Už jste někdy někomu hodně pomohla, a on vám za to ani nepoděkoval? To je sice zklamání, ale není to nic proti příběhu Katky. Chtěla Elišce pomoct nežít jako bezdomovkyně. Tahala ji z průšvihů, našla jí práci a ručila za byt. A jak to dopadlo?
Jednu dobu jsem měla pocit, že musím každému pomoct. Ze své výplaty jsem si nechávala strhávat nemalou finanční částku na Fond ohrožených dětí a pravidelně jsem nosila granule do psího útulku. V té době jsem potkala Elišku. Stála s ostatními bezdomovci u nákupního střediska a já si nemohla nevšimnout jejího bříška. Choulila se v chatrném kožíšku a tmavé kruhy pod očima nasvědčovaly tomu, že se v noci, kdy padaly teploty pod nulu, moc nevyspí. „To žijete na ulici a čekáte miminko?“ promluvila jsem k ženě, která byla jen o něco starší než já. „A kde mám být?“
Začala jsem si s Eliškou tykat a přinesla jí nějaké jídlo. Zhltla ho jako hladový pes. Druhý den jsem jí donesla i oblečení, které už nenosím. Eliška se mi svěřila, že ji máma vyhodila na ulici, když jí bylo sedmnáct. Živila se krádežemi a tím, co našla v kontejnerech. Občas se nechala vydržovat někým, kdo žil stejně ubohý život jako ona. A s takovýmto člověkem také otěhotněla.
Rozhodla jsem se jí pomoct. Zašla jsem s ní na příslušné úřady a zažádala o sociální byt, který pak také dostala. Domluvila jsem v naší firmě, že u nás bude brigádničit. Dala jsem jí spoustu věcí do bytu i na sebe. Elišce práce docela šla a bříško se jí krásně kulatilo.
Kristýna Witnerová
26. dubna 2018
Jen jsem měla pocit, že jí na bytě nezáleží tolik jako mně. „Měla by sis uklidit. Podívej, jak to tady vypadá.“ Eliška skutečně na domácnost dost nedbala a já to připisovala únavě v těhotenství. „Neboj, až se děcko narodí, budu mít na úklid čas,“ ujišťovala mě. Z chabé Eliščiny výplaty jsme koupily plenky a část výbavičky pro děťátko. A tak když to na Elišku přišlo, bylo už hnízdečko pro miminko kompletní.
Asi chápete, že mi vyrazilo dech, když jsem se dověděla, že Eliška pár hodin po porodu utekla z porodnice. Miminko tam nechala. Byla jsem tím nevděkem šokovaná. Vždyť jsem jí tolik pomohla! Později jsem zjistila, že byt, ve kterém žila a za který jsem ručila, stačila zadlužit. Dlouho jsem ji pak neviděla ani o ní neslyšela. Její dítě už určitě žilo v lepší rodině, kde si ho náhradní rodiče dostatečně vážili.
Laura Poláková
20. května 2018
Až jednou, bylo to asi tři roky po tom, co utekla z porodnice… Byla jsem sama těhotná. A jednou, když jsem šla nakupovat, jsem na Elišku narazila. Seděla mezi bezdomovci, kouřila jednu cigaretu za druhou, byla špinavá a otrhaná. A dala bych ruku do ohně za to, že se jí pod ošuntělým svetříkem zase rýsovalo těhotenské bříško.
Nejdřív jsem k ní chtěla jít a zeptat se, proč tehdy z porodnice utekla. Měla přece zařízený slušný život, a zahodila ho. Pak jsem si ale uvědomila, že někomu život bezdomovce asi vyhovuje. Od té doby už lidem tolik nepomáhám.