Když muže živí žena, většinou trpí rozpočet i vztah

Myslim, ze sa s tym musi hlavne vyrovnat ten chlap. U nas sa to skoro identicky odohravalo, ako pise autorka clanku. Najskor som ho liecila z komplexov, neskor odtrhala od PC, aby si aspon po sebe za cely den umyl riad...Bol nervozny, odporny na cely svet...neskor sa mu byt doma zapacilo, hlavne ked nepohol ani prstom. A on nepohol, mohla som sa aj rozkrajat...Som rad, ze uz je na smetisku dejin...

Myslím, že záleží na nich obou a hlavně na okolí, které dokáže udělat takovému páru peklo.
Měla jsem plat cca o 600 Kčs vyšší než manžel. To bylo v roce 1973 hodně peněz. Dojížděla jsem do zaměstnání, takže péče o syna - odvoz a dovoz z jeslí, nákupy apod. byla jeho práce. Já jsem ráno odjela, večer jsem se vracela kolem páté hodiny. Manžel to vzal, pochopil, že přísun peněz je důležitější než nějaká "mužská hrdost". Po 5 letech se nám narodila dcera. Když mi téměř končila mateřská, došlo k incidentu s jeho nadřízeným, protože jsme měli jet do nemocnice na oční a já si sama do velkého města netroufla. Ze závodu přijel neohlášeně nějaký náměstek a my potřebovali odjet. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že v nemocnici máme stanovenou dobu. A tím to začalo. Pomalu se blížil konec mé mateřské a bylo jisté, že dojde k dalšímu problému, protože budu opět dojíždět. Při rozdílu manželova a mého platu bylo jasné, že nemohu hledat méně placenou práci v místě. Začala jsem se chystat do práce, když mě navštívili manželův ředitel a náměstek. Ředitel mi vysvětloval, že si musím uvědomit, kdo je živitelem rodiny. Dost mě to rozesmálo, věděla jsem že po návratu do zaměstnání to budu naprosto jasně já, s převýšením cca 1000 Kč /v roce 1979/. Ředitel přiznal, že to manželovi dát nemohou a začalo peklo. Manželův ředitel šel na OV KSČ v místě mého pracoviště a chtěl, aby mě odvolali, aby se mažel mohl věnovat své práci. Tam jej vyhodili, ale mysleli si, že jsem je tam poslala já. Jela jsem tam a vysvětlili jsme si to. Já jsem zůstala, manžel na to doplatil, místo vedoucího provozovny, které měl slíbené dostal někdo jiný. Následovalo ještě další handrkování, nakonec jsme se přestěhovali. Manžel dostal dobré zaměstnání a hlavně - platy se zhruba vyrovnaly. Po roce 1989 jsme oba přišli o práci, takže jsme se přestěhovali, já šla dělat účetní a manžel se stal konečně jednoznačně živitelem rodiny.
Osobně si myslím, že většina manželů se dokáže domluvit, zejména když rozumná žena dává manželovi najevo, jak si váží toho, že může dělat práci, která ji baví, jde jen o jejich okolí, které často nemůže pochopit, že přísun peněz do rodiny - zejména v současné době - musí mít přednost před nějakými spory.
Autorka článku udělala jednu velkou chybu. Nepromluvila si o situaci s manželem, nedomluvili se, jak se budou podílet na chodu domácnosti a možná mu nedávala dost najevo, jak jej má ráda a jak si jej váží právě za to, že jí pomáhá.
Myslím, že je hlavně věcí těch dvou jak se dohodnou. Nám se taky moc nechtělo stěhovat se z Chrudimska, kde už jsme měli známé a přátele na Valašsko. Ale dnes víme, že to bylo velmi rozumné. Děti zatím trochu povyrostly, syn se dokázal postarat o o 5 let mladší sestru, vodil ji do školky, kde mi učitelky líčily, jak ji převléká a stará se o ni, já jsem v té době doplňovala rodinný rozpočet i tím, že jsem hodně šila na děti, na sebe a občas i na manžela. Dnes jsme oba v důchodu a na spory, které jsme někdy měli jsme už dávno zapomněli.