stane se a ponechala bych všechno osudu. Protože současný stav milenky ženatého muže taky není žádnou jistotou.

Já bych řekla, že čas na rozhodování jste už dávno prošvihla. Ve 43 letech dumat jestli si pořídit dítě, svobodná, v dlouholetém vztahu se ženatým mužem, trochu sobecké ne? Celý život si žít podle sebe, bez závazků ke komukoliv, a najednou vida! Nemá mi kdo uvařit čaj, pořídím si dítě! To fakt není dobrý nápad, notabene když není na obzoru ani žádný otec (toho ženatého milence bych fakt nepočítala).

monada: o 10 let jsi se ve výpočtu sekla:-) ale souhlas.

To je situace. No, ve 43 letech je na dítě prostě pozdě. Nicméně jestli si tedy ta paní přece jenom dělá nějaké naděje, tak bych doporučovala prvně dojít na gyndu a nechat si udělat fůru vyšetření, jestli to má vůbec smysl uvažovat o možnosti mít v tomto věku vlastní dítě. Aby v tomto bylo jasno. Může se stát, že výsledek bude takový, že další úvahy budou bezpředmětné. Ale já bych na místě té paní ani nikam nechodila, protože pořídit si dítě proto, že mám pocit ujíždějícího vlaku a že jsem jaksi něco zmeškala, to je poněkud sobecké a hloupé. A nezodpovědné jak vůči tomu dítěti, tak i jeho možnému otci. Ono tedy upřímně - už vidím ty zástupy zájemců, co budou ochotni se stát nahonem tatínky. Že by byl takový blázen ten současný milenec, o tom ani neuvažuju, ten by si tím jedině krutě zkomplikoval život. Ale měl by si chlapec dát pozor, aby náhodou nečekaně "neselhala antikoncepce". Možnost by byla pustit současného pána k vodě, a najít si jiného třeba s dětmi. Při troše štěstí může potkat na seznamkách nějakého vhodného rozvedeného nebo vdovce, co má děti u sebe nebo ve střídavé péči. A tam si realizovat ty náhlé mateřské pudy. Pokud se stane, že ji to po čase přestane bavit, a zjistí, že děti nejsou taková zábava, jak si myslela, tak se vždycky může rozejít a vrátit se k původnímu stylu života :-) Ale osobně si myslím, že je to spíš takový rozmar, než že by to paní myslela vážně. Že má po těch letech samostatného života asi idealizovanou představu o rodině a manželství. Ono úplně změnit způsob života s ohledem na děti je těžké i v těch pětadvaceti, natož ve 43. Nemálo mladých matek to nese těžce a na mateřské pak brečí, že si to takhle nepředstavovaly. Jak již zde zaznělo, člověk holt nemůže mít v životě všechno. Moralizovat ohledně milence nebudu, sama mám jednoho fešáka už dvanáct let, a taky je ženatý :-) jenže jsem si ho pořídila právě až po čtyřicítce, když už jsem měla děti dospělé. Tudíž je to naprosto jiná situace :-)

Přesně tak a když by chtěla dítě tak si ho měla pořídit s ním jak byla mladší . Samozřejmě po dohodě , že po něm nic nebude chtít. Ve 43 letech je to nezodpovědné k vůli dítěti . Počítáme 43 +20 je 53 než vystuduje nějakou školu další 4-5 let to jí bude 58. Je mi 59 nedovedu si představit , že bych měla doma dítě . Moje maminka mě měla v 36 letech otec zemřel v mých 6 letech měla jsem sice starší bratry o 10 a 11 let. Od malička si mamka občas posteskla už, aby ti bylo 18 let a byla jsi plnoletá kdyby se se mnou něco stalo. .Můj poručník byl nejstarší bratr. Maminka se sice dožila krásných 84 let pomohla mi také vychovat moje 3 dcery. Dočkala se pravnoučat. Za další je zvyklá žít sama nemusí se ohlížet na nikoho a to se těžko zvyká na jiný styl života.
Hezký den

Katko, každý nemůže mít všechno. Vy až na ty děti všechno máte. Spousta žen nemá to štěstí, potkat muže, se kterým jí je fajn. Mít k tomu přátele, dobrou práci, koníčky. Jsem starší než vy, naše generace se z 90 % takzvaně "musela vdávat" a věřte, že když jsme se poněkud přehmátly a ukázalo se, že to směřuje stejně k rozvodu, nebyl ten život, co následoval, žádný med. Sama vím, jak po padesátce ty síly ubývají a zdraví se horší. A Vy chcete úplně překopat svůj život tím, že si teď ve 43 letech pořídíte dítě a možná k němu i muže, nahonem, jakéhokoli? Počítejte s tím, že nešťastní můžete být všichni. Než Vám to dítě uvaří čaj, bude Vám o hezkých pár let víc. A kdyby se s Vámi v jeho školních letech, pubertě něco stalo, kdo se o ně postará, vezme si je k sobě? Kolik bude Vašim rodičům, až by dítěti, které byste si teď pořídila, bylo deset, patnáct? Buďte ráda za to, co máte, není to málo, mít někoho na hezké chvíle. A na tak dlouho. Navíc ten chlap, když tedy pominu nevěru, je férový, nic Vám neslibuje, stará se o rodinu. Ujišťuji Vás, ten se nehne. Vždy je něco za něco, byla to jen Vaše volba. Asi jste měla smůlu, že jste nepotkala někoho volného, kdo by Vás zaujal a pro koho byste se rozhodla. Moje rada je, nechte to být. Tohle je prostě Vaše životem vybíraná a zaplacená daň. Nakonec, jak víte, že ty děti vůbec mít můžete? A že by z Vás byla dobrá matka? Jste zvyklá se nepodřizovat, cestovat, dělat si, co chcete. Umíte si představit, být pár let zavřená doma s děckem? Já vím, jsou různé koutky pro děti, herny, mateřská centra, ale umíte si představit, jaké to je, když dítě má v noci horečku, nevíte si rady a jste na to doma sama? Děcko není porouchaná věc, co se zavře do skříně nebo vyhodí a je to. Mějte rozum. To dítě by bylo možná chudák a Vy třeba nešťastná. A vrátit to pak nepůjde....No a počítejte tady se smrští v duchu morálka nadevše. Je i dost žen, které nikdy milence neměly. Znají jen domácí a manželské povinnosti. Ty Vám to asi spočítají i s úroky....