Je to smutné, ale je to tak. Už jsem četla i slyšela o tom, že matky občas považují své dcery za soupeřky, třeba i nevědomky, protože si skrze ně uvědomují, jak stárnou. Ale že by to bylo i naopak? Ano, jde to, a já jsem toho příkladem. Protože moje máma je prostě dokonalá a já si vedle ní připadám jako břídil. Nedokážu se toho pocitu zbavit, žárlím na ni a s přibývajícími roky je to čím dál horší.
Je to vlastně jedno velké klišé. Představte si, že je vám patnáct, šestnáct let, máte o sobě jen pochybnosti, nízké sebevědomí zakrýváte zdánlivou sebejistotou a výstředností. Krásy jste objektivně opravdu moc nepobrali, navíc nejste ani nijak výjimečná studentka a tak celkově v ničem nevynikáte. Zkrátka jste naprostý průměr.
Přesně to jsem byla v tom věku já. Napůl s humorem, napůl hořce dodnes říkám, že jsem všechno špatné zdědila po tátovi. Velký výrazný nos, zato žádná prsa, k tomu svalnatá sportovní stehna. Sportovní nadání mě ale spíš minulo. Jediné, co mi vždycky opravdu šlo, bylo psaní. Básní i různých povídek, v tom jsem byla dobrá. Jenže na střední škole to ocenila maximálně naše češtinářka, na své vrstevníky jsem s tím samozřejmě žádný dojem neudělala, spíš naopak.
Kdo ale na mé spolužáky - zejména kluky - dělal dojem, byla moje máma. "Tak ta je naprosto bombová," říkali mi tehdy. Rodiče mě měli velmi brzo, máma otěhotněla ve dvaceti, ale na svůj věk nikdy nevypadala a nevypadá dodnes. Lidé jí vždycky hádali o dobrých sedm osm let méně.
Spolužáci z ní byli unešení
V těch patnácti jsem si bolestně uvědomovala, jak je moje máma krásná. Vysoká, štíhlá, přitom se správnými tvary, krásnými dlouhými vlasy. Přitom strašně milá a hodná. Dokonalost sama! To, že byla tak fajn, bylo nejhorší. Strašně mě to štvalo, ale při nejlepší vůli jsem na ni nedokázala být protivná, zkrátka si to nezasloužila. Ale trpěla jsem pokaždé, když nás viděli kamarádi někde spolu. Jako bych v tu ránu přestala existovat, spolužáci se předháněli, kdo jí podrží dveře, kdo s ní prohodí pár vět.
Jednou jsem se ve slabé chvilce svěřila tátovi. Tedy jen jsem si tak povzdechla, jak je možné, že tak dokonalá bytost má tak příšernou dceru. Jenže táta se mým steskům srdečně zasmál a mě naprosto přešla chuť o tom ještě někdy mluvit.
Nepomohl mi ani psycholog
A tak si ten pocit, že ona je skvělá, zatímco já nýmand, nosím v sobě dodnes. S léty totiž vůbec nezmizel, naopak! Sice jsem se jí vyrovnala tím, že jsem také vystudovala vysokou školu, ale to je tak všechno. Ať se s ní porovnávám v čemkoli, pořád z toho sama před sebou vycházím jako ta poražená. Mámě se podařilo najít báječného chlapa, tátu, se kterým je šťastná dodnes. Moje vztahy postupně jeden podruhém krachují. Navíc, když už některý dospěl do vážnější fáze a já přivedla dotyčného představit našim, měla jsem neodbytný dojem, že okamžitě pro něj byla moje máma zajímavější než já.
Matce je dnes padesát a je pořád krásná. Vypadá skvěle a šíří to kolem sebe. Mě vždycky jemně napomíná, ať kolem sebe šířím dobrou náladu, že pak budu na lidi působit úplně jinak. Jí se to řekne, z ní to pozitivno vyzařuje automaticky. Já to nedokážu. Když někde jsem, řeším, co by ona v mé situaci řekla nebo jak by se zachovala. Jako bych neuměla jednat sama za sebe.
Před nějakým časem jsem se dokonce odhodlala a zašla jsem k psychologovi. Jenže jsem měla pocit, že i ten se mi vysmívá. Hodinu jsem se mu snažila popsat, jak se cítím, a dozvěděla se jen to, že máme s mámou zřejmě něco nevyřešeného a že si s ní mám víc povídat o svém dětství. Víckrát jsem tam nešla. Ráda bych konečně přestala přemýšlet nad tím, jak být jako máma, ale místo toho na ni čím dál víc žárlím.
Klára, 30 let