Jedna kamarádka mi nakonec řekla: „Holka tobě museli ufiknout kus prsa, abys pochopila, že máš od sebe toho parazita odstřihnout …“.
Můj příběh nepatří mezi romantické letní čtení, ale díky skvělým lékařům, mé nejúžasnější rodině, přátelům a snad i Bohu má dobrý konec. Možná mi mé tělo prostřednictvím nemoci chtělo pomoci, abych nespojila život s někým, s kým bych se roky trápila.
Láska, práce, úspěchy
Leoše jsem poznala v devatenácti letech na maturitním plese, byl bratrem mé spolužačky ze zdravotní školy. Chodili jsme spolu přes 6 let, celou dobu jeho studia, než jsme se vzali. Měla jsem byt po babičce, kam se Leoš brzy nastěhoval, protože nechtěl bydlet na koleji. Já pracovala, Leoš studoval. Ze svého platu jsem nás živila oba dva. Leoš občas doučoval angličtinu, ale spíš nárazově, hodně se věnoval studiu, na kterém mu velmi záleželo. V té době mi to naprosto nevadilo, milovala jsem ho. Ráda jsem mu poskytovala zázemí a snažila se mu pomoci v cestě za úspěchem. Což se mu skvěle dařilo a získal roční stipendium na škole v zahraničí. Psali jsme si, pětkrát jsem za ním byla, ale stejně se mi strašně stýskalo. Kvůli Leošovi jsem navštěvovala i jeho maminku, se kterou jsme si tenkrát zrovna nepadly do oka, a pomáhala jí se zahradou i s domem.
Místo miminka ve mně rostlo něco úplně jiného.
Leoš se vrátil, dostudoval a já neplánovaně otěhotněla. Nejprve mě Leoš přemlouval, abych šla na potrat, že jsme mladí a měli bychom budovat kariéru a cestovat, ale nakonec mě pod tlakem maminky (to jsem v té době netušila) požádal o ruku. Bohužel jsem potratila v pátém měsíci. Asi dva týdny po zákroku jsem měla určité zdravotní potíže, které můj gynekolog dával do souvislosti s ukončeným těhotenstvím.
Byl mi diagnostikován zánět prsu a nasazena antibiotika. Jenže zdravotní problémy (a díky bohu, že jsem je vůbec měla!) léky nevyřešily. Když se mi pak na podprsence objevily krvavé skvrny, podstoupila jsem další podrobné vyšetření. Diagnóza byla neúprosná – zhoubný nádor v prsu. Šance na vyléčení 50:50. Znala jsem mnoho případů, které měly lepší prognózu a dopadly špatně, i dost těch, které i přes horší prognózy dopadly skvěle. Nechápu, jak se mi to tehdy povedlo, ale nepropadla jsem panice. „Mám šikovného, schopného a hodného muže, milující rodiče a život před sebou. Navíc na mě někde v budoucnu přeci čekají vytoužené děti!“ říkala jsem si.
Leoš mou nemoc ignoroval.
„Hm, tak to o něj si přijdeš?“ byla tehdy první reakce mého muže! Tenkrát jsem to přičítala šoku, nyní bych ho s chutí nakopla! Ale vlastně ne, energie, kterou bych do hněvu vložila, by mi za to nestála. Leoš byl asi týden velmi skleslý, nemluvný a stále více podrážděný, neuměl se s mou nemocí vyrovnat. Začala jsem docházet na chemoterapie, čekala mě částečná mastektomie a po ní pravděpodobně ozařování. Z chemoterapií mě vozil můj tatínek stařičkou škodovkou, kterou 10 let neřídil. Bál se tehdy chudák víc, než já. Vždy vezl nějaké dobroty od maminky, které jsem nakonec stejně nemohla jíst.
Leoš mou nemoc ignoroval. Nejprve jsem se ho snažila chápat, ale když odjel můj otec do lázní, odmítl mě do nemocnice vozit. To už bylo moc!„No asi jsi nepochopila, má milá, že tvoje nemocenská nás něco stojí! Když nebudu vydělávat a pracovat na sobě, nebudeš mít za co marodit! “ sykl po mně Leoš. Jeho slova mi přišla horší než rakovina. Když po dvou měsících podal žádost o rozvod, vlastně se mi ulevilo. Bylo mi smutno, ale lehce.
„Holka tobě museli ufiknout kus prsa, abys pochopila…“
Po operaci se u mě střídala maminka, táta, kamarádky a tchýně! Ta na mě nyní nedala dopustit. Dokonce mi zaplatila měsíc v lázních a o svém synovi mluvila jako o „blbci“. Po operaci se ukázalo, že ozařování nakonec nebude nutné, od rozvodu mi prostě bylo lépe a lépe, až mi to zpětně přijde úsměvné. Jedna kamarádka mi nakonec řekla:„Holka tobě museli ufiknout kus prsa, abys pochopila, že máš od sebe toho parazita odstřihnout…“. (Kamila, 29 let)