Správní rodiče se upřímně zajímají o to, co jejich děti dělají, co se jim honí hlavou a co je trápí. Správní rodiče ale také znají onu tenkou hranici, kdy zájem jejich dětem přestává být příjemný a nepřekračují ji. Jen s trochou nostalgie sledují, jak jejich „malé“ děti dospívají a stávají se samostatnými osobami. Ne vždy se to bohužel povede. Jeden takový příběh nám vyprávěla slečna Katka.
Na pohled ideální táta, ale…
Na pohled ideální táta, ale…
Slečna Katka působí dojmem plaché laně. Neustále se rozhlíží kolem sebe, jako by se bála, že ji někdo sleduje. „Nedivte se mi, většinu života jsem strávila s někým, kdo chtěl vědět o každém mém kroku,“ vysvětluje omluvně a pokračuje ve svém vyprávění. „Už jako malá holka jsem musela všechno říkat, neexistovalo mít sebemenší tajemství. Paradoxní na tom všem bylo, že kamarádky mi takového tátu záviděly – co bychom za to my daly, kdyby se o nás naši zajímali, slýchala jsem v různých obměnách.
No, ono to tak na první pohled působilo. Ale kdo se podíval trošičku pod povrch, viděl něco jiného. Zájem, který zacházel do extrémů. Když jsem si jako všechny holky v pubertě psala deník, špatně jsem ho schovala, otec ho našel a samozřejmě si ho přečetl. Co následovalo pak? Výslech, zakončený jeho ukřivděným proslovem na téma ´Myslel jsem si, že jsme kamarádi a všechno si říkáme,´ a jedním dechem dodal, že to všechno dělá přece jenom pro moje dobro, že tak dobře, jak to se mnou myslí on, to se mnou už nikdy nikdo myslet nebude. Proto je mou povinností mu všechno říkat, se vším se svěřovat, a předkládat mu deníček ke čtení. Jak ti mám jinak pomoct?, zakončil svůj monolog pateticky,“ vzpomíná dnes slečna Katka smutně.
A co maminka?
Možná vás napadne, kde byla Katčina maminka, proč něco neudělala právě ona? „Mamka, ta už byla natolik zpracovaná, že to neviděla. Přece jen, žila v tomhle modelu už spoustu let, a pokud se z toho nechtěla zbláznit, musela otupět. Takže na její pomoc jsem se spolehnout opravdu nemohla. Vyřešila jsem to vlastně podvodem,“ přiznává Katka skoro šeptem.
Vysoká škola
Čím byla Katka starší a měla více životních zkušeností, tím více si uvědomovala, že její otec je manipulátor. A přestože jí lhaní je bytostně nepříjemné, uchýlila se ke lži. „Po maturitě na gymnáziu se automaticky předpokládalo, že půjdu na vysokou školu. Otec mi vybral tři, všechny samozřejmě v místě bydliště, aby mě měl pořád hezky pod drobnohledem.
Ode mě se čekalo, že se dostanu aspoň na jednu z nich. Kamarádka mi ale poradila, ať si najdu obor, který není ani na jedné z nich, tam se přihlásím a ideálně i dostanu. A na ty, které mi vybral on, ať ani nejdu na přijímačky. Přesně tak jsem to udělala. Vybrala jsem si ekonomický obor na škole, 150 km od našich. Bože, jak mně se najednou dobře dýchalo….“
Domácí bouřka
Bohužel, ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy. Podfuk, kterým si Katka zajistila svobodu, vyplul na povrch. „Ani vám nebudu popisovat tu bouřku, která se strhla. Popravdě, moc si z ní nepamatuju, protože jsem ji radši vytěsnila z hlavy. Bohužel, touto scénou jsem přišla i o kontakt s mamkou. Protože mi otec byl schopen volat padesátkrát za den, musela jsem změnit telefonní číslo i operátora, aby mě nemohl najít.
Jakmile bych se maminku pokusila kontaktovat, okamžitě by na mě zase naskočil a poslouchala bych nekonečné výčitky, musela odprošovat a být hodná holčička…. A to už právě nechci,“ říká se slzami v očích slečna Katka.
„Tiše doufám, že mu dojde, jak nesmyslně se chová, a změní se. Jinak přijde o všechny důležité milníky mého života – promoci, svatbu, vnoučata. A s ním bohužel i maminka, která je v tom vlastně nevinně,“ doufá ve skrytu duše Katka. Držíme palce.
