Kde se učíme sexu?

Kde se učíme sexu?

Co bychom asi věděli o sexu nebýt přírody, rodičů, kamarádů, knih, filmů…? Uměli bychom se vůbec milovat a jakými sexuálními partnery bychom byli v očích svých – stejně nezkušených – protějšků? Sex je dnes všude kolem. Změnilo se naše milování?

Nápad na toto téma vznikl při návštěvě jednoho slovenského hradu. Když průvodkyně v komnatě barvitě líčila, jak sem před pár stoletími šlechtické rodiny zavíraly dvanáctileté kluky a holky, aby společně zplodili potomky, kdosi v davu prohodil:„To by mě zajímalo, kde se ty děti dozvěděly, jak na to.“

Co vlastně víme o sexu? Anebo spíš – odkud máme poznatky o něm?

Každý člověk se rodí se základním pohlavním pudem neboli instinktem. Tento pohlavní pud se dělí na erotický a sexuální. Zatímco erotický je zaměřený na uspokojující prožitek, účelem pudu sexuálního je rozmnožování a zachování rodu.

Už Sigmund Freud říkal, že pohlavní život jedince začíná narozením a že už několikadenní novorozenci pociťují rozkoš při stimulaci určitých částí těla. „Člověk je tvorem sexuálním od narození do smrti. Už u několikatýdenních chlapečků vidíme erekci a u několikaměsíčních holčiček můžeme pozorovat masturbaci třením nebo mačkáním stehýnek o sebe. Sexualita patří k základním životním projevům a potřebám. Bez sexu bychom se nerozmnožovali a lidstvo by během jedné generace vymřelo,“ souhlasně přikyvuje psycholog a sexuolog Petr Weiss.

Tak jednoduché to ale není. Příroda nás sice obdařila ve smyslu, že zhruba víme „jak na to“, libido však prochází složitým, částečně geneticky daným vývojem, během kterého se vydělují a strukturují jednotlivé složky pohlavního pudu. Jak s ním správně zacházet, není jen otázka vývoje, potažmo věku, ale především zkušeností. „Čím je organismus vývojově výš, tím více učení v této oblasti potřebuje,“ říká Petr Weiss.

Zatímco třeba psům nebo kočkám stačí pouhé biologické naprogramování, u primátů už je podle odborníka všechno jinak. Pokud od dětství vyrůstají odděleně a nejsou svědky každodenní kopulace starších příslušníků své tlupy, mohou mít v budoucnu problémy nejenom začlenit se do ní, ale právě i v sexuálním chování. „Protože člověk je vývojově ještě mnohem výš než šimpanz, nelze vyloučit, že izolovaně vyrůstající chlapec nebo dívka by mohli mít ještě závažnější problémy při rozvinutí správných vzorců sexuálního chování,“ dodává odborník.

Moc mladí na sex?

Ať už na sex nahlížíte jako na biologickou danost nutnou k rozmnožování, nebo na příjemnou zábavu, jisté je, že sex je v dnešní době téměř všudypřítomný. Dokonce i pro ty, kteří s ním nechtějí mít nic společného. Žádná skutečná tabu už v naší společnosti neexistují. Ovšem představa, že svět byl ve starých dobách jenom pruderní a zabedněný a teprve ve 20. století jsme dospěli k tomu, že konečně víme o sexu všechno, je rovněž lichá.

Když se projdete třeba starověkými Pompejemi nebo indickým městem Khadžuráho, zjistíte, že sexuální výchova tu probíhala přímo na zdech domů nebo chrámů. A jestli má zdejší tvorba k něčemu skutečně daleko, pak k prudernosti. Lidé se milovali v pravěku, starověku i ve středověku (jinak bychom tady nebyli) – jenom v jiném věku a obvykle za jiným účelem, než to děláme v současnosti. „Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že lidé se v té době dožívali kolem třiceti čtyřiceti let, je často logické, že svůj sexuální život začínali dříve než dnešní dospívající, obvykle s první menstruací dívky. Sexuální život lidí ve středověku byl většinou ovlivněn náboženstvím, a tedy často spojován s uspokojováním reprodukční povinnosti. V tomto smyslu byla vedena i sexuální výchova,“ vrací se psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková k úvodním větám tohoto textu.

Postoj k sexu se u dětí formuje od samého narození. I když o to třeba ani nestojíte, nemůžete se coby rodiče vyhnout tomu, že jste dítěti prvními a nejdůležitějšími učiteli sexuální výchovy. A vychováváte ho neustále – slovy i mlčením, výrazy tváře, tělesnými projevy i odpíráním odpovědí na otázky typu: „Jak jsem přišel na svět?“ V té souvislosti jsou až zarážející negativní názory některých lidí ohledně sexuální výchovy na základních školách a podobně. Ale to už je zase jiná kapitola.

Jak se změnil náš sex?

V sexu dnes nenajdete téma, o kterém by se už někdy nepsalo nebo nemluvilo. Po téměř dvou tisících letech, kdy naše myšlenky o sexualitě formovala převážně církev a kdy byl sex – přestože ho (skoro) všichni praktikovali – vnímán jako cosi špatného a špinavého, se nám podařilo vymýtit diskriminaci homosexuálů a nastavit zdánlivě ideální podmínky pro milování: můžeme se seznamovat, kdy a s kým chceme, prezervativy i jiné formy antikoncepce jsou dnes k dostání na každém rohu, stejně jako rady, jak to dělat tak, abychom byli všichni maximálně spokojení. Jenže odtabuizování a medializace sexu s sebou přinesly i negativa.

„Vidím především dva velmi nežádoucí modelové způsoby sexuálního chování v posledních dvaceti letech,“ říká sexuolog Petr Weiss a pokračuje: „Především na základě internetové pornografie už dnes mnozí lidé považují za úplně normální součást milování anální soulož a ejakulaci na obličej ženy. Tyto dvě aktivity nemají žádný evoluční smysl a v konečném důsledku mohou být i nebezpečné – anální soulož je vůbec nejrizikovějším typem soulože z hlediska přenosu viru HIV a ejakulace na obličej ženy může být vnímána jako zdůraznění její submise nebo ponížení.“

Podle Weisse už dnes existují mladí lidé, kteří nikdy neejakulovali během soulože a za správný považují právě tento způsob dosažení orgasmu. Ve jménu pokroku jako bychom bořili tabu, která už byla dávno zbořena. Ale nejsou to trochu laciná vítězství? Kam až může dospět snaha o otevřenost? Technickou stránku sexu v sobě máme částečně naprogramovanou a všechno, co jsme o něm nevěděli, už dneska víme. Ale co jeho druhá část – hodnoty jako přirozenost nebo intimita? Kam se nám v té vší diskusi ztratily základy, na kterých stavíme svá životní rozhodnutí?

Budeme lepšími milenci?

Navzdory tunám informací o sexu, které k nám proudí celý život a kterým se prakticky nelze vyhnout, je náš sex jako fyzická aktivita podle Laury Janáčkové víceméně pořád stejný. Jinými slovy: vzato čistě technicky to děláme pokaždé a s každým tak nějak podobně.„Co však zásadní změnou prochází, je prožívání sexu, které je zvlášť u žen podmíněno mnoha faktory. Dokonalá znalost vlastního těla, zkušenosti i otevřená komunikace o sexuálních otázkách nám v sexu dávají možnost ‚zlepšovat se‘,“ říká odbornice.

Podle ní je zbytečné zabývat se jakýmikoli úvahami o svých postelových (ne)kvalitách. Na sex má talent většina lidí. Pouze k sobě musí nalézt ten správný protějšek a při milování se patřičně uvolnit. Být dobrým milencem nebo milenkou a užívat si dobrého sexu nespočívá v počtu zhlédnutých pornofilmů nebo přečtených sexuálních návodů (byť i ony nás ovlivňují), ale podle Laury Janáčkové právě v těch hodnotách, o nichž byla řeč v předchozím odstavci: zamilovanosti, lásce, zkušenosti, informovanosti. A svým způsobem také v odvaze – vůči sobě a vůči svým partnerům i vůči svému okolí, které se vám často snaží namluvit, že sexuální život takového člověka, jako jste vy, by přece měl vypadat úplně jinak. Nebezpečí plynoucí ze zjednodušených informací není v sexu o nic menší než v jiných oblastech lidského života. Zvlášť pokud v nich budete hledat důkazy o tom, co je a co není „normální“.

Když z internetového výzkumu jednoho výrobce kondomů u našich sousedů vyplynulo, že Němci mají průměrně pohlavní styk 2,25krát týdně, přicházeli do praxe sexuologů frustrovaní klienti s pocitem, že jejich sexuální život není v pořádku, že by prostě „měli mít“ sex častěji. Ne chtěli mít, ale měli. Chápete?! Ptejme se jinak: vy sami jste s ním spokojení, nebo ne? Tak si nenechte nic nabulíkovat a rozhodujte se podle sebe, ať se vám ostatní budou snažit namluvit cokoli. Příroda vám nadělila slušný základ a všechno ostatní máte ve svých rukách.

ODBORNÁ KONZULTACE Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D. PhDr. Laura Janáčková, CSc., www.ipav.cz

DALŠÍ INFORMACE Henri Joyeux: City, sexualita, AIDS Portál Jaroslav Zvěřina, Petr Weiss: Sexuální chování v ČR, Portál Zlatko Pastor: Sexualita ženy, Grada Petr Weiss: Sloupky o sexu, Mladá fronta

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Doporučujeme

Články odjinud