Když dětská duše pláče

Kate, mě by docela zajímalo, kde jsi viděla ty "zdechlé" učitelky u kávičky? Já nejsem povoláním učitelka, ale v jedné životní etapě jsem učila na základce cizí jazyk. Setkala jsem se, jako všude jinde, s učitelkami dobrými a i horšími. Pravda je ale ta, že jakmile do jakéhokoli problému víc vidíte, poznáte, že je to to bčas trochu jinak. Těch špatných učitelek nebylo kupodivu zas tak moc, těch, co se o děti zajímaly, byla většina, možná jen že jejich názory, co je dobré pro dítě, by třeba byly jiné než některých z rodičů. Jinak na kávičku ve škole není čas, s kanclem se to nedá srovnat. Učitelé jsou v hodinách sami s dětmi ve třídách, a to je vážně docela dřina, a o přestávce mají dozory na chodbách nebo si připravují věci na další hodinu. Ta honička končí až po obědě (i s dozory ve školní jídelně), takže bylo běžné, že se člověk ani nenasvačil, nebylo kdy. Znám i práci v kanclu, to je lebeda, kafe si dám kdy mám chuň, nemám problém si odskočit, když potřebuju (asi vás to překvapí, ale ve vyučování odejít můžete jen s rizikem, že pokud se tam mezitím něco stane, tak vás čeká prokurátor) a že by úřednice při kávičce nebesedovaly? A líných a hloupých jsem zažila taky už dost.
Je jednoduché sepsout profesi, o které nic nevím, a dát jim vinu za problémy dětíí. Jenže když jsem dobrý rodič, tak chci pro dítě to nejlepší, s učitelem spolupracuju, děti proti němu neštvu a když je to doopravdy člověk, který dítě poškozuje, tak ho s ním v té řídě nenechám. Jenže to musím včas poznat,a to stěžováním si a nadáváním nejde.
Souhlasím s názorem, že za dítě je zodpovědný rodič, že ten má rozhodnout, jestli tento učitel dítě aspoň nepoškodí, a že pokud má dítě doma dobré zázemí, tak ho menší problémy ve škole, pokud se občas vyskytnou, jen připraví na život. Dneska se totiž pěstuje takový ochranný extrém, že se dítě chová doma v bavlnce, a kdsyž pak doroste, neumí problémy řešit.